Bezprizorní Amor a Psyché
Inscenace Krása střídá nádheru je dalším z řady titulů, kterým soubor Geisslers Hofcomoedianten českému publiku přibližuje neznámá či málo známá díla barokní kultury. Tato záslužná snaha nicméně stojí před stejnými otázkami jako při uvádění kteréhokoli jiného titulu: Čím je zrovna toto dílo pro nás zajímavé? Jak konkrétně se nás dotýká?
Psyché (Michaela Váňová) představuje „skleníkově čistou“ krásu, ostatní se ji snaží dobývat FOTO MARIANNA BORECKÁ
Krása střídá nádheru je adaptací tragikomedie – baletu Psyché, jejímiž autory jsou Molière, Pierre Corneille, Phillip Quinault (písňové texty) a Jean-Baptiste Lully (hudba). Geisslers Hofcomoedianten ji uvádějí v české premiéře – překlad a úprava, provedené Helenou Kebrtovou a Petrem Haškem, vznikly právě pro potřeby souboru.
Příběh se drží antické mytologické báje o Amorovi a Psyché: Venuše žárlí na krásnou Psyché a nutí svého syna Amora, aby jí dopomohl zamilovat se do nějaké odpudivé bytosti, jenže Amor se do Psyché zamiluje, odnese ji do svého paláce a nakonec, přes nejrůznější protivenství matky, dosáhne – též zásluhou nejvyššího boha Jupitera – toho, že Psyché může pojmout za manželku.
Inscenace Geisslers Hofcomoedianten, stejně jako předloha, je syntetickým útvarem. Spojuje činoherní, hudební i pohybové divadlo, což na účinkující klade vysoké nároky. Určujícím scénografickým prvkem je průhledná stavba, připomínající skleník. V něm, jako na nějakém Olympu, se postavy na začátku hry „rodí“, toto místo pak také představuje ústřední dějiště hry – Amorův palác, ve kterém Psyché pobývá. Michaela Váňová, hrající Psyché, je oděna v bílém, má na sobě vlastně jen košili – představuje „skleníkově čistou“ krásu, eroticky přitažlivý objekt, který ostatní, střídající bílé a černé oděvy, z těch či oněch důvodů atakují, snaží se ho, tak či onak, dobýt.
Do „paláce“, ležícího na vyvýšeném místě scény, se vstupuje různě. Mimo jiné i otvory v podlaze, což režiséru Petrovi Haškovi poskytuje příležitost přicházet s četnými gagy. Jejich hlavním strůjcem je Jupiter (Martin Bohadlo), demiurg dění, který prostřednictvím rozmanitých akcí ovlivňuje dění v paláci – tu Psyché nabízí lákavé dary, tu ji svými dlouhými vlasy eroticky obluzuje… Haškova režie je vynalézavá, nabízí množství vtipů a vtípků. Díky nim se divák po celou dobu představení nenudí. Snaha hovořit převážně obrazivými prostředky má ale svá úskalí: ne vždy se plně podaří vyjádřit to, o čem báj vypráví, a divák se pak v ději ztrácí. Někdy si režisér na závěr takové akce dopomůže dovysvětlujícím slovem – což působí dosti toporně.
Další problém skrývá rovina čistě interpretační, o jejíž náročnosti již byla řeč. Limity účinkujících (pěvecké, hudebně interpretační i činoherní) jsou patrné a přesvědčivost se tak poněkud snižuje. Michaela Váňová například zdařile zvládá pohybové party (které u její postavy dominují), potíže jí ale činí činoherní pasáže – konkrétně mluvní projev, který je mdlý, nevýrazný.
Největší potíž inscenace ale tkví ve výkladu textu. Mytologický příběh je podáván v příliš obecné rovině, režisér se jej nesnaží konkretizovat, vztáhnout k současnosti. Inscenace postrádá nějaký „spár“, který by diváka skutečně zasáhl. Míst, která opravdu zaujmou, je pomálu: tělesné souboje Amora a Psyché, náznak tématu psychických muk matky (Venuše), která „ztrácí“ svého syna, zamilovavšího se do jiné ženy.
Inscenace ve výsledku působí jaksi bezprizorně. Trpí především „ne-výkladem“.
Geisslers Hofcomoedianten Praha – Molière, Kebrtová, Lully, Hanzlík, Geisslers: Krása střídá nádheru. Překlad, dramaturgie Helena Kebrtová. Úprava Helena Kebrtová a Petr Hašek, režie Petr Hašek, hudba, hudební nastudování Tomáš Hanzlík podle Jeana-Baptista Lullyho, scéna a kostýmy Jitka Nejedlá a Ján Tereba, choreografie a pohybová spolupráce Kamila Mottlová. Premiéra 17. března 2018 ve VILE Štvanice.
Komentáře k článku: Bezprizorní Amor a Psyché
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
