Kráska, zvíře a Špinar
Není žádný problém vzít si na paškál Krásku a zvíře, nejnovější činoherní inscenaci pražského Národního divadla. Však se to také vzápětí v nejednom rychlejším médiu, než je tento časopis, stalo. A padaly i vcelku nefér závěry: některé texty přímo či nepřímo vyjadřovaly zlomyslnou úlevu, že je dobře, že režisér inscenace Daniel Špinar své působení ve funkci šéfa Činohry ND na konci sezony uzavře – první scéně již prý nemá co dát a je načase, aby zmizel.
Láska ke Krásce (Anna Fialová) postupně zbavuje Zvíře (David Prachař) nestvůrných atributů FOTO PETR NEUBERT
Nemohu se zbavit dojmu, že Špinar některými svými loňskými prohlášeními na adresu současného stavu českého divadelnictví leckoho naštval a teď se mu to vrací – a problematičnost Krásky a zvířete slouží jako munice, která se hodí k režisérově odstřelu. Obecnost, neadresnost a jistá hysterie některých Špinarových loňských slov je však jedna věc, samotná inscenace Krásky a zvířete věc druhá. Tyto dvě skutečnosti je třeba od sebe důsledně oddělovat a ptát se jen a pouze po povaze toho, co je u této inscenace k vidění a případně co v Národním divadle pod Špinarovým vedením v minulosti k vidění bylo.
Nepropojené světy
Každý návštěvník Špinarovy Krásky a zvířete si může zakoupit programovou brožuru, v níž kromě několika statí nalezne původní text Hrubínovy hry z roku 1970, čímž dostává do ruky komfortní možnost posoudit míru úpravy, kterou režisér provedl. Je radikální. V Hrubínově variaci dávného příběhu Špinar drsně zredukoval počet postav, ale zároveň připsal epizodní figury Kouzelníka a Věštkyně. Žádný měsíční večer a starý rozpadávající se domek v lese, dřevěná pavláčka se schody, jak stojí v úvodní scénické poznámce Hrubínovy verze. Sestry Gábinka (Pavlína Štorková) a Málinka (Magdaléna Borová) jsou siamskými dvojčaty (v závěru inscenace se od sebe žertovně oddělí). Vladislav Beneš v roli otce dvojčat a Krásky (Anna Fialová) není kupcem, nýbrž cirkusovým principálem.
Proto jedním ze dvou prostorových plánů, tím předním, je subtilní a jen naznačená cirkusová manéž, kde se řeční a provozují akrobatické výstupy; celé to upomíná na cirkus v Prodané nevěstě, jen medvěd schází, ale Vaškem je tu Filip Kaňkovský v roli Filipána. Zadní plán, hájemství Zvířete (David Prachař), je naopak „špinarovsky“ monstrózní. Dominuje mu ohromná prohnutá světlá stěna s vrypy, špínou i s krvavými stopami. Vertikálně je do stěny vsazeno sedm světelných linií. Jejich počet se shoduje s počtem tanečníků oděných do tmavých trikotů, jež jim zahalují i obličeje. Dynamickými a pružnými pohyby zmnožují fyzickou mocnost netvora, který ční nad ostatními, neboť jeho nohy jsou prodlouženy moderně vyhlížejícími (zřejmě teleskopickými) chůdami. A ještě víc „hi-tech“ prvkem výbavy Zvířete je rukavice na jednom ze dvou jeho pařátů, jejímiž pohyby Prachař moduluje svůj hlas do zvířecího řevu. Dlužno hned dodat, že téměř neustálé obležení netvorova těla tanečníky je i praktickým řešením, neboť herec musí mít kvůli chůdám oporu, kterou nachází buď u stěny, či u beztvářných figur v černém.
Celkový dojem z kostýmů (Linda Boráros) a ze scény (Lucia Škandíková) lze shrnout asi takto: (postmoderně?) eklektická vizualita kombinující domáckost s výpravností, snaha propojit tradičnost s technologiemi. Mezi oběma plány však zeje průrva. Až na jeden moment zůstává Zvíře u sebe vzadu. Dialogům Zvířete a Krásky, která se za ním vypraví, aby zachránila otce, schází divácká komunikativnost. Zvíře řve elektronicky zesíleným a zkresleným hlasem jak na lesy, což po nějaké době začne být otravné; čeho se naopak čím dál více nedostává, je intimita kontaktu mezi oběma hlavními postavami. Kráska mluví o podmanivém hlasu Zvířete, jenže replik, v nichž netvor s dívkou skutečně hovoří podmanivým lidským hlasem, je pomálu; převažuje řev vyjadřující jeho vnitřní pocity, bolesti, pochyby.
Proč to hrát?
Hlavním motivem dramaturgie Národního divadla při volbě Hrubína nejspíš byla potřeba mít v repertoáru další rodinnou inscenaci – po velmi úspěšné Kytici. Existuje tu však podstatný rozdíl. Erbenova Kytice je „národní poklad“, který Čechy pořád ještě zajímá. A především: Kytice není v tuzemském povědomí „kontaminována“ nadnárodními výpravnými filmovými adaptacemi. Kdežto Kráska a zvíře ano, tuto látku jen v poslední době uchopili například francouzský režisér Christophe Gans (2014) či Američan Bill Condon (2017). Oba filmy jsou dodnes dostupné na DVD i na tuzemských streamovacích platformách. Kdokoli, kdo tu dnes chce Krásku a zvíře na divadle inscenovat, s přítomností těchto ani dalších verzí nemůže nepočítat, musí se nějak vymezit, nalézt svoji cestu, chce-li zaujmout. Je to těžké zadání. Daniel Špinar šel cestou exprese, střihovosti, fyzičnosti, ale akce a technika mu zahlušily příběh, inscenace je rozvitým pohyblivým obrazem.
Za pozastavení stojí i obsazení Davida Prachaře do role Zvířete, jíž se ujal s profesionalitou sobě vlastní. Zvíře je tedy ve věku dívčina otce principála, tematizováno to však nijak není. Když Kráska odčarovanému netvorovi konečně stane tváří v tvář, ani nemrkne. U části premiérového publika to vzbudilo podiv či hlasité pousmání. K Anně Fialové poznámku: v roli Krásky si může doslova i přeneseně nohy uběhat, čímž se její postava míjí s niterností a citovostí, nezbude jí než je pouze slovně deklarovat. Vladislav Beneš v roli otce, to je vážně výkon na hranici ochotničení. Za pozastavení rovněž stojí, že vysloveně epizodní role Věštkyně a Kouzelníka jsou alternovány služebně asi nejstaršími členy činohry (Jana Boušková / Jana Preissová, Jiří Štěpnička / František Němec). A závěrečná všesmiřující píseň tlačí s nevídanou vehemencí na to, aby aspoň nějaká slza v publiku ukápla.
Kdo sleduje Činohru ND dlouhé roky, nemůže být Kráskou a zvířetem až tak zaskočen. Různých nepodarků se v setrvale kolísavé produkci ND vyskytlo dost už dávno před érou Daniela Špinara. Kráska a zvíře je prostě dalším takovým do počtu. Brát to jako názorný doklad Špinarovy nastalé tvůrčí impotence se mi příčí.
Národní divadlo, Praha – František Hrubín: Kráska a zvíře. Režie a úprava Daniel Špinar, dramaturgie Ilona Smejkalová, scéna Lucia Škandíková, kostýmy Linda Boráros, hudba Matěj Kroupa, světelný design Karel Šimek, zvukový design Michal Cáb, choreografie Václav Kuneš. Premiéra 10. ledna 2022 v Historické budově ND.
Komentáře k článku: Kráska, zvíře a Špinar
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
