Krásné nic
Soubor VerTeDance se s divadelním režisérem Jiřím Havelkou dosud spojil celkem dvakrát a možno říct se stoupavou úspěšností. Po váhavém site-specific projektu Naučená bezmocnost (2013) pro festival 4 + 4 dny v pohybu a veleúspěšné Korekci (2014), která se z chyb Naučené bezmocnosti poučila a transformovala koncept pro běžné jeviště, předvedli nyní třetí společný projekt Flow v pražském Ponci.
Čtveřice performerů se od začátku do konce pohybuje ve svých vymezených drahách FOTO ARCHIV SOUBORU
Ani nyní neopustili tvůrci svět vězení, byť tentokrát to je vězení metaforičtější – vězení těla. Vyšli sice ven, na světlo, do podzimního listo-padu, člověka ale podrobili zkoumání čínské kalokagathii – tchaj-ťi. Hodinový kurz čínského bojového umění v kombinaci s živou hudbou Beaty Hlavenkové je odvážným pokusem nesdělit vůbec nic. Prostě jen být.
Pohyby, které čtyři tanečníci – Veronika Knytlová, Martina Hajdyla Lacová, Helena Arenbergerová, Jaro Ondruš – v zamrzlém padajícím listí provádějí, techniky tchaj-ťi intenzivně připomínají. Nikdo však nemůže chtít po divákovi, aby na představení přicházel obeznámen o taoistické filozofii, principech jin a jang a všech pěti mistrovstvích tchaj-ťi (důvěra, upřímnost, úcta, vytrvalost a pochopení filozofie tchaj-ťi). To, co ve výsledku divák na jevišti vidí, je čtveřice performerů, kteří se od začátku do konce pohybují ve svých vymezených drahách. V nich nezávisle na sobě provádějí úkony, které se občas sejdou a všichni tak dělají totéž jako v klasických choreografiích, postupně se však zase rozejdou, aby se po nějaké době opět sešli a tak pořád dokola. Dokonalé jsou hladké předěly mezi všemi těmi spojeními a rozchody.
Metafora lidského života, který v přítomných částech shledává svoje bytí jako skokové, ale v pohledu zpět to byl plynulý pohyb po trajektorii. Tu zdůrazňuje několik velmi funkčních i esteticky zdařilých statických předělů, kdy aktéři ustrnou v nějaké pozici a reflektory je postupně nasvěcují tak, že jejich stíny vypadají jako ručičky hodin nemilosrdně odpočítávající jejich čas.
Důležitou součástí je živá hudba Beaty Hlavenkové, která prakticky celek definuje. Hudba vytváří náladu, probouzí emoce a ospravedlňuje pohyby tanečníků, které se prezentují v nekonečných smyčkách, v nekonečné řadě opakování. Čtyři přelévající se těla tak splývají v pulzující homogenní a indiferentní živou masu. A myšlenky odplouvají. Totálně lyrické představení bez špetky narace je jednak obtížným diváckým soustem, jednak překvapivým momentem v Havelkově tvorbě. Ten zjevně pokorně potlačil svůj vypravěčský talent a znovu potvrdil, jak mnohotvářným autorem dokáže být. A s jak různorodou skupinou umělců dokáže úspěšně komunikovat.
Flow je skutečným experimentem. Jediné, co existuje, je čas, který dělá, jako by nebyl. To zvýznamňuje už několikrát zde naznačená scéna. Je prostá a ve své prostotě geniální – jeviště zaplňuje ze stropu zavěšené ohromné množství listí, ale i nepořádku jako nedopalků apod. Na každém provázku jeden předmět. Iluze zastaveného času padajícího listí. A v tomto skutečném oka-mžiku se odehraje celý čas. Stejně jako v každém dalším oka-mžiku. A tak do nekonečna. Pokud by něco takového existovalo, bylo by lze mluvit o Flow jako o neo-secesním divadle. Čistá a dokonalá krása jako rám pro vlastní myšlenky. Ne každý má ale tu trpělivost snést hodinové „nic“ pro vlastní „něco“.
VerTeDance: Flow. Režie Jiří Havelka, scéna Dragan Stojčevski, Light Design Katarína Ďuricová, hudba Beata Hlavenková. Premiéra 21. listopadu 2016 v Ponci.
Komentáře k článku: Krásné nic
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
