Krátce poté, co jsem se před padesáti lety…
Krátce poté, co jsem se před padesáti lety začal systematicky věnovat amatérskému divadlu, jsem dospěl k přesvědčení, že je to fenomén, jejž nelze reflektovat jenom v rovině estetické, umělecké. Má četné jiné funkce stejně důležité a vyjevuje často ve zcela mimodivadelních polohách nejrůznější souvislosti divadelních aktivit. Rozloha těchto souvislostí je široká a dotýká se řady záležitostí – mimo jiné i postavení jazyka divadla jako součásti a výrazu života nějaké pospolitosti. Opakoval-li nejlepší znalec našeho amatérského divadelnictví, bohužel už před delší dobou zemřelý Jiří Beneš, že ochotníci konzervují ve své tradiční větvi postupy divadla profesionálního, upozorňoval tím nejen na souvislosti, jež trvale utvářejí nejen jeden široký proud divadelního amatérismu. Ale i na nepřekročitelné hranice chápání smyslu a možností divadla, jež vycházejí ze zkušeností zakořeněných nikoliv v divadle, ale v životém způsobu a stylu části divácké obce jako konkrétního společenství. Možná by se dalo také mluvit o prožitku doby skrze divadlo.
Tohle všechno jsem si znovu silně uvědomoval na letošním Šrámkově Písku, což je celostátní přehlídka experimentujícího divadla (amatérského) – divadla, jež se snaží odstranit pokud možno co nejvíce konvencí. Zvláště silně jsem to pocítil u představení dvou mladých kolektivů (Liberecké studentské divadlo a Zewling theater a. s. Jihlava), jímž asi nejvíce sluší označení „studentské divadlo“. Ta představení byla v naprosto rudimentární podobě – to jest primitivní, zakrnělé, elementární – pel-mel všech možných principů a postupů, jimiž se vyznačuje současné postmodernistické divadlo. Třeba simultánnost v nich znamenala, že na jevišti probíhala najednou řada verbálních i nonverbálních akcí, které se nedaly ani vnímat ani nějak spojit. Kdybych se chtěl dopátrat smyslu jakéhokoliv jednotlivého scénického konání a nedejbůh snad i celku, tak by to byla pošetilá marnost. Ostatně: nezáměrnost jako rozhodující zásadu své činnosti proklamují oba soubory i v programu. Prohlašují, že vznikly nahodile a podobně od první chvíle oba divákům anoncovaly své vystupování jako jakési nedorozumění; prostě mají povinnost cosi předvádět, i když nemají nic připraveno, ale když to musí být, tak se o něco pokusí… Daly shodně najevo, že jim na tom představení zase tak moc nesejde, takže koneckonců od nich nelze nic očekávat než to, že nějak vyplní čas, jež jim byl vyměřen.
Ale přesto, že je to chaotická směsice, která vyjevuje téměř pohrdání vlastním dílem i divákem, je v ní přitažlivá působivá samozřejmost, s níž prezentují svou fyzickou přítomnost na jevišti, v níž zřejmě spatřují smysl svého počínání: chtějí divadlem scénicky ukázat svou nepochybnou a nezpochybnitelnou existenci s vědomím, že už to samo je naprosto dostatečný důvod k tomu, aby vstoupily na jeviště. Jistě – lze v tom hledat pouze drzou odvahu mládí. Jako divadlo se to brát a posuzovat nedá, neboť z tohoto hlediska je to totální neumělost, diletantismus. Ale přesto si myslím, že je třeba brát tohle scénické počínání velmi vážně z jiných hledisek: sociologických, sociálně psychologických a hlavně antropologických. Neboť tato neumělost a chaotičnost představuje žitý postmodernismus jako způsob bytí člověka v historii – a tím jde i o jasné vyznačení jedné z perspektiv divadla.
Komentáře k článku: Krátce poté, co jsem se před padesáti lety…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
