Krize středního věku
Kritické může být kterékoliv období lidského života. Čekání v Divadle v Dlouhé se zaměřuje na krizi středního věku. Její kořeny nespočívají v mimořádných velkých událostech, ale v drobných každodenních příhodách, zážitcích, averzích, zvycích a ticích. Jejímu zpodobení lépe než osvědčená zápletková technika odpovídá vynalézavá dramatická demonstrace.
Autor a režisér Braňo Holiček zvolil čtyři herce (dva muže a dvě ženy) a postavil je tváří v tvář publiku. Jejich výpovědi, převážně monologické (ale s náznaky meziskupinového dialogu), proložil anonymními teoretickými úvahami o psychologii středního věku, zpochybňovanými už komickým frázováním (fráze tu funguje ve dvojím významu – jako otřelé rčení a členění výkladu).
Volba hereckých představitelů vychází z jejich osobnostních předpokladů. Lenka Veliká představuje hysterickou hypersenzitivitu, Ivana Lokajová ženskou agresivitu, Pavel Tesař hypochondrickou únavu z neuspokojivé existence a Martin Matejka živel trapně komediantský (při první repríze bere do hry svou oteklou tvář, zřejmě následek zdařilého lékařského zákroku).
Střední věk je chápán jako doba bilancování, jež vyznívá v našich případech převážně neuspokojivě. Vedle slova se situace jednotlivých účastníků vyjevuje způsobem chování. Lenka Veliká vyjadřuje svou neschopnost účelného jednání jakýmsi fetišismem – pomalu a puntičkářsky vybaluje tabulku čokolády, rozděluje ji na čtverečky, jež pak znovu pečlivě balí, aniž by ochutnala. Martin Matejka s pobaveným exhibicionismem předvádí artistní hru prstů a s komickým rozčilením komentuje problém svého jediného vlasu. Ivana Lokajová věcně popisuje návštěvu u gynekologa, jenž v ní přímo při prohlídce příslušných míst rozpoznal herečku ze Sestry úzkosti, jindy dramaticky líčí své střetnutí s policistou kvůli dopravnímu přestupku a po celkem racionálním sporu ho posílá doslova do prdele. Její nespokojenost (nebo lépe „nasranost“) má počátek v manželském soužití, ve vzájemné alergii na zdánlivě nevinné a běžné zvyky a zlozvyky. Zoufalá nespokojenost Pavla Tesaře má hlubší kořeny v obecně platném generačním konfliktu. Neschopnost dorozumění s vlastním synem, marnost otcovské oběti (ať skutečné, nebo domnělé) vedou nepřiměřeným zobecněním k pocitu celkové podvedenosti životem a k sebevražedné myšlence. Možnosti změny daného stavu chlastem nebo sportem se ocitají v začarovaném kruhu fyzických indispozic.
Jednotlivé textové pasáže jsou příležitostně prokládány písněmi s typickými náměty a názvy – Down under, Girls just wanna have fun, Total eclypse of the heart, Wonderful life. Vírem hudby a vesmírných obrazů (Space odity) vrcholí závěr hry směřující po řadě negativních demonstrací do vidiny (snu, touhy, iluze?) šťastné a smysluplné existence. Hrdinou, který skupinu nespokojenců a zoufalců spojuje, se stává zpívající kosmonaut Chris Hadfield.
Holičekova asketicky prostá inscenace dokázala minimalistickými prostředky na hranici vážnosti a směšnosti sugestivně pootevřít elementární problém všední lidské existence.
Krátká Dlouhá – Braňo Holiček a kol.: Čekání. Režie Braňo Holiček, scéna a výběr hudby kolektiv. Premiéra 14. června 2013.
Komentáře k článku: Krize středního věku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
