Krátký proces s Wallacem
Americký spisovatel David Foster Wallace (1962–2008) vstoupil do tuzemského kulturního povědomí vloni díky povídkové knize Krátké rozhovory s odpornými muži, která se stala jeho prvním dílem přeloženým do češtiny. Na loňském Pražském divadelním festivalu německého jazyka navíc hostovala adaptace jeho erbovního tisícistránkového románu Nekonečný žert, produkovaná a režírovaná Němcem Thorstenem Lensingem. Krátké rozhovory s odpornými muži si k dramatizaci pro Divadlo Na zábradlí nyní vybrali Adam Svozil a Kristýna Jankovcová, kteří zde předloni zinscenovali román Kaspara C. Nielsena Dánská občanská válka 2018–2024.
Terapeut (Miloslav König, vpravo) svou vizáží nápadně připomíná autora předlohy D. Fostera Wallace, který spáchal v šestačtyřiceti letech sebevraždu (a závěrečné mystické setkání u ohně lze v tomto smyslu interpretovat) FOTO KIVA
Souboru více než dvou desítek povídek dalo název kvarteto v něm rozptýlených textů. Jde o promluvy celkem osmnácti mužů, kteří vyprávějí o svých životech a vztahových patáliích. Odpovídají na otázky, tazatel však chybí, respektive mlčí. Každá postava je tedy sestavena z pouhých výpovědních fragmentů. Svozil s Jankovcovou si zvolili pětici mluvčích, vzdor názvu ze dvou z nich udělali ženy, navíc dodali part Terapeuta (Miloslav König), který kvintet řídí. Tím inscenaci usadili do podoby nesčíslněkrát viděného, v podstatě standardního terapeutického sezení či pobytu. Namísto jevištní verze výsostného díla prosyceného bolestnou ironií se Na zábradlí nabízí, zejména ve druhé polovině večera, zcela průměrná, velmi předvídatelná inscenace. I v ní se vyskytuje ironie, ale je to ironie silně „počeštěná“, domácká, téměř takzvaně laskavá, která je mi vůbec nejprotivnější.
„Počeštění“ předlohy je patrné i ve scénografii s náznakem domku v přírodě a týpí či v kostýmech. Figury jsou „oháknuty“ trochu alternativně, trochu buransky, jako takoví ti týpci, co se rádi rozebírají a nevědí, co se sebou. Terapeut je chápavý víceméně na oko, duchem se zdá být někde jinde. Svoji osobní mizerii nakonec samozřejmě vybalí – a to u ohně, v příšerně protahovaném a náhle přízračném, téměř záhrobním závěru, kdy vede hovor s tajemným Cizincem (Jiří Černý). König, Černý i Dita Kaplanová coby popletená i skepticky zkušená Žena a Václav Vašák jako Muž (machistický chlapák, který se musí sakra hlídat) hrají s určitým espritem, ale stíny dramatizace a režie nepřekračují, a nejspíš ani nemohou. Totéž lze říci o Holce v podání Barbory Bočkové a o Klukovi Štěpána Lustyka, v jejichž replikách se nejčastěji vyskytuje hipsterský, akademicky korektní jazyk dneška, který věci víc zatemňuje a komplikuje, než zpřesňuje.
Krátké rozhovory s odpornými muži nejsou ve srovnání s Dánskou občanskou válkou 2018–2024, která neurazila ani nenadchla, pro Zábradlí ani Svozila s Jankovcovou krokem vpřed. Naopak stvrzují umělecké přešlapování scény. Na začátku sezony Divadlo Na zábradlí uspořádalo tiskovku, na níž představilo inovované logo a vůbec novou vizuální podobu. Studio Najbrt velmi vkusně transformovalo původní logo Libora Fáry z roku 1958, ale grafická podoba programu ke Krátkým rozhovorům s odpornými muži budí podobné rozpaky jako inscenace sama.
Autor pracuje v ČT, je editorem webu Artzona.cz
Divadlo Na zábradlí, Praha – David Foster Wallace: Krátké rozhovory s odpornými muži. Překlad Martin Pokorný, režie a dramatizace Adam Svozil a Kristýna Jankovcová, scénografie Petr Vítek, kostýmy Ján Tereba. Premiéra 18. října 2019.
Komentáře k článku: Krátký proces s Wallacem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
