Křehkost vztahů otců a synů
Na sklepní scénu Divadla Husa na provázku se jeho předchozí umělecká šéfka Anna Davidová vrací pravidelně. V loňské sezoně s mottem Čas srdce zde režírovala inscenaci stejného názvu, adaptaci korespondence Ingeborg Bachmannové a Paula Celana. A korespondencí je o necelý rok později inspirovaná také aktuální premiéra Nie sme doma. Sezonní téma Bydlím, tedy su je v ní nahlíženo optikou spolužití slovenského hudebníka a dokumentaristy Deža Ursinyho (Jan Kolařík) a jeho syna Jakuba (Matouš Benda) v bratislavském paneláku, kam se dospívající syn v polovině devadesátých let přistěhoval pár měsíců před otcovou smrtí. Lepší vztah k sobě nalézali prostřednictvím dopisů vyměňovaných mezi pokoji, které byly v roce 2015 vydány knižně pod názvem Ahoj Tato – Milý Kubo.
Matouš Benda (vlevo) a Jan Kolařík coby syn a otec, Markéta Matulová ztvárňuje další postavy FOTO DAVID KONEČNÝ
Cílem inscenace ale není podat dokumentární portrét posledních měsíců Ursinyho života, což ostatně nenabízí ani korespondence samotná. Jejím prostřednictvím na Provázku zobrazují spíše univerzální křehkost vztahů mezi otci a syny, v nichž je vyjednávání vzájemné důvěry a míry intimity velmi obtížné. A vědomí blízké smrti tlaky pouze umocňuje, ačkoli oba chtějí nalézt tolik potřebnou společnou harmonii. Otec se snaží být chápavý a vstřícný, avšak ví, že už moc času nemá – o to víc synovi vyčítá, že svým časem mrhá, chová se jak časový milionář, což syna pouze vede k dalším protestům. Kolařík využívá komorního prostoru ke komplexnímu vykreslení otcovské postavy drobnými gesty a pohledy, tu ironizuje, tu dojímá. Benda je mu zdatným partnerem, sice expresivnějším, ale nesklouzávajícím ke karikatuře pubertálního chování, které postupně přetavuje do pečující, ochranitelské role. Nelehký úkol dotvářet univerzum inscenace dalšími charaktery má Markéta Matulová. Vedle různých ženských postav nejvíce utkví její Havran, pes vyjadřující se lidskými pohyby a výrazy, jimiž dění obohacuje o drobnou situační komiku.
Konkrétní místo a doba, z nichž korespondence pochází, se propisují do vizuality jevištního tvaru pomocí kostýmů, rekvizit i prvků panelákového interiéru, kterému vévodí prosklené dveře synova pokoje – částečně průhledná, ale mnohdy zdánlivě nepřekonatelná bariéra. Zde však realismus končí. Nejvýraznějším rysem scénografie jsou surreální tapety. Stěny v popředí pokrývá podivná srst hořčicové barvy, v níž se jako kouzlem objevují další průchody i sklápěcí stolek. Za prosklenými dveřmi a dále v pozadí je to pak černo-bílá tapeta s fotkou březového lesa. Z tohoto lesa se vynořuje čtyřčlenná kapela – umístěna je do vyvýšeného prostoru v zadní části scény, kam se k hudebníkům všichni členové obsazení střídavě přidávají a živě interpretují Ursinyho písně. Hudební čísla vždy doprovází němá herecká akce v popředí, v podstatě takové živé videoklipy, umocňující snovou atmosféru. Například při jedné z písní přichází Matulová na scénu v extravagantních stříbrných šatech a korálkové čelence, kostýmu připomínajícím Mariku Gombitovou v televizním muzikálu Neberte nám princeznu, pro který Ursiny složil hudbu.
Balancování na hranici činohry a koncertu se ale v rámci jevištního celku jeví jako problematické. Přestože je pro inscenaci volba Ursinyho hudby samozřejmá, písní je v ní možná až zbytečně moc – nejen že komorní představení natahují na téměř dvouhodinovou délku, ale navíc rozmělňují ústřední tematickou linku. Výsledný divácký zážitek tak paradoxně nemusí být tak silný a přetrvávající, jako kdyby byla plná pozornost upřena na koncentrovanou sondu do mužské intimity.
Divadlo Husa na provázku, Brno – Dežo Ursiny, Jakub Ursiny, Martina Kinská: Nie sme doma. Režie Anna Davidová, scénář Martina Kinská, dramaturgie Martin Sládeček, výprava Lenka Hollá. Premiéra 1. února 2024 (psáno z druhé premiéry 5. února).
Komentáře k článku: Křehkost vztahů otců a synů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
