Divadelní noviny > Festivaly

Křídla Afriky nad Českem 2019 (No. 7)

Když se řekne Karibik, většina z nás si představí něco jako ráj na zemi. Nekonečné pláže, průzračné moře, palmy. Za prázdninovou pohlednicí se však skrývá bolestná historie spojená především s dobou otrokářství, bouřlivými novodobými dějinami i současným vývojem. Ale také úžasná multikulturní inspirace.

Právě v této oblasti se naplňuje myšlenka, kterou vyslovil ivorijský dramatik a prozaik Koffi Kwahulé: Skutečné umění je uměním křižovatky. A právě Karibik takovou křižovatkou je. Setkává se tu Afrika nejen s Evropou, ale i Severní a Střední Amerikou. Setkání těchto kultur a jejich mísení je dokladem, že jedna kultura nemusí vždy nutně potlačit druhou. Že ve vzájemné synergii může vzniknout nová kvalita, nová kulturní identita. Pozitivní síla „kreolizace“, tedy kulturní plurality, je výzvou i pro nás, obyvatele v srdci Evropy.

Karibské kultury jsou v Čechách mnohdy neznámé. I proto se Tvůrčí Afrika snaží tato bílá místa postupně zaplňovat. V roce 2010 byli jejími hosty autoři z Haiti, před dvěma lety Prahu a další festivalová města navštívila guyansko-guadeloupská autorka Marie-Therèse Picard a Alfred Alexandre z Martiniku. Letos se součástí festivalového programu staly dvě choreografie taneční skupiny Art&Fact z martinického Fort-de-France.

První bylo sólo Laurenta Trudarta Retour (Návrat), druhým pak duet stejného tanečníka s choreografem Jeanem-Huguesem Miredinem nazvaný Salut, mon frère (Buď zdráv, bratře). Vystoupili v pátek 24. května v tanečním divadle Ponec, v pondělí 27.května pak byli hosty festivalu Divadelní svět Brno a jeho dramaturgické linie Evropa mimo Evropu. V Brně taneční večer doplnila malgašská tanečnice a choreografka Judith Olivia Manantenasoa se svým sólovým vystoupením Metamorphose (Proměna) (Manantenasoa bude v červnu také hostem festivalu Tanec Praha: 3. června povede v plzeňské Moving station workshop /více zde/ a vystoupí zde s choreografií Metamorphose, kterou pak 5. června zatančí i v Divadle 29 v Pardubicích – pozn. aut.).

V Praze byla hostem večera pražská skupina BaToCu, tanečně-hudební formace, která dlouhodobě spolupracuje s českými i zahraničními umělci a záslužným způsobem šíří v Česku povědomí o africkém tanci a hudbě. Její duší, srdcem i tělem je choreografka, tanečnice a bubenice Monika Rebcová. Tentokrát prostřednictvím skladby Ghanaia propojila dva české tanečníky s karibskými kořeny – Raffaela Del Busto a Lindu Caridad Fernandéz Saéz, která vytvořila také choreografii  – s hráčem na marimbu Lukášem Brabcem. Mezi vystoupeními martinické skupiny nabídli choreografii volně inspirovanou ghanským tancem adowa, což je takzvaný antilopí tanec napodobující skákající antilopu. V Africe  jej tančí muži i ženy. Prostřednictvím rafinovaného pohybu rukou a nohou sdělují – či spíše „vytancovávají“ –  své vnitřní emoce a pocity.

Legenda vypráví, že Abrewa Tuta, královna-matka kmene Ashanti v jižní části Ghany, byla velmi nemocná. K jejímu vyléčení doporučil kouzelník obětovat antilopu. Antilopa ale zásluhou svých rychlých nohou, vysokých skok a úkroků na všechny strany bojovníkům unikla. Pronásledující lovci její běh napodobovali, a tím vytvořili tento tanec. V rámci tvorby BaToCu si však nepředstavujte žádný folklór. Linda s Raffaelem, Lukášem a Monikou představili naprosto moderní skladbu v současné choreografii.

Ze stínu lidové kultury své země, která je známá především svým karnevalem, vystoupili i hlavní hosté večera, tanečníci z Martiniku. Úvodní skladba Retour v podání Laurenta Trudarta vyjadřuje formou soudobé contemporary dance problematiku odchodů a návratů, což je klíčové téma tohoto ostrova. Zrcadlí se v ní bolestné dějiny otrokářství, kolonizace, ale i téma novodobé migrace a azylu. Většinou hovoříme spíš o odchodech ze země než o návratech, takže bylo velmi zajímavé sledovat, jak právě o návratu, který může být mnohdy daleko traumatičtějším zážitkem než odchod, hovoří Laurent s Jeanem- Huguesem a jak nám obdobné téma během festivalu ve své hře Les Inamovibles (Nothing´s Land) nastínil také beninský dramatik Sédjro Giovanni Houansou /více zde: Křídla Afriky nad Českem 2019 (No. 4)/.

Zásadní potřebou umělců z Martiniku je vyjet do světa, neboť místní podmínky jim neskýtají příliš možností k reprízování svých inscenací. Nutně tedy vyhledávají kontakt s cizinou. Tak i oba martiničtí tanečníci působili v Evropě, kde se – v Dánsku – před několika lety seznámili a založili tento soubor. Jsou zváni do různých koutů světa. Já jsem se s jejich tvorbou seznámila v loňském roce v Abidjanu v Pobřeží slonoviny na největším festivalu afrických kultur MASA, kde hostovali s martinicko-kubánskou produkcí Love me tender (více v DN 10/2018: Akwaba! aneb Afrika tě bude ve všem překvapovat).

V duetu Salut mon frère (Buď zdráv, bratře) zúročili své zkušenosti z Evropy, kde se jako tanečníci s tmavou barvou pleti setkávají s nejrůznějšími předsudky a klišé. Jak v debatě po představení, kterou moderovala taneční publicistka Nina Vangeli, prohlásil Jean-Hugues: Už mě nebavilo pořád představovat jen  divochy a tančit tygry. Evropa nám nemůže upírat právo na současný tanec ztvárněný na jemnou klasickou hudbu. Salut mon frère toho byla důkazem. Jde o hluboce prožitou, silnou, emocionální až bolestně kontaktní výpověď o vlastní mužské a současně vzdálené ostrovní identitě.

///

Více o festivalu na i-DN:

Tvůrčí Afrika

…

• Autor: Lucie Němečková
• Publikováno: 26. května 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Křídla Afriky nad Českem 2019 (No. 7)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ