Divadelní noviny > Blogy Kritika

Kritické teze Josefa Hermana (2020/4)

Muzikálem Cikáni jdou do nebe se v Divadle Bez zábradlí vracejí ke své velmi úspěšné inscenaci z roku 2004, hráli ji osm let! Nové nastudování režisér Radek Balaš v detailech obměnil, především se musel vyrovnat s umenšeným jevištním personálem. Ale jde v zásadě o obnovenou premiéru.

Poetikou i produkčním modelem se inscenace nepokrytě vrací do minulosti, k poetice muzikálů v činoherních souborech a právě Radek Balaš v takovém prostředí opakovaně dokázal dělat zázraky. Opět zavalil hlediště proudem romantických symbolů a rituálů na pokraji kýče, který ovšem k dílu nesporně patří, vůbec nic ve zlém, je možná potřebné nechat se zrovna v dnešních lapáliích unést fantazií a krásou a v dnešní prolhanosti zásadovými postoji až za hrob. Takové inscenace se dnes už příliš nevidí, v Praze prakticky nikde, ještě spíš v regionech, ale mohou být působivé, sdělné a především velmi emotivní. Což je přesně tento případ.

Z ryze profesního hlediska jsou nejpůsobivější hodně dobře zatančené scény v přehledných choreografiích Jany Burkiewiczové, typicky Balášovo zalidnění jeviště několika lidmi v promyšlených mizanscénách a jeho ostré střihy mezi rituálním jednáním, civilní věcností a komikou. Vnesl ji sem především Filip Kaňkovský coby drobný zlodějíček Buča, bázlivý pragmatik, jehož okolnosti přinutily stát se hrdinou – rozhodně působivější a vůči celku ústrojnější než v původní inscenaci. Rovinu mystickou trochu přetížil patos vědmy Izergil v podání Ludmily Molínové, a své starce malinko nad míru na můj vkus deklamovali i Zdeněk Žák a Petr Pospíchal, ale nakonec to k poetice inscenace i díla samogtného patří. 

Muzikálové kvality Radek Balaš zpravidla podporuje specialisty na hlavní role, tady Peterem Pechou pro hlavní postavu zloděje koní Luky Zobara a Kateřinou Marií Fialovou pro roli Rady, on spíš lyrický, ona vášnivější, ale zazpívali i zatančili dvojici osudových milenců, tak hrdých, že se ani jeden pro druhého nemohou vzdát své svobody, dokonale. K nim přináleží i půvabně křehká Juliška Felicity Prokešové, je to výtečná tanečnice. Poručík Antal Silády tu ovšem není Zobarovi možným sokem v lásce, v podání Josefa Vrány je z postavy spíš trochu komický i nebezpečný strejc.

Viděl jsem jakousi první předpremiéru (11. července), ale v tak definitivním stavu, že nepředpokládám do zářijové premiéry nějaké změny. Ostatně bylo zjevné, že soubor na inscenaci tvrdě zapracoval a na jeho kompaktním výkonu byl znát jistý hlad aktérů po jevišti poté, co skončila, nebo byla alespoň přerušena koronavirová přestávka. Energie se z jeviště jen řinula i díky svižné company. 

Z ryze profesního hlediska je nejspornější způsob použití nahrávky, pěkně zpracované Petrem Maláskem, nicméně není zřejmé, co vskutku uzpívají aktéři na jevišti a co zní z playbacku. Holt bez živé kapely se opravdový muzikál neobejde. Hudební i taneční provedení Balaš podpořil angažováním romských umělců, jenže popravdě muzikál Cikáni jdou do nebe si jen hraje na romské motivy a věru autentičností dílo neoplývá. Je to zduřelá romantika nahony vzdálená realitě, tedy jen krásný obraz v rituální scéně a v cikánsky barvitých kostýmech. Někdo se nad ním bude rozpývat, jiného ta vyumělkovaná faleš naštve, holt podle nátury. V divadle typu Bez zábradlí taková produkce má své místo, je hodně poctivě udělaná a možná našla správnou škvíru na pražském muzikálovém trhu.

Divadle Bez zábradlí, Praha – Jevgenij Doga, Emil Lotjanu: Cikáni jdou do nebe. Adaptace Jindřich Janda, režie Radek Balaš, choreografie Jana Burkiewiczová, scéna Jozef Ciller, kostýmy Jana Zbořilová. Obnovená premiéra 7. září 2020. (Psáno z představení 11. července 2020.)

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 27. srpna 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana (2020/4)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ