Divadelní noviny > Blogy Kritika

Kritické teze J. H.: Fibichova Bouře v Ostravě

Ostravská dramaturgie má stále našlápnuto, nebojí se neznámých, původních ani “moderních” titulů. Jenže dramaturgie neznamená výběr pozoruhodných titulů, ale projekt inscenací, a tak tomu v Ostravě vždycky nebývá.

 

Fibichova Bouře se v Česku nehrála půl století, a ostravská premiéra doložila, proč. Fibichova hudba propojuje originální místa s eklektickými, skoro až triviálními, dnes ji těžko považovat za víc než pozoruhodný doklad pozdně romantické hudby. Leč pokoušet se z ní něco podstatného vydolovat bychom asi měli. Dirigent Marek Šedivý myslím našel jednu z možných dobrých, promyšlených interpretací, která kompozici nechce naložit víc, než může unést. V orchestru (přes několik “kiksů”) i ve sboru je nastudování rozhodně kvalitní.

Opeře nejvíc škodí veršování Jaroslava Vrchlického, kterého stále ctíme jako velkého poetu místo abychom věcně konstatovali, že byl přeceňovaným mainstreamovým řemeslníkem své doby. Shakespearovi v libretu nejvíc ublížil místy hodně nehledanými verši, jimž bychom se smáli i v současných muzikálech. Namátkou: Po té rajské vláze, je mi kanibalsky blaze!; Květ vůní dýše, echem sluj, královno má, měj domov svůj!; Aj, to jeho tedy doupě? Vypadá to tady hloupě. Je toho tam hodně, na co měla inscenace nějak reagovat.

Jenže Jiří Nekvasil v partituře nic podstatného nehledal, jen, jak činí obvykle, opsal události opery vhodnějšími i méně vhodnými příměry. Je to jen jinak oblečené popisné divadlo. Cenné jsou kontexty, které Nekvasil připomíná, věcné domyšlení souvislostí, z něhož však nevzejde nic víc nežli mechanicky popisné jevištní jednání. V ústřední árii Fernanda musí Luciano Mastro stále dokola nosit knihovní schůdky různých velikostí coby znak toho, že odpočívá a medituje uprostřed úkolu od Prospera, a sice vykácet les. Příměr je jistě možný, ale nelze s jednou opakovanou akcí vydržet celou dlouhou, navíc výrazově vypjatou árii. Dalších příkladů lze snést zase dost. Inscenaci jevištně drží její výtvarné pojetí, ve scéně i v kostýmech.

A nejvíc jí povznáší hudební nastudování v orchestru a ve sboru, a v dobrém obsazení mnoha rolí ve dvojí alternaci. I když takovým projektům víc sluší nealternovat, jenže když se musí inscenace obehrát v abonomá, jinak to asi ve střídavém repertoáru nejde. A když režisérovi stačí, aby pěvec mechanicky naplnil základní gesta a mizanscénu. Prospera ušlechtile, klidným nosným výrazem báječně podal Aleš Jenis. V partu Ariela se blýskla Olga Jelínková. Mirandu bezpečně a osobitě podala Alžběta Poláčková, Fernanda Luciano Mastro, i když jim sem tam detaily nevyšly úplně perfektně. Mastrovi je opět bezpečně rozumět každé české slovo!

Bouře není tak velkou událostí, jakou divadlo inzerovalo.

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Zdeněk Fibich: Bouře, Zpěvohra o třech jednáních z roku 1895 na libreto Jaroslava Vrchlického podle stejnojmenné hry Williama Shakespeara.

Hudební nastudování a dirigent Marek Šedivý
Režie Jiří Nekvasil
Scéna David Bazika
Kostýmy Maria Fulková
Sbormistr Jurij Galatenko
Dramaturgie Eva Mikulášková

Premiéra 1.prosince 2016 v Divadle Antonína Dvořáka.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 6. prosince 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kritické teze J. H.: Fibichova Bouře v Ostravě

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ