Divadelní noviny > Blogy Kritika

Kritické teze Josefa Hermana (No. 2/2018)

Je to smutné, ale jihočeská opera uvádí Její pastorkyni s obavami, jestli zdejší diváky bude tahle prý nestravitelná Janáčkova moderna zajímat.

Nemohu se smířit s hudebním nastudováním, českobudějovický šéfdirigent Mario De Rose výtečně rozumí italskému repertoáru, ale v Janáčkově partituře nenašel souběh hudby s jejím dramatickým účinkem, tedy to vůbec nejpodstatnější. Volil nevhodná tempa, vesměs pomalá, v nichž zanikala logika janáčkovských strohých dialogů. Postrádal jsem vzrušenou agogiku, spočinutí ostře lomená prudkými pasážemi. Hráči také chybovali. Dobře zpíval sbor.

Uvádí se verze z roku 1908, podle režiséra a šéfa souboru Tomáše Studeného proto, že je zřejmě nejbližší “finální představě autora”. Podle mne se však inscenace hraje pro současné diváky, ne pro Janáčka nebo muzikology.

Tomáš Studený v programu k inscenaci deklaroval: Neobyčejná, strhující emocionální síla Její pastorkyně vyvěrá z naprosto srozumitelné, hmatatelné, pravdivé životní situace. Proč tedy zatížil inscenaci tolika nesrozumitelnostmi? Nechal jedněmi dveřmi v jedné situaci odcházet postavy do různých prostor. V posledním dějství našli “dítě pod ledem”, ale na prospektu je vymalovaný strom v plném květu. Ostře zelený umělohmotný trávník také nesluší Janáčkově pravdivosti. Proč se u Studeného schovává Jenůfa za prostěradly a záclonami v koutě světnice Kostelničky, když se zpívá i na jevišti hraje, že má tajné místo ve vedlejší komůrce? Proč Jenůfa otevírá místo “okeniček” okno, protože okeničky na oknech nejsou. Záhy má otevřít okno a nemá co otevírat. Oltářík ze zapálených svící a svatých obrázků má posunout inscenaci někam na Ukrajinu? Nevkusné květované oblečení zase ze svatebčanů činí světské od kolotoče.

Studený nejvíc domýšlel detaily hereckého jednání, což je jistě potřeba, ale k čemu to, když významový celek uvedeným znejasňuje?

Proč je inscenace s výjimkou Kostelničky obsazena dvojmo? To se bude hrát tak dlouho a často? Lucie Kašpárková je, za lepších okolností může být špičkovou Jenůfou, Titusz Tóbisz už pro svůj mohutný zjev zase originálním Lacou, oba party zvládají dobře a přesně vědí, o čem zpívají. Trochu o tom pochybuji u Elišky Weissové, střídá v Kostelničce několik poloh ne vždy logicky, trochu předvádí velký hlas, a měla by podstatně vylepšit dikci. Števu Peter Malý pojal jako nenápadného hocha, naopak Stařenka Dagmar Volfové byla nepřehlédnutelná.

Na premiéře diváci aplaudovali vstoje, moc bych přál této inscenaci úspěch. Už proto, že do ní Tomáš Studený zjevně vložil mnoho práce – nemyslím si, že zmíněné výhrady a nejasnosti plynou z povrchnosti, naopak spíš z jisté přešpekulovanosti jevištní koncepce. 

Jihočeské divadlo, České Budějovice – Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Hudební nastudování Mario De Rose, režie Tomáš Studený, scéna a kostýmy David Janošek, choreografie Hana Achilles, světelný design Petr Baštýř, Jan Hořejší, režijní spolupráce Marek Mokoš, Dramaturgie František Řihout, sbormistr Martin Veselý, hudební příprava Mikoláš Troup, představení řídí Michaela Freudenschussová, asistentka režie a nápověda Barbora Šanderová. Premiéra 19. 1. 2018.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 22. ledna 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana (No. 2/2018)

1. Bára pokorna

   

   Kostelnička
   v podání Elišky Weissové je velmi emotivní, hudební projev velmi kvalitní.

   23.01.2018 (17.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ