Divadelní noviny > Blogy Kritika
Kritické teze Josefa Hermana: Mirandolina se přestěhovala do Afriky
Nastudovat operu Bohuslava Martinů Mirandolina je pro studenty tvrdý oříšek. Zase se na takovém úkolu naučí možná víc než na nějaké klasice.
Absolvující režisérka Vendelína Osvaldová přesunula dějiště opery kamsi do rovníkové Afriky, soudě podle oživlé tapety mořské pláže, nad níž se sklání tropická flóra. Proč ne, kdyby to příběhu a hudbě něco přineslo. Těží z toho však jen kostýmy inspirované africkou módou, řekněme, jinak se hraje obvyklá konverzačka jako kdekoli jinde. Jen je obtížnější uvěřit, že by se do z rákosových stěn a nábytku postaveného a zařízeného hotýlku stahovala evropská hrabata, rytíři a markýzové za fešnou, jednáním jednoznačně italskou majitelkou – sotva by v takovém prostředí žena provozovala podnik, kdybych chtěl domýšlet nelogičnosti onoho posunu. Inu čemu se mladá režisérka naučila, to činí, inovace se hledají v atrakcích, režie se smrskne na aranžmá pravděpodobnostního jednání postav v duchu operních zvyklostí. K čemu to všechno je ve významu, tématu, sdělení, či jestli to alespoň vydatně pomůže jevištnímu dění, nebo hudbě, režisérka neřeší.
Ani v rozmezí řečeného Vendelína Osvaldová neprokázala úsilí něco objevit. Snažila se rozehrát uvěřitelné postavy a situace s mírným komickým přehráváním situací a povah, což jí vycházelo různě podle různých hereckých dispozic aktérů – přesto v hereckých akcích se událo to nejpodstatnější.
Pěvecky nejspolehlivější mi na premiéře přišli představitelé tří odmítnutých nápadníků (Martin Javorský, Tadeáš Hoza a Michal Marhold). Obtížné party však mladí pěvci zvládali s řadou intonačních nečistot, až příliš jich má na svědomí i Pavla Radostová v titulní roli, pro jejíž tmavší těžší soprán byla tato role málo vhodná. Michael Robotka jako Fabrizio se rozezpíval až po přestávce. Vůbec všem se po ní pěvecky dařilo lépe, pěvecké i jevištní dění také oživily Martina Forgáčová a Pavla Mlčáková v rolích Hortensie a Dejaniry. Své jistě sehrála nervozita, ale také přece jen ještě neukotvené hlasy.
Nicméně všichni premiéroví aktéři šli zjevně za co nejlepším výsledkem, sympaticky hledali způsob vyjádření své postavy, a myslím, že všichni před sebou mohou mít pěknou kariéru – jsou ve věku, kdy je věštěním z koule předpovídat, jak budou nebo nebudou za pár let dobří. Ostatně s režiséry tomu není jinak. Držím jim v tom palce!
Orchestr složený z posluchačů JAMU zahrál slušně, absolvující dirigent Marek Klimeš řídil premiéru jistě, neuhnal tempa a sloužil zpěvákům do roztrhání těla – tak to má být!
Jen s jamáckou představou o operní režii se neumím srovnat.
Komorní opera JAMU, Brno: Bohuslav Martinů: Mirandolina. Libreto Carlo Goldoni, český překlad Rudolf Vonásek. Dirigent Marek Klimeš, režie Vendelína Osvaldová, dramaturg Zuzana Fischerová, kostýmy Eliška Lupačová Ondráčková, scéna Jaroslav Záděra. Premiéra v Divadle Na Orlí v Brně 21. listopadu 2015.
Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana: Mirandolina se přestěhovala do Afriky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)