Divadelní noviny > Festivaly Kritika

Kritické teze Josefa Hermana (No. 6/2018) Svár duše s tělem

Že se na Hudebním festivalu Znojmo už několik let po sobě objevují pozoruhodné operní inscenace je vcelku známo. Každý rok nová. Přesvědčit se o tom mohli i diváci České televize ze záznamu Mozartova Dona Giovanniho (2016), i když televizní kamery spíš přilákal Adam Plachetka v titulní roli.

Záznam by si zasloužilo i letošní nastudování údajně nejstaršího oratoria Svár duše s tělem, které prý tvořilo základ barokní opery. Bylo to podstatně složitější (v programu k inscenaci se to ostatně probírá). Ani označení oratorium není jednoznačné, a tvrzení, že se pohybuje na hranici s operou, je spíš naše potřeba nějak se z těch nejasností vymotat. Emilio de‘ Cavalieri (1550-1602), významný muž své doby, prostě napsal slavnostní hru Rappresentatione di anima et di corpos, kterou těžko vtěsnat do dnešní druhové a žánrové představy. Podobné útvary se psaly od hlubokého středověku, Cavalieri ho však komponoval nadmíru “moderně” na pomezí renesanční a raně barokní hudby, napsal i monodické “operní” melodie, dramatickou hudební řeč, a svou cíleně opulentní skladbu vybavil velkým orchestrem. Uvedení v Římě v únoru 1600 přece musela být událost! A zábava pro chudé i bohaté. Že mísil prvky komické s vážnými bylo v té době častější, než si dnes běžně myslíme. Ani český překlad názvu Svár duše s tělem není přesný, odkazuje spíš k hlavnímu inspiračnímu zdroji Cavalieriho, k principu středověkých hádání a filozofických disputací, rozšířených po celé kulturní Evropě.

Nechme historii. Chtěl jsem jen trochu uvést u nás nepříliš známé dílo a to, jak dokonale zapadá do dlouhodobé chytré znojemské dramaturgie. A ještě je v dnešní prolhané době nadmíru aktuální. Píšu to také proto, že znojemské provedení využilo neobvyklých vlastností díla, proto se mu tak zadařilo.

První a možná nejdůležitější byla volba prostoru. Hraje se ve znojemském kostele sv. Michala na členitém symbolickém pódiu, jaká známe ze středověku. Má pro skladbu šťastnou akustiku, s výhodným dozvukem, ani velkým, ani malým. A také tu správnou velikost, ani velkou, ani malou, prostě tak akorát, aby se dal sledovat celek i detaily. Renesanční i barokní obrazivost evokovaly pestré a nadmíru vtipně řešené kostýmy a masky, něco mezi masopustním veselím a duchovní meditací. Prostě vznikl ideální prostor pro vlastní hudbu, pro její akustickou i významovou podobu. Výrazně napomohlo světelné tónování prostoru v tlumených i podle potřeby dryáčnických odstínech, provedení tím získalo vzdušnost a volnost. Je tu znát imaginace i bezpečná orientace v renesančně-barokní době Tomáše Hanzlíka, tentokrát působil ve funkci scénografa.

Režisérka Ladislava Košíková je především zkušenou choreografkou, pomohla už řadě hodně dobrých operních inscenací. Možná i díky nim obdivuhodně vnímá a ovládá  jevištní materii a dokáže s ní brilantně a s fantazií nakládat. Citlivě a s vtipem využila všechny stylové i významové plošky Sváru duše s tělem, ale především do inscenace vložila radost z muzicírování, z komediantství. Radost ze života, abych byl trochu patetický, když ona vzácně nebyla. I vážnou disputaci o pomíjivosti života, který končí buď v pekle nebo na nebesích, podle toho, jak kdo žil, řešila s hravostí a humorem. Je to nakonec účinnější než okázale moralizovat.

Hrát začínají dva mladí brněnští herci, Klára Anna Satinská a Mark Kristian Hochman, mezi diváky, jako dva z nich, v civilu, aby se vzápětí zapojili do jevištního dění v podobě Evy a Adama, jimiž to lidské pinožení začalo. Hraje se vlastně o jablko, nebylo možné nevzpomenout na Věru Chytilovou – a vůbec bylo každou chvíli na co vzpomenout a co si připomenout. Už mládí vesměs všech aktérů je téma, protože i oni začínají hrát o své životní jablko, jak se jim v umění povede. Mají dobře našlápnuto, Cavalieriho skladba získala jejich mladými neopotřebovanými hlasy, jejich chutí zpívat a hrát si – a že tak pečlivě skladbu nastudovat v partech i na jevišti určitě nebylo jednoduché. Moc se mi nechce vyzvedávat jednotlivce, i když provedení vévodil rovný přesný hlas Markéty Cukrové. Přidal bych alespoň Tadeáše Hozu – oba samozřejmě patří mezi renomované pěvce, znojemské produkce ostatně takové profesionály vyhledává, kteří nežijí jen ze svých jmen, ale vyhledávají opravdové umění. Radost z tvorby, z krásné hudby – o to tu jde především.

Roman Válek vedl brilantně a také jaksi s radostí hrající členy Czech Ensemble Orchestra, pomáhal jevištnímu dění a dbal na stylovou čistotu. Tak si představuji autentickou či poučenou či jak tomu budeme říkat interpretaci – že stvoří hudební zážitek s využitím všech dostupných prostředků, aktuální v naší době.

Škoda, že třetím představením, které jsem shlédl, produkce skončila. Přitom je kolem nás tolik balastu, který se neměl dožít ani premiéry. Za rok ve Znojmě chystají další scénické oratorium, Händelova Saula.

Festivalová stagiona Hudebního festivalu Znojmo 25018 – Emilio de‘ Cavalieri: Svár duše s tělem. Dirigent Roman Válek, režie a choreografie Ladislava Košíková, scéna a kostýmy Tomáš Hanzlík, Czech Ensemble Baroque Orchestra & Choir. Kostel sv. Michala Znojmo 12., 13., 14. července 2018. (Psáno z představení 14. 7.)

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 23. července 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana (No. 6/2018) Svár duše s tělem

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ