Divadelní noviny Aktuální vydání 18/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

18/2024

ročník 33
29. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy Kritika

    Kritické teze Josefa Hermana: Slavík a Jolanta

    Zřejmě mělo jít o sentimentálně zasněný večer ruské opery. Spojení dvou kratších děl, Slavíka Igora Stravinského s Jolantou Petra Iljiče Čajkovského, bylo šikovné, jenže v ND debutující režisér Dominik Beneš opery nespojil v jeden logický inscenační a tématický celek. Dvěma polovinám večera bylo společné jen trochu kýčovité výtvarno, jinak je nesnesitelně oddělovala i čtyřicetiminutová pauza potřebná zřejmě k přestavbě scény.

    Slavík zpívá za svitu měsíce. FOTO PATRIK BORECKÝ

    Slavík zpívá za svitu měsíce.
    FOTO PATRIK BORECKÝ

    Lyricky snová atmosféra se podařila v provedení Slavíka mimo jiné symbolickým jednáním postav, i když i sem pronikala popisnost. Slavík vyzněl lépe, titulní part provedla sice menším, ale pěkně vedeným a znělým hlasem Olga Jelínková, zároveň tvárná a působivá herecky. 

    Všudypřítomná Smrt (Stanislava Jirků) ve Slavíkovi. FOTO PATRIK BORECKÝ

    Všudypřítomná Smrt (Stanislava Jirků) ve Slavíkovi.
    FOTO PATRIK BORECKÝ

    Jolanta však byla provedena velkooperně na jevišti a zejména ve hřmotném zvuku orchestru a silovém zpívání většiny aktérů. Jolantě poskytla Veronika Dzhioeva (původem z Jižní Osetie, nyní působící i v Mariinském a Bolšom divadle) znělý, technicky vedený hlas krásného tmavého zabarvení, ale víc se opájí vlastními pro Jolantu až příliš dramatickými tóny než aby usilovala o hlubší ponor do postavy.

    Dominik Beneš se korpulentní heroinu, nešťastně oblečenou, marně snažil předvádět jako jímavou slepou dívku – obsazení vyhovuje pěvecky (i když nic opravdu oslnivého z jejích úst nezaznělo), rozhodně však ne typově a herecky. Že už by na tom zase v ND nezáleželo? Nechat ji při příchodu rytířů ležet, aby z jejího těla vyčnívaly nevhodné partie, považuji za naprostý režijní lapsus – snaze o popisnost Beneš obětoval emocionální význam situace a zejména znějící hudby – a docílil nechtěně humorného efektu.

    Jolanta se místo v krásné zahradě odehrává zřejmě na lesní mýtině. FOTO PATRIK BORECKÝ

    Jolanta se místo v krásné zahradě odehrává zřejmě na lesní mýtině.
    FOTO PATRIK BORECKÝ

    Na můj vkus se režisér příliš utíkal k technickým prostředkům, nejhůř v Jolantě (když pominu nejasnou charakteristiku základního dějiště) rámem s napjatým snad igelitem, jen aby ho mohli protrhnout rytíři a názorně sdělit, co se opakovaně zpívá: že pronikli násilím na zakázané místo. 

    Vůbec si myslím, že Beneš neměl odvahu důsledněji opustit operáckou popisnost akcí, která vyznění inscenace zásadně škodí, spolu s konvenčně operáckým jednáním postav.  Přitom v plzeňských režiích (Tajemství apod.) Beneš prokázal cit pro jevištní akci i významovou koncepci inscenace – té proměně přístupu k operní inscenaci trochu nerozumím. Kultivovaně zaranžované, nakonec i nasvícené (proč převažuje polootma?), rozehrané především sborové scény, ale to nejpodstatnější, konkrétní cíl a jeho působivé provedení v hlavních postavách, tu chybí.

    Slepá Jolanta (Veronika Dzhioeva) mezi svými družkami. FOTO PATRIK BORECKÝ

    Slepá Jolanta (Veronika Dzhioeva) mezi svými družkami.
    FOTO PATRIK BORECKÝ

    Slovinský tenorista Aljaž Farasin působí zatím jen v regionu jižní Evropy (na netu kolují jeho pěkné nahrávky třeba Dona José v Carmen), v roli Vaudémonta vedle Dzhioevy zanikal, menším hlasem se neprosadil ani proti orchestru.

    Dirigent Jan Latham-Koenig nevyladil jemné valéry Čajkovského hudby, nabídl hutný zvuk orchestru s vypjatými hlasy, několikrát dokonce z orchestru vyhřezly nejistoty v souhře a intonaci.

    Národní divadlo, Praha – Igor Stravinskij: Slavík, Petr Iljič Čajkovskij: Jolanta. Hudební nastudování a dirigent Jan Latham-Koenig, režie Dominik Beneš, scéna Martin Černý, kostýmy Zuzana Přidalová, pohybová spolupráce Dana Pala, světelný design Martin Špetlík, sbormistr Martin Buchta, dramaturgie Ondřej Hučín. Premiéra 22. října 2015.


    Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana: Slavík a Jolanta

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,