Divadelní noviny > Blogy Kritika

Kritické teze Josefa Hermana: Věc Makropulos v Bratislavě

Slovenskému národnímu divadlu dodává mezinárodní renomé spolupráce s režisérem Peterem Konwitschnym. Převedl sem tři své úspěšné režie ze zahraničí, napočtvrté tu nastudoval operu Leoše Janáčka Věc Makropulos – poprvé ve své kariéře.

Bývá považovaný za kontroverzního režiséristu, přitom neznám případ, kdy by inscenací směřoval mimo partituru opery. Naopak ji logicky domýšlí: Emilia Marty je u něho mladá dívka, žádná stárnoucí nebo dokonce seriózní operní heroina. Je jí tak dvacet, oblečená jako současné slečny, co se procházejí po chodníku, vlastně vrstevnice své mladé obdivovatelky Kristy, s níž se v závěru skamarádí, spolu spálí recept na dlouhověkost a vesele odejdou středem scény do zákulisí a zřejmě dál z divadla pryč. Žádné hlubokomyslnosti o smyslu života a smrti, vtipná konverzačka s dobře zahranými postavami, scéna v šatně formou divadla na divadle. Formálně nejspíš tragigroteska, jen moc popisná, neškodilo by vyhrotit dění opery ještě víc. První jednání v kulisách, které se v průběhu druhého rozebírají a pro třetí už nejsou zapotřebí (tuhle jasnou logiku ale bůhvíproč porušilo dočasné bílé vykrytí).

Linda Ballová dává Emilii Marty mládí, krásu, hereckou bezprostřednost, s jakou hraje současnou pragmatickou dívku. Její Emilia Marty svádí a „dá“ každému. Muže přitahuje přímo živočišně, ale jen je chladně pragmaticky využívá (až na Pépiho, jak známo). Režiséra to přivedlo k názornému protikladu racionálního světa mužů, kteří se hádají o dědictví, nemají fantazii, nejsou schopni dohlédnout za přízemní podobu všeho, co je obklopuje – a nechají se sbalit kývnutím malíčku. V závěru je režisér vyžene do hlediště, aby s otevřenými ústy zírali na Emilii s Kristou, které ovládly jeviště světa.

Linda Ballová náročný titulní part zvládá s vypětím všech sil, nemá pro něj přirozené hlasové dispozice, ve střední poloze její hlas pod nánosem orchestru až zaniká, a při závěrečném monologu nemrazí – ostatně ani nemůže už pro odpatetizované režijní pojetí. Jen aby takový part pěvkyni neublížil! Blíž by k němu možná měla Katarína Flórová, pozoruhodný barevný hlas, který part Kristy možná až příliš zatěžuje, postavu pěvkyně hraje také velmi přirozeně. Platí to nakonec i o všech mužských sólistech: dominuje jim Pavol Remenár (Prus) a Gustáv Beláček (dr. Kolenatý). Nastudování velmi prospělo jediné obsazení bez alternací.

Premiéru dirigoval Ondrej Olos, který dokončil orchestrální nastudování Tomáše Hanuse – ten pár dní před premiérou demonstrativně rezignoval kvůli tomu, že oproti smlouvě se mu v orchestru střídali hráči. Strhla se kolem toho polemika, v níž jednoznačně dávám za pravdu Hanusovu požadavku jen jednoho obsazení orchestru, který divadlo nedokázalo realizovat (ostatně málokteré by dokázalo, bylo by to na delší psaní). Právě v orchestru je nastudování nejslabší, a to jak v dispozicích hráčů, tak v jejich málo precízní sehranosti (k tomu sem tam chyba či nepřesnost). Větší manko však shledávám ve výkladu partitury, v opomenutí řady významově důležitých míst, které v často předimenzovaném zvuku orchestru zanikají a s nimiž se prostě nepočítá, přestože podle mého jsou hudební součástí dialogů a situací.

Leoš Janáček: Věc Makropulos. (Opera o třech jednáních podle Karla Čapka. Nastudované v originálním českém znění s německými titulky.) Dirigent Ondrej Olos, režie Peter Konwitschny, scéna a kostýmy Helmut Brade, sbormistr Ladislav Kaprinay, dramaturgie Bettina Bartz, Vladimír Zvara. Premiéra 6. listopadu na historické scéně.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 18. listopadu 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana: Věc Makropulos v Bratislavě

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ