Divadelní noviny > Blogy Kritika

Kritické teze – Juliette v Národním divadle

Uvést operu Bohuslava Martinů Juliette (Snář) by měl být svátek!

V Národním divadle se Julietta hraje teprve počtvrté: původní premiéra v roce 1938 (Václav Talich – Jindřich Honzl) i druhá v roce 1963 (Jaroslav Krombholc – Václav Kašlík) vstoupily do operní historie, třetí nastudování z počátku roku 1989 (Josef Kuchinka – Ladislav Štros) zasáhla sametová revoluce, ale do derniéry v květnu 1990 se reprízovalo patnáctkrát!

V roce 2000 v ND ohromily tři představení kongeniální inscenace Davida Pountneyho z opery North v Leedsu. V poslední době se Julietta začala víc hrát po Evropě, viděl jsem ji naposledy v Curychu, v květnu má premiéru v Berlíně.

S jistou výjimkou Kašlíkovy slavné, leč přelyrizované inscenace všechny ostatní budovaly roztodivný svět konkrétních lidiček, prostředí a událostí, z jejichž vzájemného nesouladu, nespojení roste surrealistická vize světa, o němž nikdo neví, jestli je reálný nebo fiktivní. To mě na výjimečné opeře nejvíc zajímá. Slovenské režisérce a výtvarnici žijící v Norsku Zuzanu Gilhuus se surrealistické téma scvrklo do přímočaře snových obrazů s bílým klavírem (jen Malásek za ním chyběl), do ojíněných travin, bezbarvých kostýmů, ostře zelené róby Julietty, do posunčiny a do jen nahozených situací a vztahů. Výtvarně zaranžované hudební výjevy, o herectví se mluvit nedá.

V ND asi uvedení Julietty nepovažují za něco zcela mimořádného, jinak nevím, proč pozvali režisérku bez patřičného renomé (rozumějme průkazných výsledků) a s prostinkou inscenační vizí. Že by zase o jejím obsazení rozhodly běžné kontaky se Slovenským národním divadlem, kde pracovala, také s Martinem Leginusem? Asi by z vedení opery odpověděli, že na víc nemají peníze.

Dirigent Jaroslav Kyzlink odvedl podle mých uší jednu ze svých vrcholných kreací, vyleštil zvuk orchestru do detailu, nástupy, souhru, vedl operu v logických tempech a nebál se zdůraznit dramatická místa – ano! Vystihl stylový zvuk partitury, opřený o sóla jednotlivých nástrojů a o střet neobvyklých nástrojových kombinací. Ano! Jen trochu uzavírá hudební dění samo do sebe, do svého vytříbeného zvukového světa na úkor jevištního dění. Jenže když skoro žádné nebylo… A nastudování zvukově přeforzíroval a vede operu jaksi příliš striktně a stroze. Má na to právo, mě to nevyhovuje.

Hudební nastudování považuji za nejprůkaznější kvalitu inscenace, a v návaznosti pěvecké nastudování, propracované v zásadě ve všech, i malých rolích. Pěvci ovšem museli také přitlačit na hlas, aby se prosadili vůči hlučnému orchestru. Nejvíc na to doplatil Peter Berger, perfektní Michel v projevu i technicky. Skvěle artikuluje, vůbec je pěvcům (Šťáva!) dobře rozumět. Alžběta Poláčková se průbojným hlasem prosadila za všech okolností, ovšem ke škodě Julietty coby éterického obrazu tajemné ženy – úběžníku mužské touhy. Postava i vztahy s Michelem tu zhrubly. Ale moc pěkný výkon! Vyzvedněme ještě kreace Ondřeje Koplíka a Jana Šťávy.

Úroveň devastují mluvené pasáže deklamované většinou “zpěvavými” až operetními naivními intonacemi, mechanicky namemorovaným “čtením” textu, bez odpovídajícího výrazu.

Svátek se nekonal. To si Julietta nezasloužila.

Národní divadlo Praha – Bohuslav Martinů: Juliette (Snář). Lyrická opera o 3 jednáních, libreto skladatel podle divadelní hry Georgese Neveuxe. Hudební nastudování a dirigent Jaroslav Kyzlink, režie a scéna Zuzana Gilhuus, kostýmy Tomáš Kypta, choreografie Radim Vizváry, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturgie Beno Blachut ml. Premiéra 24. března 2016.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 12. dubna 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kritické teze – Juliette v Národním divadle

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ