Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Kritické teze: Mozartův Don Giovanni studentů JAMU v Divadle na Orlí

    Inscenace Komorní opery JAMU Brno bývaly vždycky pozoruhodné, poslední dobou jsou navíc i podnětné. I přísnému kritikovi zlepší náladu, když vidí zaděláno na lepší příští – přihodilo se mi na repríze jamácké inscenace 4. prosince loňského roku.

    Vlevo Petr Karas (Don Giovanni), vpravo Martin Frýbort (Leporello). Foto: Jan Dvořák.

    Vlevo Petr Karas (Don Giovanni), vpravo Martin Frýbort (Leporello). Foto: Jan Dvořák.

    Je v logice věci, že nejhůř se odhaduje potenciál mladých pěvců, jejich hlasové dispozice i technika zpěvu jsou ještě tak nehotové a tudíž v pohybu, bylo by nezodpovědným věštěním z koule příliš chválit, natož hanět a brát někomu vítr z plachet. Tolik na vysvětlenou, proč se omezím jen na obecnější konstatování.

    Karolína Žmolíková (Donna Anna). Foto: Jan Dvořák.

    Karolína Žmolíková (Donna Anna). Foto: Jan Dvořák.

    Diskutovat lze už o tom, zda nezralým hlasům dát za úkol zrovna obtížné party z Mozartova veledíla, umím si představit, že leckterý pedagog to může mít dramaturgům Komorní opery za zlé. Na druhé straně studenti JAMU už přinejmenším na některé role mají věk, a pak a hlavně se musejí učit nejen úzce vokálnímu, ale širšímu pěveckému řemeslu – umění, a zrovna postavy Dona Giovanniho jsou vhodným prubířským kamenem všestrannosti. Nezaznamenal jsem na repríze 4. prosince nikoho, kdo by do obsazení kvalitativně nepatřil, někomu šlo lépe to, jinému ono, ale šanci na kariéru mají myslím všichni. Včetně základu schopností a hlavně ochoty hrát divadlo, což pěvečtí pedagogové u nás stále ještě proklínají (nevím, jestli konkrétně i na JAMU), ale dokonce už i ve zdejších divadlech, natož v zahraničí, je zjevné, že operní pěvec současnosti se bez pohybových a gestických (tedy „hereckých“) dispozic coby součásti komplexního vyjadřování na operním jevišti prostě neobejde – připočtěme k tomu pěknou fyziognomii, schopnost výrazu, artikulaci textu, a samozřejmě prvním předpokladem zůstávají ryze vokální kvality, jen už samy o sobě nestačí.

    Marek Belko (Don Ottavio).  Foto Jan Dvořák.

    Marek Belko (Don Ottavio). Foto Jan Dvořák.

    Z nejčastějších problémů uvedené reprízy zmíním občasnou intonační nejistotu, výjimečně drobné potíže s výrazem plynoucím z patrně nedostatečného promyšlení a pochopení postavy v dramatické situaci, nejvíc pak jistou neobratnost v pohybech – snad se studenti dozvídají, že základem herecké jistoty je zvládnutí prosté chůze po jevišti, kterou by aktéři reprízy měli zvláště pilovat.

    Martin Frýbort (Leporello). Foto: Jan Dvořák.

    Martin Frýbort (Leporello). Foto: Jan Dvořák.

    Za nejdůležitější považuji deklarovaný názor na operní divadlo, jistě především dílo studenta režie Marka Mokoše, zdá se další pozoruhodné osobnosti, kterou katedra režie na JAMU v poslední době vychovává. Nejvíc si cením toho, že Mokoš vychází z postav, z jejich činů v příběhu, odkud odvozuje v rozumné míře jejich psychologickou podobu, a tu deklaruje nikoli realistickými obrázky, ale účelnými významotvornými akcemi – však nejde o to postavy vykreslit jako živé lidi, ale jejich prostřednictvím vyprávět příběh lidem v hledišti. Komunikovat, nikoli (jen, bez účelu) zobrazovat. Pak se nemusí tvořit vizuální či jiné atrakce pro udržení pozornosti, nepotřebují se složité kulisy, stačí šikovně konstruovaný hrací prostor dekorovanými významovými světly – květinami, symbolickým obřím mravokárně napřaženým prstem a tak.

    vlevo Kolja Černyšov (Komtur), vpravo Petr Karas (Don Giovanni). Foto Jan Dvořák.

    vlevo Kolja Černyšov (Komtur), vpravo Petr Karas (Don Giovanni). Foto Jan Dvořák.

    Nejpozoruhodnější je samozřejmě závěrečná scéna, socha komtura se už na hřbitově proměnila spíš v katafalk s jeho mrtvolou, a ta se snadno významově transformovala do stolu, u něhož, i z komturova těla, prostopášník Giovanni hoduje. Nechci popisovat různá nápaditá řešení, uvedené budiž příkladem za jiné, ale dodám, že snad ani jeden výstup neopisoval obvyklá řešení, přitom zachovával logiku situace a poetiku inscenace, a že drtivou většinu sdělovaného museli herci uhrát a uzpívat. A že nešlo o režiséristickou sebeprezentaci, ale o logickou interpretaci díla! Jo, kéž by nastupující generace chtěla dělat operu takovým způsobem, věřím, že by zase měla plné domy.

    Vlevo Martin Frýbort (Leporello), uprostřed Kolja Černyšov (Komtur), vpravo Petr Karas (Don Giovanni). Foto: Jan Dvořák.

    Vlevo Martin Frýbort (Leporello), uprostřed Kolja Černyšov (Komtur), vpravo Petr Karas (Don Giovanni). Foto: Jan Dvořák.

    Hodnotit účelově sestavený orchestr také není na místě, Pavel Šnajdr nastudoval dílo v pěkné účelné podobě hodně dobře.

    Zato je třeba ocenit produkci, která jistě u takového titulu není jednoduchá a zvládnout ji musí zase studenti sami, tentokrát přirozeně studenti produkce. Kdyby se o nás kritiky všude postarali tak profesionálně, jako oni, kdybychom všude měli servis jako tady, jo to bychom si výskali. Prosím – nezapomeňte to, až se dostanete do zkamenělých divadel, a prosaďte to v nich!


    Komentáře k článku: Kritické teze: Mozartův Don Giovanni studentů JAMU v Divadle na Orlí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,