Divadelní noviny > Blogy Kritika Zahraničí

Kritické teze Josefa Hermana – Richard Strauss: Elektra (Semperova opera Drážďany)

Poslechnout si Richarda Strausse v provedení drážďanské Staatskapelle je vždycky zážitek – však jeho díla jsou právě v Semperově opeře doma. Tentokrát bylo poslouchání přesně zahraného každého tónu, každé fráze, nejmenších zvukových fines, povýšeno o nezvyklou interpretaci partitury šéfdirigentem Christianem Thielemannem: ponechal opeře vyhrocené emoce, ztlumil však obvykle zdůrazněnou zvukovou dynamiku, aniž rezignoval na niterná pianissima a jen v nejpřípadnějších okamžicích použil hromová fortissima – krajnostmi však hodně šetřil, čímž jim dodal významovou i zvukovou váhu. Uvážlivými tempy nespěchal s vyprávěním příběhu, čímž mu dodal psychologickou věrohodnost a emocionální naléhavost.

Hudební nastudování se však neprolnulo s jevištním děním. Režisérka Barbara Frey jednání postav nechala ponejvíce v gesci samotných pěvců, čímž rezignovala na postupné zvyšování napětí, na vlastně pozvolné jevištní „crescendo“, které by stoupalo až k závěrečné katastrofě. Emoce místy zmrazila jen mechanicky nahozenými vztahy, tedy souhrou postav. Nudné a neobratné, nepodporující hudbu, ale jakousi racionální konstrukci situací. Scéna v podobě poničeného (nedostavěného?) hotelového komplexu v berlínském Tempelhofu, jak tvůrci deklarovali fotografiemi v programu k inscenaci, je stejně popisně deklaratorní. Možná se rekonstruuje, možná rozpadá, dřevotřískové desky, vytlučená snad okna či obložení, povalující se trosky. Vzdáleně to připomíná marthalerovské obludné totalitní prostory.

Na počátku v jedné průrvě sedí schoulená Elektra, působivé východisko, jenže dál už se s charakterem prostoru nijak účinně nepracuje, dokonce spíš překáží. Přispívá k tématu opery jen nápisem „Iustitia fundamentum regni“ – neboť o právu a bezpráví se hraje, o současném, protože nadčasovém.

Famózně podala titulní roli Evelyn Herlitzius, na pohled drobná bezbranná bytost, z níž však proudem tryská energie, mohutný laserový paprsek nakumulované ohromující hlasové dispozice s přesným pěveckým výrazem a jemu odpovídajícím jednáním postavy – ideál operního herectví!

Vůbec je obsazení silné tím, že každý pěvec je výraznou individualitou, fyziognomií, projevem, hlasem, což považuji za důležitější než jisté disproporce v hlasové kvalitě a ve stylu interpretace. Mimo jiné vyplynuly ze zřetelné ambice shromáždit významné pěvce různých generací. Jakkoli žehrat nad tím či oním výkonem si vlastně v tomto výjimečném případě netroufám, mimo jiné i proto, že Evelyn Herlitzius všechno ostatní i díky rozsahu titulní role převálcovala.

Nejvíc pozornosti si vynutila Waltraud Meier v roli Klytaimnestry, jakkoli mi příliš nevyhovuje témbr jejího hlasu, René Pape v roli Oresta vláčným temným barytonem, vskutku ztělesnění práva a řádu. Anne Schwanewilms jako Chrysothemis svědčí o přesném typovém obsazení rolí – je v přísně civilistické podobě i hlasovém výrazů přesným a žádoucím protikladem třeštící Elektry.

Drážďanská Elektra je velkolepá hudebně, ale hodně kulhá na jevištní nohu.

Semperova opera Drážďany: Richard Strauss: Elektra. Opera o jednom dějství podle hry Hugo von Hofmannsthala. Hudební nastudování Christian Thielemann, režie Barbara Frey, scéna Muriel Gerstner, kostýmy Bettina Walter, světelný design Gérard Cleven, sbormistr Pablo Assante. Premiéra 19. ledna 2014.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 14. února 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana – Richard Strauss: Elektra (Semperova opera Drážďany)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ