Divadelní noviny > Blogy Kritika
Kritické teze – Richard Wagner: Tannhäuser, ND Praha – Státní opera, 2. premiéra
Vystoupilo kompletní druhé obsazení, které inscenaci dále problematizuje:
Obsazením titulní role letitým, byť významným wagnerovským pěvcem Johnem Treleavenem pokračuje dávná praxe SOP zvát pěvce na konci kariéry, daleko za zenitem, případně už nesplňující základní výkonnostní kritéria – důvody nechápu, leč je jasné, že za obsazení rolí je někdo konkrétně zodpovědný a bylo by dobré poměry v SOP v tomto smyslu provětrat. Odhaduji za tím mentalitu operní fabriky, estetiku vnějškové okázalosti na úkor kvality a vynalézavosti. Treleaven na několika místech poodhalil někdejší sílu svého hlasu a projevu, zejména na samém konci opery, kde již nemusel šetřit silami. Naopak na samém začátku se zdálo, že nedozpívá ani první jednání, a pro míru vibrata bylo těžko odhadnout, jaké tóny vlastně zpívá. Lze mluvit o ztrátě soudnosti jak pěvce, tak a především vedení SO.
Dana Burešová (Alžběta), John Treleaven (Tannhäuser). FOTO Ilona Sochorová.
Adriana Kohútková na Alžbětu stačí, jenže její také rozvibrovaný a poněkud rozměklý hlas roli nesvědčí, pěvkyně hlasovou kreaci podstatně vylepšuje prožitkem a výrazem. V herectví jí stejná, režisérem zřejmě nekontrolovaná snaha dovádí k přehrávání, ladnému gestikulování až operetnímu mrckování na hraně bezděčné komiky. Doklad, že se o konkrétní herecké prostředky režisér Andrejs Žagars asi moc nezajímal.
Miguelangelo Cavalcanti decentně zahrál a hlavně spolehlivě zazpíval Wolframa, znělým, pěkně zabarveným barytonem, s dobrou výslovností. Klobouk dolů!
Veronika Hajnová byla rozhodně lepší Venuší než Jolana Fogašová, její hlas však nepříjemně kolísá v intenzitě.
Oleg Korotkov (Hermann). FOTO Ilona Sochorová.
Oleg Korotkov má pro Hermanna temnější zvučnější hlas než Jiří Sulženko, na rozdíl od něj však roli zpívá mechanicky a jeho postavě chybí osobitost a moudrost. Víceméně mechanicky plní své role i všichni další z kruhu pěvců a rytířů: Zdeněk Plech, Václav Lemberk, Miloš Horák, a nakonec i Richard Samek, který alespoň využil příležitost v písni Walthera. Vtírá se podezření, že se s nimi nepracovalo tak důsledně jako s prvním obsazením, podezření posiluje hlavně jejich nejistý pohyb po scéně – slavnostní nástup k pěvecké soutěži byl směšný! Chatrné secvičení, které jsem už odmítl nazvat režií, prozradilo další manka.
Orchestr a sbor zůstaly jistotou nastudování – s již při první premiéře zmíněnou výhradou, že k dokonalé interpretaci Wagnerovy hudby stále mnohé chybí.
Druhá premiéra potvrdila, že inscenace je relativně kvalitním krokem správným směrem, že v ní však mnohé špatné přežívá.
Komentáře k článku: Kritické teze – Richard Wagner: Tannhäuser, ND Praha – Státní opera, 2. premiéra
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
eva benešová
Považuji se za amatérskou a konzumní milovnici opery,
rozhodně tedy nerozeznám nějaký ten občas falešný tón, ale to, co včera při druhé premiéře předvedl hlavní představitel pan John Treleaven, mně úplně rvalo uši a říkala jsem si, to snad nemůže být pravda? Vždyť on zpívá zcela mimo rytmus a falešně! Něco podobného jsem v ND nezažila, přestože úroveň zpěváků někdy, mírně řečeno, není ideální. Zcela mi to zkazilo dojem z představení a je pravda, že na konci, kdy již pan Treleaven svůj part uzpíval, oddechla jsem si i za něj. Je to ostuda a hrozná škoda pro tak jinak krásné a povedené představení.
15.01.2014 (13.04), , Trvalý odkaz komentáře,