Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí
Křižovatka identit (No. 1)
Kdo jsem a jaké je mé místo v tomto konflikty rozháraném světě? Palčivé otázky, které mimo jiné i tématem letošního šestého ročníku (osmého, pokud započítáme i prodlevu v éře COVIDu) mezinárodního festivalu Pražské křižovatky, jehož tématem je identita jednotlivce v moderním světě. První večer festivalu se zaměřil na rasovou identitu, které se věnoval herec a režisér s evropsko-africkými kořeny Victor de Oliveira ve svém monodramatu Limbo.
Foto: Joana Linda
Na scénu sestávající pouze ze tří ostře bíle nasvícených pláten vstoupí nevýrazně vyhlížející, avšak hezky opálený muž a začne vyprávět. Je to sám autor, Victor de Oliveira a v relativně dlouhé expozici mi dá možnost proniknout do svých rodokmenových kořenů. Ze spletité historie sahající až do Indie a Činy se dozvídám, že je dítětem bílých portugalských otrokářů a černošských afrických otrokyň, takže to, co se zprvu jevilo jako hezké opálení, není nic jiného než znak jeho míšeneckého původu.
Být míšencem znamená nepatřit ani k jedné straně – nebýt dost bílý na to, aby tě společnost považovala za bělocha, ale nemít ani dost tmavou pleť na to, abys náležel k černošské rase. Nepatří nikam, je odpadlíkem – a tímto cejchem je označen na celý život. De Oliveira přináší spoustu historek, v nichž se odráží rasová nesnášenlivost minulého i současného století. Vypráví o tom, jak jemu a partě jeho kamarádů rozbije banda skinheadů hlavu jen proto, že na ně náhodně narazí; jak mu ztuhla krev v žilách, když kolem něj prochází muž s mohutným vrčícím psem, přičemž muž ho uklidní se slovy Neboj, útočí jen na negry! nebo jak odvádí své spolužáky pryč z cesty, aby neviděli jeho otce a nemysleli si, že je černoch. Jednotlivé historky, ony ostré střípky minulosti dotvářejí odraz života V dospívání nabírá jeho příběh naděje plnějších obrátek, jelikož i přes všechny křivdy dokáže na život pohlížet s nadhledem a sám poukazuje na úsměvné paradoxy tehdejší doby, třeba když se zmiňuje o pohádkách (konkrétně o Tarzanovi), který je vyobrazen jako pohledný bílý muž z africké džungle, který si v tamějších hlubinách pralesa najde půvabnou bílou ženu.
Inscenace staví na minimalistických základech – de Oliveira stojí většinu času na jednom místě, decentně gestikuluje a občas přejde na druhou stranu scény, aby se po chvíli opět vrátil zpátky. Autor tak rozptyluje diváckou pozornost jen minimálně, aby udržel pozornost u textu a jeho sdělení. Text je mimo to umně dokreslen proměnlivým svícením a nevtíravou podkresovou hudbou.
De Oliveira doplňuje své vyprávění nejrůznějšími snímky, videy a útržky ze zpráv, které nenásilnou formou demonstrují fakt, že ač by rasová segregace měla být už pouhou ozvěnou minulosti, stále se ve společnosti ozývají rasistické nálady. Na plátně se ovšem objeví i několik záznamů z hnutí Black Lives Matter, které bojuje za to, aby lidé tmavé pleti byli vnímáni jako rovnocenní. Zmínku tohoto hnutí vnímám v de Oliveirově díle jako optimistický výkřik poukazující na to, že lidé odlišných barev pleti mají dostatek síly na to se konečně postavit bezpráví a útlaku.
Inscenace Victora de Oliveira plní především terapeutickou funkci. Skrze odžité zkušenosti a jejich sdílení s publikem se pokouší pochopit vlastní identitu, přijmout ji a s jiskřičkou naděje, že jeho příběh snad může něco změnit, se snaží neupadnout do limba, jehož plameny se ho při každém vyprávění pokoušejí stáhnout zpátky.
Komentáře k článku: Křižovatka identit (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
