Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 13)
Druhý počin ČT Art v čase začínajících ponorkových nemocí v éře koronaviru byl hodně odvážný, to o něm budou soudit milovníci divadla, i ambiciózně troufalý, což nezapomenou poznamenat škarohlídové. Režisér Vít Bělohradský se rozhodl v pátek večer (27. března) v přímém přenosu znovu oživit na jevišti pražského Studia DVA inscenaci hry Patrika Hartla Hvězda. Sólo pro herečku Evu Holubovou.
Sešlo se toho ale včera večer v kalendáři víc. S Hvězdou oslavila televize Světový den divadla, uvedla ji v předvečer Dne narození Jana Amose Komenského a změny zimního času na letní. Ve chvíli, kdy divadla nejen v Česku hrát nemohou, usilovně, neúnavně a dojemně hledají cesty k divákům. Inscenace uvádějí na Youtube, nebo aspoň na vlastních webových stránkách. Nepředvídané okolnosti nechaly na holičkách nejen velké vícesouborové divadelní domy od Plzně, Liberce, Českých Budějovic přes Prahu a Brno až po Olomouc, Ostravu a Český Těšín. Opravdu o život jde především divadlům nejchudším. Pražskému D21, Vosto5, Letí, Meet Factory, olomoucké Tramtarii, brněnskému BuranTeatru… Eva Holubová v pátek hrála za všechny a pro všechny. Ona přitom Hvězdu vlastně už nehraje. Inscenace měla derniéru před Vánocemi.
To první, co bylo patrné na Holubové v roli oblastní herečky Vendulky Vaníčkové z Kladna, která po pětatřiceti letech mimo světla ramp zázrakem získala roli populární sestřičky Jarmilky v paraliterárním seriálu Nemocnice Brod, byl úlek z prázdného prostoru. Jak jinak může na jaře 2020 vypadat přímý přenos… Inu, bez diváků. Hokejisté i fotbalisté sezonu už vzdali, divadelníci se o ni perou, seč jim síly stačí.
Jak je to těžké být v divadle úplně sama, a nejenom proto, že Hvězda je monodrama, to včera Eva Holubová okusila a cítila až do morku kostí. Řeklo by se, zkušená, ano, připusťme i slavná herečka. Ono je ale rozdíl zkoušet nový kousek a v hledišti tušit jen režiséra, dramaturga, někdy scénografa, kostyméra, hudebníka a další členy tvůrčího týmu, anebo hrát před černou tlamou hlediště bez duše a vědět přitom, že příběh sledují diváci od Chebu po Opavu.
Přeřeků bylo na začátku úměrně těmto pocitům. Myslím si ale, že nebylo u obrazovky člověka, který herečce nedržel pěsti, aby to zvládla. Ještě neskončily titulky přenosu, a už mi do mobilu napsal kamarád-cyklista, který s námi kdysi jel z Bratislavy do Budapešti: Dík za tip, svolal jsem přes internet několik kamarádů, spolužáků z gymplu, a zážitek byl dokonalý. Holubová je úžasná, ale tím, že jsme byli propojeni mobily přes whatsap, mám pocit, že jsem v tom divadle byl i fyzicky. Seděli jsme v druhé řadě. Lístky musely stát majlant. Soused trochu šustil bonbónama, zezadu nás napomínali, ať těma mobilama nerušíme, ale my si museli občas sdělit, jak je Holubová úžasná, jak si to může pamatovat atakdál atakdál. A pak se s podobnými maily roztrhl pytel.
Hvězda je totiž dobře napsaný příběh. O hořkosměšném hereckém údělu herečky po padesátce, kdy už je pozdě na role naivních blondýnek, a ještě brzy na Barunčiny babičky nebo aspoň na babky kořenářky. Holubové Vendulka to chytla tak akorát. Zrovna v jakémsi představení pro děti studuje postavu čarodějnice Žloutenky. To je ale to nejmenší, co ji trápí. Manžel totiž v erupci třetí mízy zrovna zahořel pro kamarádku jejich dcery a navíc se do toho obul bulvár.
Aby jejich dcera mohla do života vykročit ve svém, jde matka z dabingu do dabingu. O honorář za reklamu přijde kvůli konfliktu s bulvárem a do toho jí doma vřeští papoušek Jarda pojmenovaný po jejím manželovi. Vendulka naslouchá radám psychoanalytičky, o které platí, že potřebuje spíš vlastního psychiatra, bere pilulky na spaní a pronásledují ji sny o sebevraždě a vraždě… No, nemůže to skončit jinak, než na skupinové terapii. V blázinci. V pakárně. Zde hodnotí celý svůj náhle promarněný život nejoblíbenější hvězdy seriálu, ze kterého ji rejža nakonec taky vyhodil. Kdo sleduje, anebo dokonce hrál v Ulici nebo v Růžové zahradě, ví, že to jde úplně snadno.
Eva Holubová se nervozity během představení postupně zbavila a její výkon gradoval ve všech polohách Vendulčiny duše. Od pocitu krásné, i když pozdní slávy, od úleku ze změn, které nepostřehla, od zklamání z lidí kolem, kteří ji v tom nechali samotnou, od radosti a vzteku až k uhoněnosti, k pocitům nemilovanosti, zbytečnosti, zmaru a konce.
Režisér a autor Patrik Hartl s Evou Holubovou v tom ale hlavní postavu nenechali. Televizní diváci postavu sestřičky Jarmilky milují tak, že za ni Vendulka Vaníčková sklízí hlavní cenu TýTý. Pohádka má mít dobrý konec….
Pointu je už snad možné prozradit. Páteční přímý televizní přenos byl totiž neoficiální derniérou inscenace. Však ji Eva Holubová hrála od června 2013. Premiéru měla v letním stánku Studia DVA na Vyšehradě. Kdo by chtěl tento záznam ještě vidět, do pondělí 30. března bude ke zhlédnutí na Facebooku (zde) a v i-vysílání České televize (zde).
Ale pozor. Téhož dne ve 20 hodin na ČT Art mají už připravený další parádní kousek: Lásky jedné plavovlásky, plavovlásky jedné lásky, anekdotu o dívce, která více věřila, než myslela, metaforu o třeštivém a třpytivém fenoménu šedesátých let. Adaptaci slavného Formanova filmu napsanou pro brněnské Divadlo Husa na provázku v režii (i televizního záznamu) Vladimíra Morávka.
Studio DVA, Praha – Patrik Hartl: Hvězda. Režie: Patrik Hartl, scéna: Adam Pitra, kostýmy: Simona Rybáková, hudba: Marko Ivanović. Producent: Michal Hrubý. Česká premiéra 25. června 2013 na Letní scéně Vyšehrad. Psáno z přímého televizního přenosu ČT Art, 27. března 2020 od 20 hodin (zde). Režie televizního přenosu Vít Bělohradský, kamera Martin Kubala.
Komentáře k článku: Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 13)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Eva Holubová
bohužel nebyla příliš ve formě, její herecký výkon byl plochý, bez vášně a energie, spíše odrecitovaný, a myslím, že hlavně ke konci se jí nedostávalo sil. Nicméně vystupovat hodinu a tři čtvrtě sama na velkém jevišti před prázdným hledištěm a jen pár kamerami v přímém přenosu a v prime time byl od ní i ČT úctyhodný počin, který se jistě zapíše do divadelní historie (nejen) těchto dnů.
Díky, Evo.
28.03.2020 (2.42), Trvalý odkaz komentáře,
,Pavel Pešek
Souhlasím,
až na jedinou výjimku (jak je to divadlo krásný!), věřil jsem Vendulce Vaníčkové jen posledních deset minut. Navíc si nemyslím, že vlastní příběh je až tak dobře napsaný, ale vzhledem k derniéře nemá smyslu o tom mluvit.
Díky, paní Evo
28.03.2020 (7.45), Trvalý odkaz komentáře,
,Vladimír Hulec
Pane Pešku,
možná právě naopak. Tím, že šlo o derniéru, již se inscenaci neuškodí a lze „bez setimentu“ diskutovat o tom, jaký ten text je a zda je vhodný na jeviště.
Neznám jeho písemnou podobu, ale z toho, co jsme viděli, je to až příliš literární, spíše rozhlasový monolog, kterému chybí partner. Komu a proč jej hlavní postava vypravuje? Pacientkám v léčebně? V televizním studiu v průběhu talk show? Divákům v hledišti? Jaký k tomu má důvod?
Monolog obsahoval několik vnějších – zde navíc nahraných, což je pro další inscenování velký problém (ale možná taky výzva) – dialogů (telefonů). Ty však nepřinášely žádný výrazný dramatický prvek a jen posouvaly děj, když už autor nevěděl, jak dál. Herečka tak je nucená vše ilustrovat a je jen na ní, jak je přesvědčivá. Samozřejmě dobrá herečka to zvládne a divák si „sgustne“ na jejím herectví a jevištní přítomnosti. To je však vše. Příběh je to banální, spíše kýčovitý, bez valného existenciálního či jiného přesahu.
Ani režijně se mi nezdálo, že by inscenace byla nějak invenční. Jaká skutečně byla hlavní postava (byla to herdekbaba, nebo jen uštvaná, ale jinak fajn ženská?), proč ji manžel opustil (důvod „třetí mízy“ je pro ambicióznější literární dílo trochu málo) a dcera v podstatě taky a jaký měli vztah, to jsme se dozvídali jen z velmi kusých, dále neanalyzovaných informací. Spousta možností, textem nerozkrytých, by režie mohla dotáhnout, ale to se – dle mého soudu – nestalo. Inscenace tak zůstala na povrchu jednoho osudu z atraktivního prostředí s velmi jednoduchým dějovým obloukem.
28.03.2020 (13.38), Trvalý odkaz komentáře,
,Pavel Pešek
„Příběh je to banální,
spíše kýčovitý, bez valného existenciálního či jiného přesahu.“ Tohle přesně mi vadí. Celou dobu jsem si říkal, co je mi do osudu Vendulky? A dokonce, vždyť jí to patří, ženě nerozumné, dobrovolně podstupující osud možná ne zcela talentované, a proto neuznávané, místy ponižované herečky. Co sakra udělá pro to, aby to všechno bylo jinak? Nic, zhola nic. Zmínil jsem posledních deset minut jako herecky nejvěrohodnější místo. Vendulka v blázinci, zničená. Na chvilku mi zatrnulo. Ať bylo, co bylo, tohle si Vendulka od „Bartošky“ (mimochodem jediný hlas, u kterého jsem řešil, zda má nějaký význam, že patří právě Jiřímu Bartoškovi) nezasloužila. A pak najednou zas – holky, jedeme dál. No jo.
Tak bych řekl, zase další text, který především cílí na divákovu bránici (a tudíž na návštěvnost, nic proti tomu, ale probůh neměla by to být základní motivace pro tvorbu čehokoli, natož dobré komedie, tam je to nejzrádnější). Všechno ostatní se nechává na herečce, včetně psychologie postavy, která v textu (asi) není. Dobrá herečka to zvládne. Jistě. Víte, ale včera jsem měl pocit, že to drhlo nikoli pro to, že Eva Holubová nebyla ve formě, ale pro to, že se nemohla opřít o divácký smích, který se, podle mé zkušenosti s podobnými texty, často dostavuje i tam, kde k smíchu vlastně nic není. Jistě, lépe se hraje, ale může to být zavádějící pocit. Včera se smích dostavit nemohl, a tak najednou byla obnažena místa v textu, se kterými si i dobrá herečka poradí jen obtížně, protože není co hrát (až mi za paní Holubovou bylo těžko, když říkala „hrajeme přiblblou, ale divácky úspěšnou komedii“).
Pokud jde o režii, platí totéž. Hlavně, aby se diváci bavili. Bavím se strašně rád. Opravdu. Ale ten přesah potřebuju. A v tomhle textu není.
Moc se omlouvám paní Holubové za tuhle debatu, možná to opravdu v daném kontextu není košer. Ale viděl jsem ji už v druhé komedii podobného ražení (Líbánky na Jadranu). Moc bych jí přál lepší hereckou příležitost. V textu i v režii.
28.03.2020 (14.15), Trvalý odkaz komentáře,
,Vladimír Hulec
Pane Pešku,
nemohu, než s Vámi souhlasit. Nepřítomnost diváků Evě Holubové velmi komplikovala živé hraní. A text sám o sobě neobstál.
Ono je ale velmi těžké najít či napsat monodrama, které by splňovalo jak diváckou atraktivitu, tak i intelektuálně a herecky ambicióznější nároky. A jakmile se objeví, rychle si je někdo přivlastní a nasadit je znovu či někým jiným není jednoduché. V tomto ohledu vzpomínám na skvostnou Biletářku Arnošta Goldflama, kterou autor napsal pro Barbaru Plichtovou a pak ji – právem – nasazovala a dodnes nasazuje řada divadel. Mnozí si jistě vybaví Hacksovo monodrama Rozhovor v domě Steinových o nepřítomném panu Goethovi, který jako svůj majstrštyk hrála v Divadle na Vinohradech koncem sedmdesátých let Iva Janžurová. I když jsem jej tehdy viděl, ovšem jako teenager, nedokážu posoudit, jaký opravdu byl a zda by dnes obstál. Mne rozhodně neuchvátil… A pak samozřejmě nelze nevzpomenout na monodramata Daria Fo. To už je jiná káva. To je skoro vždy divadelní (herecká i divácká) radost.
Nejsem ale velkým příznivcem monodramat. Myslím, že vhodnější je – i pro účely „zájezdovek“ a divácká setkávání se slavnými hereckými osobnostmi – inscenovat komorní hry pro dvě či tři osoby, jako to dělají v Ungeltu či v Řeznické. Je jen velmi málo monodramat, která obstojí na velkém jevišti. Většinou spíše ta autorská, autory též interpretovaná. Ale i mistr jevištní přítomnosti Bolek Polívka volí pro své projekty téměř vždy aspoň jednoho partnera.
28.03.2020 (14.50), Trvalý odkaz komentáře,
,Pavel Pešek
Naprostý souhlas.
Biletářku viděl jsem kdysi v podání Gabriely Wilhelmové. Radost. Zařadil bych do výčtu zdařilých monodramat i Elišku Balzerovou a Můj (tedy její) báječný rozvod. S ní mi ty dvě hodiny jaksi utekly samy. Zatímco včera to bylo dlouhé (další nevýhoda monodramatu).
28.03.2020 (14.56), Trvalý odkaz komentáře,
,Vít Čenovský
Nesouhlasím. Bylo to super.
28.03.2020 (8.52), Trvalý odkaz komentáře,
,