Divadelní noviny > Blogy

Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 14)

Kdo by si tu sekvenci ze slavného Formanova filmu Lásky jedné plavovlásky nevybavil: Andula ze Zruče nad Sázavou prožívá s Pražákem Mildou mamánkovský trapas v bytě jeho rodičů, kteří při libých tónech Kde domov můj – to byl takový každodenní půlnoční zvyk za časů vlády jedné strany, jejíž dělnická třída o tom ani nevěděla, protože tou dobou už dávno spala – se přehrabují v kufříku té holky, se kterou si jejich křehký a nezkušený jedináček užil na zájezdu bigbítové kapely. A ona si chudák myslela, že má konečně kluka.

Nejenom tuto scénu připomene dnes, v pondělí 30. března od 20 hodin, ČT Art třetím divadelním večerem v čase koronaviru.

Hrabat se v cizím kufru za zvuků hymny

Slavné dílo Miloše Formana Lásky jedné plavovlásky z roku 1965 mu o dva roky později přineslo první nominaci na Oscara, tehdy ještě v kategorii neanglicky mluvených filmů, a je třeba podotknout, že z pětice nejužší nominace tehdy Cenu americké filmové akademie získali Muž a žena Francouze Clauda Lelouche, jakkoli by si ji i on býval byl zasloužil už za debut Nemluvte mi o lásce (1962), stejně jako Forman za ten svůj celovečerní – Černý Petr (1963)…

Čtyřicet let po té nominaci fascinovaly Lásky jedné plavovlásky Vladimíra Morávka z brněnské Husy na provázku tak, že ze scénáře Jaroslava Papouška, Ivana Passera a Formana stvořil první díl cyklu Perverze v Čechách (přibyly k němu vzápětí Odcházení Václava Havla a České moře Davida Drábka). To bylo v roce 2007 a premiéru měly Lásky jedné plavovlásky – Plavovlásky jedné lásky aneb S pravdou ven! opravdu slavnostní: 17. listopadu.

Málokdy se stane, aby jeden kousek měl premiéry hned tři. Morávkovy Lásky to štěstí potkalo. Podruhé 10. června 2012 v rámci brněnského mezinárodního festivalu Divadelní svět, v tom roce s ústředním tématem Zlatá šedesátá. A potřetí se Lásky jedné plavovlásky slavnostně objevily v Huse 1. září 2017. To vstupovalo DHnP do své padesáté sezony a vrcholila, či možná v DHnP už pomalu končila Morávkova éra po všech jeho projektech, které začaly už v jeho Dětském a později Nedětském studiu, pokračovaly v hradeckém Klicperově divadle (God Save William Shakespeare!, Čechov Čechům) a po návratu do Brna k nim přibyly Svlékání z hadí kůže (cyklus her Dostojevského), Perverze v Čechách, jeho fascinace Havlem a nyní Milanem Kunderou. A toho 1. září se uskutečnil přímý přenos Lásek jedné plavovlásky na ČT Art. Stanice vstupovala teprve do sezony páté. No a právě televizní záznam vší té slávy bude v pondělí znovu na obrazovkách. Tentokrát zaručeně i s diváky.

O tom, co se změnilo

Morávek mimo jiné posunul onu noc, v jejíž půli prohrabují Mildovi rodiče Andulin kufr a symfonický orchestr jim k tomu šmidlá hymnu, o necelou pětiletku kupředu, k dalšímu milníku českých dějin. Pod okny toho bytu už řinčí a valí se tanky ruských okupantů. Je to smutná pointa i apel. Lidi už si nepamatují, nebo je to nezajímá.

Morávkovy Lásky jedné plavovlásky jinak ale stejně jako Formanův film před pětapadesáti lety (po srpnu 1969, kdy už zase platil pendrekový zákon, skončil na dvacet let v trezoru) baví diváky trapasy nejen Mildovy rodiny, ale třeba i záložáků vojenské posádky z druhého konce republiky. Mají po taneční zábavě, každý po svém, rozmnožit lid navázáním kontaktů s vdavekchtivými slečnami v přebuchtěné Zruči. Baví i mnoha dalšími sondami do česko-českých vztahů.

V inscenaci nahlédneme s režisérem a herci naši přikrčenost, trapnost, libovost, nesnášenlivost – k jiným a ke všem kolem – a malost, pocit, že všichni a schválně ubližují nám, a cizinci, kteří nám vládnou napodobujíce vládní kruhy Ameriky, nás přesvědčují, jak jsme v Evropě nejlepší, první mezi všemi a vždycky o krok před ostatními. Zvlášť patrné je to v našich koronavirových dnech, v nichž se chováme jako lidé na celém světě: ani napřed, ani pozadu. Prostě zaskočeni tím svinstvem. Právě proto je dobré připomenout si – aspoň s divadlem – i horší chvíle. Lámaly nám páteř a duši.

Vzpomeňte si, až budete sledovat skvělé herecké výkony Terezy Marečkové (Andula), Roberta Mikluše (Milda), Ivany Hlouškové, Pavla Zatloukala (jeho rodiče), záložáky Jana Kolaříka, Tomáše Milostného, slečny Pavlu Vrbkovou, Kateřinu Jebavou a dalších. Režijně je inscenace příkladem typického morávkovského neklidu, jeho rozbouřeného nitra a jasné koncepce celku, příkladem vrcholného díla tvůrce sršícího ironií a sarkasmem. Na rozpoutané scéně Martina Chocholouška, s pozadím dobových fotografií Jindřicha Štreita. A s nezkrotitelnou hudbou Martina Štědroně. Večer na Artu většině diváků uteče dnes jako voda.

Divadlo Husa na provázku, Brno ­ – Miloš Forman, Ivan Passer, Jaroslav Papoušek, Vladimír Morávek: Lásky jedné plavovlásky ­ Plavovlásky jedné lásky aneb S pravdou ven! Režie Vladimír Morávek, dramaturgie Barbora Vrbová, scéna Martin Chocholoušek, fotografie na horizontu scény Jindřich Štreit, kostýmy Eva Morávková, hudba Martin Štědroň a The Beatles, původně s kapelou Golden Beatles, na ČT Art pak s DiaBeatles. Premiéra v DHnP 17. listopadu 2007, obnovená premiéra 10. června 2012.

Psáno jako vzpomínka na nezapomenutelný večer 1. září 2017 po přímém přenosu inscenace na ČT Art. Režie TV přenosu (zde) Vladimír Morávek.

Hodnocení: 85%

• Autor: Jiří P. Kříž
• Publikováno: 30. března 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 14)

1. Pavel Pešek

   

   Dovolte tři postřehy.

   1. Režíruje-li Vladimír Morávek, všichni (na jevišti i v zákulisí) pracují na sto procent. Není to věc pro česká divadla úplně obvyklá. A je radost se dívat všude tam, kde to tak je.

   2. Režíruje-li Vladimír Morávek, jde vždy o režii plnou „neklidu, jeho rozbouřeného nitra a jasné koncepce celku“. Nesouhlasím vždy, zvláště s tou koncepcí (viz Kunderova Ptákovina v Hradci Králové), dnes ano. Lze vzít dílo někoho jiného, ztvárnit ho po svém a dát mu novou hodnotu (dnes mimo jiné osobitý pohled na zlatá šedesátá optikou současnosti). Zážitek byl pro mne umocněn i Morávkovou režií tehdy přímého přenosu ČT art. Hodně pomohlo dívat se jeho očima na to, co on považuje na jevišti za důležité. Někdy to u Morávkových inscenací na živo v divadle nejde; prostě buď nestihnete, nebo ani nemůžete vidět všechno; a znovu tvrdím, že je to škoda a režisérský hřích. Dnes byla radost vychutnat si herectví všech (specielně mám slabost pro herectví Jana Kolaříka).

   3. Odpusťte výkřik, ale: Ta Marečková je fakt zjevení (a nebude to jen věkem).

   Díky a těším se na další pozvání.

   30.03.2020 (22.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ