Divadelní noviny > Blogy

Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 17)

Jako asi mnozí čeští divadelníci, sledoval jsem včera – ve čtvrtek 16. 4. v podvečer – Pavla Kohouta v „jeho“ Divadle na Vinohradech, jak čte svou novou hru. Vždyť autor je žijící legendou. Demonstruje úděl člověka dvacátého století při bloudění evropským východem, kde se naše středoevropská země ocitla neprozíravostí a malou ostražitostí nadšené levice a taky na truc Západu, který Československo v roce 1938 zradil.

Vinohradské hlediště zelo prázdnotou podobně hladově a zrádně jako před třemi týdny, kdy pohltilo a pohřbilo jeviště Studia DVA Evu Holubovou (více zde: Křížové výpravy J. P. Kříže /No. 13/). Diváky u počítačů – pokud si naladili www.divadlonavinohradech.com, kde svou koronavirovou produkci také snad archivují, takže o čem se chystám psát, budete si moci v budoucnu ověřit – nedělila od spisovatele a dramatika jen hráz obrazovky, ale navíc ještě plexisklo z inscenace jeho hry o Hašlerovi.

Museli tu stěnu postavit mezi Kohouta a kameramany. V roušce, která by ho po chvíli udusila, by jakž takž stále zdravý devadesátník sice štáb jistě nenakazil, ale někteří jeho členové možná jej… Vždyť při jeho vystoupení mohl někdo z nich i pěkně prskat, jako to tak už u nás dneska chodí.

V Divadle na Vinohradech oslavil před dvěma lety Kohout devadesátiny, nyní na jeviště přišel – v triku s výmluvným státním znakem a s  nápisem Czechoslovakia – uspořádat svou sedmnáctou premiéru, když dva jiné texty mu současné vedení odmítlo. To nemá být rovnou odsudek, protože na druhé straně totéž vedení prokazuje i dost velkorysosti, když Kohouta s jeho jubileem spoluslavilo a přečíst novou hru mu umožnilo.

Autor sám hru označil za „bulvární videofrašku o ničem a o všem pro obrazovku, plátno i jeviště, jak se komu zlíbí“ a nazval ji V čase virů z netopýrů neboli Operace Ovulace čili Akce Davi aneb Tři ségry. Tři sestry má v Dilii obsazené jakýsi Anton Čechov, podotkl dramatik v úvodu. A dvě pro změnu Jára Cimrman, dodávám já.

Příběh je soustředěn na nevalnou hromadu vedení rodinné banky a holdingu v rouškách docela současných, s retrospektivami, v nichž prezident Tomáš Jonáš marně usiluje o zplození mužského potomka a současně řeší problém, kdo povede rodinné zlato po něm. Jakou roli v tom hraje spermobanka a ovulace prozrazovat nebudu. Jen naznačím zvěst o hrozbě, že by se hlavou holdingu mohli stát bratr a sestra. A chtějí se vzít! Všechno ovšem směřuje k šťastnějšímu, i když multi-kulti konci. Svět je nevyzpytatelný a záhadný a život někdy tropí i šťastné hlouposti.

Kohoutovo stopětiminutové sólo bylo pro něj evidentně vyčerpávající. V jedné chvíli už to vypadalo na „předčasné úmrtí“. Za brýlemi mu začaly slzet oči. Nevím, jestli znáte ten pocit. To se vám do očí bůhvíjakými kanálky dostane pot z čela a sůl začne nesnesitelně oči dráždit a pálit. Stačí suchý kapesník. Ten ale jak řepa zdravý Kohout neměl po ruce… I tak stačil odkázat hlavní roli prezidenta banky v Divadle na Vinohradech Tomáši Töpferovi a na Slovensku Juraji Kukurovi. A komickou roli letce R.A.F. na odpočinku Jaroslavu Satoranskému.

Vlastně by celý ten čtvrteční podvečerní přenos z Vinohrad vydal akorát tak na poznámku. Je jen první, za dva dny vychrlenou verzí, s kohoutovskou důkladnosti datovanou okamžikem dokončení – 4. dubna 2020, 18:50. To aby nezmeškal Události. Jen „dotitul“ Tři ségry (psal mně, že jsem první, kdo se ho dovídá, a na to jsem pyšný), je z předvčerejška, tedy z úterý.

Jenomže Kohoutovo čtení mělo znamenitou a se správnou dramatickou gradací až upřímně jímavou pointu. Dokonce by stálo za to, aby těch posledních pět minut kolovalo po sociálních sítích jako memento Kohoutovy, Kunderovy (Škvoreckého, Vaculíkovy, Skácelovy, Procházkovy, Trefulkovy… patří k ní i Hanzelka a Zikmund, jakkoli o něco starší) generace.

Jak tak přestáváme umět číst, natož pak pravdivě a nezaujatě vnímat, chápat, analyzovat, dokonce už i zaznamenávat poválečnou minulost Čechů a Slováků (a nemělo by nás těšit, že Maďaři, Poláci, o Bělorusech a Rusech ani nemluvě, jsou na tom hůř), stojí za to na chvíli se aspoň pozastavit. V tom Kohoutově dopovězení první verze jeho „bulvární videofrašky“ vyslovil autor za svou generaci ve dvacátých letech narozených všechno. Osobně si ho nepřestanu vážit proto, že se po roce 1989 nedral ke korytu. Uznal vlastní viny a prohlásil hned na začátku polistopadové euforie, že se do politiky vracet nebude, jakkoli chyby snad dostatečně odčinil v letech šedesátých a sedmdesátých, v nichž se angažoval maximálně, i když ne kvůli tomu, nýbrž v kontinuitě naděje. A kdyby nic jiného – udělal mnoho třeba pro nové sblížení české a německé kultury, když už do té jazykové oblasti byli s Jelenou Mašínovou z vlasti vyhozeni.

Vše podstatné shrnul na začátku devadesátých let v eseji Selhání intelektu, proneseném na kongresu Evropského kulturního klubu v Praze 3. prosince 1990. Jako tehdy první – a dosud nikdo jiný – pojmenoval, čím a proč jeho generace selhala. Práva k publikování uvolnil tehdy pro pražské Literární noviny a pro brněnský ROK – Revui otevřené kultury, v níž jako úvodník vyšel v čísle 2/1991.

Kohout dobře ví, že ke starým tiskovinám se v uspěchaném dnešku nikdo nevrací. Proto ono generační, ale především osobní memento shrnul včera ještě do čtyřverší, které nazval Epitafem:

Zbaviv svůj život zlořádu,
chci řádně prožít zbytek
a odejít z něj bez řádů,
ale i bez výčitek!

• Autor: Jiří P. Kříž
• Publikováno: 17. dubna 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 17)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ