Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 22)
Konečně výprava podle mého gusta! S cepy, sudlicemi, řemdihy, kropáči, sekyrami, halapartnami, kopími, kušemi, píšťalami, hákovnicemi, puškami, meči, šídly a s pavézami mezi vozy nedobytné husitské hradby v poli.
Od krveprolévání ale přece jen raději k duchavtipnějšímu zápasu – k hádance: Rodina profesora Konstantinoviče tráví v roce 1936 prázdniny na venkovské dače. Marusja kdysi milovala Dmitrije, teď je ale vdaná za Sergeje Petroviče Kotova a má s ním šestiletou Naďku. Poklidnou rodinnou atmosféru naruší příjezd Dmitrije, který se objevuje po dlouhých deseti letech. Zdá se, že ho všichni vidí rádi, ale jako by s ním vstoupilo i něco zneklidňujícího. Hádejte: 1. O který film se jedná? 2. Z jaké země pochází?
Na první otázku zajisté odpovíte snadno, s druhou si budete lámat hlavu marně. Mohlo by to být možná něco od Čechova, ale taky od Tolstého, nebýt však letopočtu, který napovídá spíše autorství Gajdara, Šolochova nebo Evžena Švarce. Je to ale skoro jedno. Text slibuje hlavně pikantní trojúhelník, tak hurá na to! No jo, ale proboha. Ten film zařadila Česká televize na druhý program v pátek 22. května ve 23:30. Délka – dvě a půl hodiny!
Nebudu napínat. Jedná se o dílo Nikity Michalkova Unaveni sluncem. Scénář napsal režisér s Ruslamem Ibragimbekovem. V roce vzniku (1994) získal film Hlavní cenu na MFF v Cannes, o rok později Oscara v kategorii cizojazyčných filmů.
Snímek v první části vykresluje rozmarnou venkovskou idylu opravdu v takřka čechovovské impresi a kulisách. Vlastně na Čechova jako by Michalkov záměrně navázal. Staří vzpomínají na dobré, sladké předrevoluční časy, všichni cítí potřebu „trochu si zafilozofovat“, prohodit pár mouder o divadle, o hudbě. Mladé trápí venkovská nehybnost, narušovaná jen tajemstvími osobních vztahů nebo rozdílnými pohledy na radostnou budoucnost. Na začátku příběhu zabloudí do příběhu řidič s gruzovikem, převážející odkudsi kamsi nábytek, a potom přijede houf „zelených, hranatých maringotek“, tanková jednotka, která se cvičně chystá zničit lán dozrávajícího obilí. Dojde i na akci civilní obrany v plynových maskách a na legrace v atmosféře selanky na břehu kýčovité ruské řeky. Pak se však rázem romance láme do tragédie zatýkání a likvidace nepohodlných svědků. Mávnutím kouzelného proutku běs a děs. A nad vším zvedá se až do oblak k oslavě svátku sovětské vzducholodní plavby – na rudém látkovém podkladu obří portrét nadčlověka Josefa Vissarionoviče…
Osudy hlavních hrdinů filmu – morálně nepevného Míti, zběha před revolucí, po návratu z ciziny naverbovaného do NKVD, jeho přítele, pak soka, ale i zachránce, divizního velitele, hrdiny bolševické revoluce ze Stalinova nejbližšího okolí, plukovníka Kotova, Míťovy dávné lásky a Kotovovy ženy Marusji a jejich šestileté dcery Nadi, zhlížející se v nadšené budoucnosti sovětské pionýrky (znamenitý dětský herecký režisérovy dcery Naděždy) – to všechno dopovídá Michalkov až do jejich hořkých konců před popravčí četou nebo v galugu. Jsme přece na prahu Stalinovy velké čistky, za které psychopatický generalissimus u moci zlikvidoval podstatnou část sovětské inteligence, kultury a hlavně téměř celý velitelský sbor Rudé armády, což se na začátku druhé světové války odrazilo v hubeném výsledku tzv. zimní rusko-finské války a hlavně v debaklu roku 1941 po přepadení SSSR hordami jiného psychopata – Hitlera. Teprve o šest let později rozhodl se autor postavy filmu nechat řízením osudu z vůle NKVD zázračně přežít a vypravit je na strastiplnou pouť za očištěním jména, za spravedlností, za vidinou svobody: v gulazích a na frontách Velké vlastenecké války v pokračováních Unaveni sluncem II. a III. (Odpor a Citadela).
Michalkovův film představuje konec tzv. perestrojkové kinematografie, už v Ruské federaci, ve šťastné chvíli, kdy svět uvěřil v možnost spolupráce východu a západu, po celou druhou polovinu 20. století znepřátelených mocenských bloků. Ve výkladu dějin v plné nahotě a otevřeně vyplula z bažiny tajených faktů zvěrstva Stalinova i Brežněnova režimu. Tato rovnováha je v současné době již znovu nahrazena návratem ke starým ideologickým výkladům dějin, popírajícím masakrování sovětských evropských i asijských národů, hladomory, politické procesy, dokonce nejnověji i katyňskou popravu dvaceti tisíc Poláků.
Unaveni sluncem. Foto archiv
Do této hybridní a dezinformační války se zcela proti polistopadovému vektoru zahraniční politiky České republiky zapojil – beztrestně a rozvracečsky – odvěký spojenec otevřeného ruského imperialismu, čeští komunisté, kteří ve shodě s propagandistickými výklady označují vše nesouhlasné s jejich výklady historie za fašistické tendence (přičemž slovo fašismus je v jejich výkladu stejně bezobsažné jako oblíbené nálepky českých populistů – ekoterorismus, environmentalismus, neomarxismus, liberální demokracie), jež ale naprosto protismyslně nalézají ve výrocích politiků demokratických stran. Znovu kupříkladu spouštějí revizi hodnocení účasti čs. vojenských legií na cestě do Vladivostoku sibiřskou magistrálou odvolávajíce se i na rudoarmějce Jaroslava Haška (ČT – Události komentáře 19. května) respektive na jeho knihu povídek Velitelem města Bugulmy, která je ve skutečnosti první českou ironickou až sarkastickou zpovědí účastníka bolševické revoluce při léčbě vlastní kocoviny z levicového deliria.
Osvobození. Repro archiv
Filmy jako Unaveni sluncem, Odpor, Citadela, a před nimi Komisařka, Prověrka osudem, Červená kalina, Jdi a dívej se, Nanebevstoupení (Vzestup), Pokání, Hastroš, Chladné léto 1953, Malá Věra, Svéráz národního lovu – to jsou díla, která by měla být právě v této době uváděna v hlavním vysílacím čase, nikoli o půlnoci. Místo toho nasadila Česká televize k výročí tří čtvrtin století, které uplynuly od konce druhé světové války, nabubřelou pětidílnou epopej Osvobození Jurije Ozerova, v níž kupříkladu není ani zmínka o české účasti Svobodovy armády, a to jen proto, že film vznikal v období kolem pražského jara. Otakar Vávra pak Ozerova doplnil třemi částmi vlastního velkofilmu, jakkoli jeho dispozice pro velká plátna byla v jeho tvorbě veskrze mizerná, takže ty se Česká televize naštěstí zatím uvést neodvážila (Dny zrady – 1973, Sokolovo – 1974, Osvobození Prahy – 1976). Komu se chce Česká televize zalíbit? Koho se bojí?! V roce 1969 to také začalo ústupky podle hesla: Co kdyby?!
To jsou paradoxy…, řekl by Václav Havel.
///
Poznámka 1: Dvě další části Unavených sluncem: Odpor a Citadela – uvede druhý program České televize v pátek 29. června (Mezinárodní den mírových jednotek OSN), respektive 5. června (Den Měsíce v úplňku a Světový den životního prostředí). Vždy ve 23:30 hod.! Kdo vydržíte, nebo jste sova, doporučuji zhlédnout. A ten první díl, pokud máte v přijímačích „zpětný chod“, si pusťte. Onu spolupráci západu a východu, která se slibně začala rozvíjet na přelomu tisíciletí (jak jsem to výše zmínil), potvrzuje i fakt, že zatímco na první, nejlepší části se s Rusem Michalkovem podílela Francie, pro druhou a třetí přibylo také Německo.
Poznámka 2: Na 45. ročníku MFF v Karlových Varech v roce 2010 obdržel N. Michalkov cenu Křišťálový glóbus za celoživotní přínos světové kinematografii. Mj. za díla Chodím po Moskvě, Hvězdy na čepicích, Šlechtické hnízdo, Červený stan, Sibiriáda, Oblomov, Nádraží pro dva, Revizor, Lazebník sibiřský… Celkem 45 filmů a několik dokumentů. Jeho starší bratr Andrej Končalovskij žije a tvoří v USA (z podobných důvodů jako třeba M. Forman). Filmy realizuje pod jménem jejich matky, známé překladatelky. Některá díla natočili bratři spolu. Z nich nejproslulejší je Sibiriáda.
Komentáře k článku: Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 22)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
