Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 24)
Byl to zvláštní ročník mezinárodního divadelního festivalu. V jeho osmadvacetileté historii asi nejpodivnější. Nástup druhé vlny pandemie znejistil pořadatele, soubory i návštěvníky. Kdo překonal strach před čínským virem, mohl být nakonec spokojen jen proto, že Divadlo Plzeň dopadlo přece jen lépe než Setkání/Stretnutie ve Zlíně, Divadelní Flora v Olomouci, Dream Factory v Ostravě, které se na jaře neuskutečnily vůbec.
Dramaturgická rada mezinárodního festivalu (Černá, Černík, Kerbr, Sloupová, Viceníková, Zahálka) připravila slibný program. Zůstaly z něho ale jen trosky. Zahraniční soubory kvůli oprávněným obavám z neukázněných Čechů, už jen podle premiéra až do voleb premiantů v zápase s koronavirem, podle nezvratných faktů však toho času zatím třetího nejnebezpečnějšího státu Evropy, jednoduše nepřijely. A když – jako v případě Triumfu lásky Oliviera Py z francouzského Festivalu d´Avignon – tak jen s průměrnou operou, které bychom ještě tak prominuli poopravování tradičního pohádkového syžetu bratří Grimmů, ne však již její nepatřičnou sociální a válečnickou notu s kulisami rozbořených měst současných či nedávných konfliktů. To všechno v klaunských maskách. A také s postavami inspirovanými commedií dell´arte, avšak ve výsledku se změtí z toho všeho.
Matej Marušin v roli Silvestera Krčméryho v inscenaci SND Nepolepšený svätec. Foto Radovan Dranga
Zejména odborní účastníci festivalu byli zvědaví na další bratislavský opus Jiřího Havelky v Slovenském národním divadle. Už jeho Elity na téma, odkud se vzaly ausgerechnet ty naše u moci tři desetiletí po sametovém převratu, zaujaly a našly si místo i v dramaturgických plánech českých divadel. O jeho linii politického divadla otevírajícího skříně s kostlivci (Dechovka) až k poetice čecháčkovské trapnosti, pranýřující naši neschopnost domluvit se rozumně na čemkoli (Společenstvo vlastníků) nemluvě. Jenže místo Dnes večer nehrajeme,vyslovujícího otázky do vlastních divadelnických řad v časech důležitých historických milníků, přivezli Slováci překvapivě (ano, obavy z koronaviru) hru Ľubomíra Feldeka Nepolepšený světec aneb Vy máte v rukou moc, my pravdu v režii Kamila Žišky. Inscenace vhodná pro festival jen proto, že ji hrají jen dva herci. Příběh naléhavý – o katolickém disidentovi, lékaři Silvestru Krčmérovi, který až do procesu vydržel estébácká týrání, vyfasoval třináct let a odmítl i amnestii začátku šedesátých let s odůvodněním, že nic nespáchal… Příběh o skutečném hrdinství, ne o zhuntovaných údernících a členech brigád socialistické práce. Nebude jich nikdy dost, po dluzích čtyř desetiletí komunistů u moci. Ne každý ale je hoden rovnou festivalového uvedení jen pro opomíjené či donedávna zakázané téma.
Ještě hůř to dopadlo s přehlídkovými zajíci v pytli. Dramaturgická rada by si již nikdy v budoucnosti neměla takový postup vedením festivalu nechat vnutit. I mistr se někdy utne. Stalo se to tentokrát Janu Mikuláškovi, respektive jeho inscenaci Stát jsem já podle rozporuplného textu Vincenta Macaigneho. Na festivalu ji uvedli 10. září, pouhé dva dny po premiéře ve Stavovském divadle. I do plzeňského Nového divadla se žalostný pokus o divadelní experiment, zapletený do sebe tak, že by ho ani Peter Brook nerozmotal, hodí stejně málo jako do noblesně klasicistní budovy divadla Mozartova v Praze. Pro většinu návštěvníků se Stát jsem já stal největším propadákem festivalu. Jako by tématu o vyprázdněnosti současné politiky, jež mění ideje v marketinkový odhad nálad voličů, které je třeba především bavit u televizních obrazovek a krmit lživými bonmoty vydávanými za jedinou možnou pravdu, bylo třeba proměnit na zaumnou blábolivost nesrozumitelnou nejen divákům, ale snad i samotným autorům; vedle Mikuláška třeba dramaturgyni Martě Ljubkové. Obsáhleji hodnotil inscenaci hned po premiéře a festivalovém uvedení 14. září Vladimír Mikulka v Deníku N (zde).
Mikuláškovi naštěstí v Plzni zachraňoval kůži Don Quijote (dramaturgie Martin Sládeček) z brněnské Husy na provázku, vlastně na podobné téma: proměna Cervantesova „prvního evropského románu“ ve fetiš bezcenných televizních diskusí, v nichž už nikdo neposlouchá nikoho, alfa samci potvrzují svá ega a politici recitují politické pseudoprogramy svých partajích miniuskupení. Aniž je zajímá, jak k tomu přijdou nejen stateční rytíři smutné postavy.
Se ctí dopadla Městská divadla pražská. Tentokrát ne kvůli viru, nýbrž kvůli zlomenině končetiny nemohlo jejich Divadlo Komedie přijet s Grillparzerovou Slávou a pádem krále Otakara (režie Michal Hába). Režisér pak odmítl nabídku přijet na festival s premiérou neprověřenými Hrdiny kapitalistické práce Saši Uhlové. Komedie je poprvé uvedla až po přehlídce 14. září. A dopadli prý dobře. Osobně stihnu až reprízu, byl jsem hned naproti v Caféidoskopu na Bytových jádrech Jana Vodňanského a Hany Navarové.
Pozor, Zorro! domácího Divadla Alfa. Foto Jiří P. Kříž
V rozeklanosti hlavního festivalového programu bravurně obstáli loutkáři. Překvapilo to jen ortodoxní vyznavače činohry. Potěšili nejenom znamenitou mexičtinou a nádherným pimprlovým zcizováním Pozor, Zorro! Víta Peřiny, Tomáše Dvořáka, Ivana Nesvedy a domácího Divadla Alfa. A ta nádherná oslava volného trampingu, čundrování, jeho kouzel navazujících na – v časech diktatur zakázaný – skauting ve vandrácky optimistické marionetové performanci O hodině navíc aneb Potlach v hustníku stejné autorské trojice v libereckém Naivním divadle. A také Vítězné svině Radka Berana a Buchet a loutek na motivy starých, mravoličných kalendářových příběhů. A to mně ještě uniklo (také koronavirus, jak jinak) nedělní představení Nejmenší ze Sámů pražského Drama Label v režii Johany Bártové. Laponský příběh je její úspěšnou klauzurní prací na katedře alternativního loutkového divadla DAMU…
O hodině navíc aneb Potlach v hustníku Naivního divadla Liberec. Foto Jiří P. Kříž
Ještě o nedorozumění pramenícím asi také v koronavirovém oparu roku 2020.
Už léta jezdívá do Plzně na festival divadelní fotograf Josef Ptáček se svými studenty. Každoročně pořádají aktuální výstavy ze zhlédnutých představení a právem se jimi chlubí: kdysi v Klubu Komorního divadla, dnes v restauraci Nového divadla i jinde. Letos se na mnohá představení Ptáčkovi fotografičtí kandrdasové nedostali, což nejenom jejich pedagoga zarmoutilo. Zato jsme potkávali na představeních zcela pasivní studenty ředitele festivalu, nejspíš aby se poučili. V Plzni je to ale jiné než na Zaráz v Hradišti a ve Zlíně nebo na Ost-ra-varu, ale třeba i na Palm Off Fest, tedy na festivalech, které jsou od vzniku postaveny na názorových konfrontacích studentů, pedagogů, kritiků, ale i herců a diváků po zhlédnutých představeních. Daní za účast bývá jejich vystoupení v diskusích, někdy pěkně ostrých a zdravě konfrontačních. Plzeň si na něco podobného nikdy netroufla. Besedy a krátká vystoupení moudrých jsou jen formální, jalové, zbytečné.
Člověku z takových neshod bývá smutno. Móresy papalášských koryfejů dnes v Česku u moci přinášejí zbytečně křivdy a rozčarování. Jako už kdysi, když Divadlo Plzeň začalo podle dodnes nesrozumitelného klíče noclehy hradit jen některým odborným hostům. Byl jsem u toho, když profesor Bořivoj Srba, divadelník zajisté nesporný, platil za čtyři noci v hotelu Central osm tisíc korun. Nevím, kolikátý díl jeho důchodu to tehdy byl, prohlásil ale, že už ho na plzeňském festivalu nikdo nikdy neuvidí. A kletbu až do smrti také dodržel.
Komentáře k článku: Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 24)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vlasta Smoláková
Jiří!
– pro pořádek fofrem oprav!!: Stát jsem já se hrálo na Nové scéně!, což jinak na věci nic nemění 🙂
vs
17.09.2020 (1.39), , Trvalý odkaz komentáře,
DN
Opraveno.
Šlo jen o záměnu názvů Velké / Nové.
red.
17.09.2020 (1.50), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Myslím,
že se JPK a nejen on – a proto to píšu – mýlí, vytýká-li festivalu snahu uvádět inscenace záhy po premiéře či dokonce jejich premiéry. V současné době se festivaly u nás i ve světě stávají koproducenty nových inscenací, vstupují do divadelního provozu aktivně. Nepřivážejí tedy pouze to „nej“, nehrají na jistotu, ale na provozu živého divadla se spolupodílejí. Je to dáno jistě i finančními potřebami a možnostmi, myslím ale že to posouvá postavení festivalů do jiného světla (a světa), než v jakém se kdysi pohybovaly. Dnes nejde (pouze) o výběrové akce, ale především o živá divadelní setkání a setkávání skrze aktuální divadelní dění. Tedy logicky (a správně) se na nich objevují i premiéry či čerstvé produkce, u kterých pochopitelně nikdy není dopředu (při přípravě programu) jasné a jisté, jak dopadnou. Že nepřijela MDP s Hrdiny kapitalistické práce vnímám jako chybu a srabáctví. Za den se inscenace zásadně proměnit nemohla a takto měla šanci snadno vstoupit do mezinárodního a celonárodního povědomí a kontextu.
Z tohoto úhlu pohledu tedy naopak to, že festival Divadlo Plzeň má či měl odvahu uvádět premiéry (kdysi to udělal s Léblovým Strýčkem Váňou) či přivážet inscenace záhy po premiérách, je třeba hodnotit pozitivně jako připojení se k trendu současných festivalů. Bravo!
Teď jen aby ty inscenace festival i spoluprodukoval.
17.09.2020 (2.05), , Trvalý odkaz komentáře,
Jiří P. Kříž
Dík Vlastě Smolákové
a dalším pozorným čtenářům. S Velkým a Novým divadlem mám problém od chvíle, kdy Ementál (jak v Plzni říkají tomu Novému) postavili. Zvláště když Nové divadlo je prostorově i svým velkým sálem větší než Velké, a je v něm ke všemu ještě Malá scéna. Stalo se mně to i letos s Donem Quijotem Husy na provázku. Zaparkoval jsem v sobotu před novým větším divadlem v 16:15 hodin a teprve u festivalové recepce a v údivu, že na dobrou inscenaci Jana Mikuláška nikdo nepřichází, jsem vyklusal do správného Velkého divadla, kde se ovšem reflexe Cervantesova „prvního evropského románu“ hrála v malém prostoru na jevišti. Naštěstí jsem býval slušným běžcem a začátek jsem stihl… Nejsem sám, kdo si to ze stejných důvodů v Plzni plete.
17.09.2020 (12.06), , Trvalý odkaz komentáře,
Tomáš Jarkovský
Vážený pane Kříži,
festival Divadlo evropských regionů se v červnu – byť v nezvyklé, situaci přizpůsobené a velmi okleštěné podobě – uskutečnil, proto bych velmi uvítal, pokud byste Vámi uvedenou nepravdivou informaci buď uvedl na pravou míru, nebo zcela odstranil. Popř. ať tak učiní redakce DN.
01.10.2020 (0.27), , Trvalý odkaz komentáře,
DN
Opraveno,
za nepřesný údaj se – i za autora – omlouváme.
01.10.2020 (10.53), , Trvalý odkaz komentáře,
Jiří P. Kříž
Díky, Tomáši Jarkovský,
za pozorné čtení. A díky DN, že se za chybný údaj omluvily za mě.
Absolvoval jsem – už jako jediný – všechny ročníky festivalu Divadlo evropských regionů. Na letošním v červnu, v tragickém umenšení koronavirem, jsem chyběl. Ani mě (nás) vlastně z Hradce Králové nikdo na přehlídku nepozval. Nebo se mýlím a je mezi kritiky a teatrology někdo, kdo na DER byl a nebydlí v Hradci?
To není výčitka, ten festival mám rád víc než jiné, spíš jen povzdech, že byl, a vlastně nebyl. I to plzeňské Divadlo, o kterém jsem aktuálně psal ve své Křížové výpravě No. 24, bylo a nebylo, i když přece jen víc než hradecké Regiony. A tak aspoň nadcházející Skupově Plzni (14. – 18. října) přejme, aby opravdu byla, a ne jen tak trochu. Loutkáři jsou na rozdíl od činoherců v moc dobré kondici!
Tomáši, publicistika není doslovná jako zpravodajství. Vysvětlování, jak Divadlo evropských regionů bylo, ale vlastně nebylo, bylo by se bývalo hodilo do zprávy o něm. Asi tak, jak jsem psal ve Výpravě na Divadlo Plzeň, kde jsem byl… Hlavně Covid 19 ať už není!
01.10.2020 (11.37), , Trvalý odkaz komentáře,
Tomáš Jarkovský
Děkuji Vám, pane Kříži,
i redakci DN za opravu a budeme se těšit na shledanou v Hradci.
02.10.2020 (15.36), , Trvalý odkaz komentáře,