Divadelní noviny > Blogy

Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 28)

Představitelé Česka se k divadlům chovají jak vrchnost k opovrhovaným kočovným komediantům v devatenáctém století. Jiní míní, že je to odplata pohrobků reálného socialismu za vzpouru v listopadu 1989, kdy to divadelníci rozjeli spolu se studenty, zatímco všichni ostatní ještě podřimovali.

To mi běželo hlavou, když z Liberce přišla pozvánka na Vitamín D aneb Divadla spolu! v Den vítězství, ten ruský, který už tam letos v Moskvě slavili jako konec druhé světové války v Evropě už docela sami. I bez Zemana. To máš jako s tou jejich říjnovou revolucí. Rozděluje svět už víc než sto let. Ale ne od října. Od listopadu, poučila mě přemoudřelá vnučka.

Samozřejmě – on line projekt. Vitamín D jako divadlo posilující imunitní systém. V březnu jsem se zařekl, že na obrazovkové divadlo se už dívat nebudu. Ano, všechno je to naléhavé, kritické i sebezpytné, ale ploché, ztlumené, bez života. Herci dují do prázdna, herečky nejsou tak krásné a všechno je bez kontaktu, zoufalé. A oči mám taky jen jedny. Pak jsem ale šel do sebe: Divadlům jde pořád víc o život a o řemeslo, koronavirová pauza – nepřejte si slyšet, jak jí, každý po svém, říkáme s Pavlem Kohoutem – nebere konce, a SPOLU se rozhodlo vystoupit v jednom večeru s patnáctiminutovými miniaturami třináct (sic!) regionálních divadel.

Abych svá rozhodnutí nemusel měnit, rozjel jsem se tedy 9. května nejprve do Liberce. V době, kdy už fotbalisti, ale i méně nebezpeční voliči z jiných sportovních odvětví, mají zase svá místa na tribunách jistá, zatímco hlediště divadelních domů zůstávají osiřelá. Jakkoli to bylo ausgerechnet divadelní publikum, které se chovalo ukázněně a neodbojně a jeho zástupci ani nedemonstrují s Klausem v čele okázalé manifestace pitomosti na Staroměstském náměstí; tedy s výjimkou věčného orlíka Landy.

Jen nejoptimističtější organizátoři plánují už – pro jistotu i ve variantách online – mezinárodní přehlídky Divadelní svět (Brno), Divadlo evropských regionů (Hradec Králové), Dream Factory (Ostrava, v červnu jen předkrm, jinak přesun na září) nebo Divadlo (Plzeň).

Ano, v tom Liberci se v neděli dopoledne v Divadle F. X. Šaldy jen ostřilo, jak to večer na ostro nepokazit. Všechno se v hektickém kvapíku pokoušeli poskládat do smysluplného celku autoři Vitamínu D – dramaturg Jiří Janků a režisérka Kateřina Dušková. Moderátoři večera Míša Foitová a král Lear Václav Helšus předstírali, že se text do večera naučí možná i číst. Být u toho představovalo zkrátka zážitek hodný Čapkova Jak se dělá divadlo (v kostce).

Divadel bylo připraveno opravdu třináct: sluší se připomenout je už „za odvahu“, i když den po Dnu vítězství: kromě hostitelského samozřejmě i sourozenecké liberecké Naivní divadlo, činohra J. K. Tyla z Plzně, Východočeské z Pardubic, Městská divadla z Kladna, Mladé Boleslavi, Mostu a ze Zlína, Divadla Mír a loutek z Ostravy, Klicperovo divadlo z Hradce Králové, Antonína Dvořáka z Příbrami, Západočeské z Chebu. Snad jsem na žádné nezapomněl.

Kritik a překladatel Michal Zahálka oznámil vylosované téma – přísloví. Zapeklité: Nestačí, když umíš jezdit. Musíš také umět padat. Prý mexické. Lotr Babinský aby se v něm vyznal. Copak v Česku jezdí ještě někdo – do práce či do parlamentu – na koni?! V epoše home office?! Na dané téma musel ovšem každý účastník přehlídky do 72 hodin, ano za pouhé tři dny, vymyslet, připravit, kostýmy a scénu ušít, vyrobit či poskládat, nastudovat, zahrát, zaznamenat a představit scénický obrázek ne delší patnácti minut. Inu vždyť říkám, Karel Čapek by měl radost. I tak vydal celek na rozměr typický v českém divadle přelomu tisíciletí jen pro jeho největší vytrvalce, jakým jsou Vladimír Morávek, Jan A. Pitínský nebo Dodo Gombár: 4 hodiny, 36 minut a 24 vteřin. No, popravdě, příštipkaříme jako v té naší politice. Kam se hrabeme na slavné osmnáctihodinové Schlachten! – Do krve! hamburského Deutsches Schauspielhaus na Pražském divadelním festivalu německého jazyka roku 2000, poskládaného z osmi dramat Jeho božstva Shakespeara!

Jak už to v divadle chodí, technika zradila nedělní večerní přímý přenos Vitamínu D na Youtube hned u prvního divadla. Větší část představení Rybník plzeňské činohry byly na obrazovce jen tmavé  šmouhy. Radím ale vydržet nebo přejet kurzorem (jaké to nové odborné názvosloví se vprsilo do divadelněkritického žargonu!) o pár minut dál. Hned následující Prostřeno – Příběh krve Roberta Bellana a Východočeského divadla patří k miniaturám nejlepším. Vzalo si na mušku naprosto stupidní část televizní zábavy – reality show a jeho sociální složení převažujícího nevzdělaného, vulgárního, bezduchého společenského podprůměru povýšeného na hrdiny naší doby. Tragické to ovšem bývá od okamžiku, kdy na takový vzorek spoléhají politici od obecních zastupitelstev až po sněmovnu a Hrad.

Nemá smysl věnovat se jednotlivým představením – většinou groteskám a jedovatostem na naši přítomnost, na dny, které prožíváme. Od jednoduchých reflexí prvoplánového společensko-pranostikového zadání o jízdách, které mohou končit pády v prostředí divadelních zkušeben, ale i našich sídel, až po kritiku a narážky na zmatenost a změtenost vládnutí, člověčích hodnot, morálky a falše politiky. Střídají se náčrtky a obrázky lidí v rozletu s ideály, se sluncem v duši, a jejich protikladů – kořistníků, prospěchářů, lhářů, farizejů, šedých myší u moci. Nelekejte se, do patnácti minut se nevejdou žádné vznešené ideje. Spíše je to prostor, abychom se zasmáli jejich i našim problémům a jen tak pošťouchli, na koho a na co si máme dát pozor. A proč. Jestli ještě vůbec stojí za to brát v globálním světě cokoli vážně.

Jsou ale scény, které do čtvrthodinky stačily vložit dějiny světa od stvoření, nebo upozornily na recidivy velkých historických omylů a zmarů, jež lidstvo provázely, trápí a budou ničit dál. Neboť tvorů s pamětí je málo a vždy se najdou noví nebezpeční tajtrdlíci, kteří si za ideál zvolí Orwellův pohled z roku 1949, jak bude vypadat svět 1984. A tak, co jim síly stačí, vytrvale mění historii, současnost a pro jistotu hned i budoucnost. Tu líčí jeden za druhým jako ráj na zemi…

Na www.youtube zadejte Vitamín D aneb Divadla spolu!, a koronavirovou snůšku třinácti divadel (z toho jednoho vajíčka technicky, nikoli divadelně pokaženého) najdete ještě deset dnů, tedy do 20. května. Co se vám bude líbit, můžete „lajkovat“, což podle Václava Helšuse neznamená vysílat Lajky do vesmíru, nýbrž dát hlas třeba i několika miniinscenacím.

Patřím k lidem, kteří si hrají rádi, proto třeba hvězdičkuji v Divadelních novinách nebo všelijak půlí a čtvrtí hlasy v anketách. A tak tedy osobně doporučuji už zmíněné Prostřeno, ale také Vynález spásy Pavla Kheka a Klicperova divadla. A nejenom proto, že v příběhu šílených vědců padne i flákanec sněmovního komika Volného. Nebo Jízdy a pády loutkářů Naivního divadla, v nichž nakonec skončí na „valné hromadě“ všichni. Zaujme i jobovský pád manažera Pavla Vacka ve hře Patrika Lančariče a Petra Michálka ze Zlína, a překvapivě i „pro nepřející kritiku“ vyrobený experiment Alberta Čuby a ostravského Divadle Mír nebo postoje a pády kuželek, kuželů i figurek Člověče, nezlob se Zdeňka Bartoše a Západočeského divadla, všechny tři scény s názvem zadaného přísloví Nestačí, když umíš jezdit. Musíš také umět padat.

Divadlo žije! A je tady. Veřejnoprávní Česká televize tedy dosud hlásá pravdu. Její Rada to ale bohužel z vrozené nenávisti blízké nižšímu IQ už neví.

///

Více na i-DN:

Potřebujeme vitamín D: divadlo!

Akce Vitamín D aneb Divadla spolu vrcholí

…

• Autor: Jiří P. Kříž
• Publikováno: 11. května 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 28)

1. Vladimír Hulec

   

   Projekt jsem až dnes,
   tedy 19. května, zhlédl, a tak jen pro onu hru, kterou iniciuje, a pro možnou diskusi, komu a proč dát svůj „like“, zveřejňuju zde svůj komentář a tipy:
   Akce je veskrze zajímavá, hodně vypovídající o vkusu a kreativitě zúčastněných souborů, a tím pádem tak trochu mluví i o českém profesionálním činoherním divadle jako celku. Nebylo to ale moc povzbudivé koukání. Nejlepší byly úvodní profily divadel. U všeho dalšího převažovaly rozpaky a pokleslost (jak ve formě, tak především ve scenáristických mělkostech a zvoleném „lidovém“ humoru) zastírané jakoby záměrnou rozpačitostí a pokleslostí. S těmi by se ale na veřejnost chodit nemělo, anebo velmi opatrně.
   Vyčleňovali se pouze někteří. Především po celý čas vzývané Divadlo Mír, překvapivě ze zúčastněných jediné nezávislé. Jejich vstup měl ve všech aspektech (tedy i filmařsky a výpravou) profesionální parametry, navíc byl vhodně popartově angažovaný a šel vědomě proti předpokládanému (a jak se ukázalo správně) proudu formálního hadrářství a zesměšňování tématu. Obdobně inspirativní a nepodbíziví byli i Zlínští (vzniklá miniatura má profesionální parametry jak po obsahové, tak i režijní a herecké stránce). Laťku své estetiky a přístupu k divadlu s jistotou udrželi Naivní (pěkný nápad s vločkami na závěr) a s jistými výhradami i Hradečtí. Příjemně mě kreativními přístupy a snahou se s výzvou úspěšně „poprat“ překvapili (a potěšili) Chebští a Mostečtí. Vlastní rozpaky jakž takž závěrečným songem ustáli Příbramští, aspoň snahu po košatějším tvaru (byť ve značně problematickém výstupu) projevili DFXŠ.
   Ovšem ostatní si s projektem nevěděli rady a volili víceméně prvoplánové „televizní“ přístupy. Svou účast, svůj vstup pravděpodobně podcenili. Možná jim křivdím a někdo další se mnou bude polemizovat, ale za sebe jim dávám palec dolů.

   19.05.2021 (18.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ