Divadelní noviny > Blogy

Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 29)

Nedá mně to, abych se nezastavil u první hry Milana Kundery – Majitelů klíčů – s rozpaky znovu přijaté na česká jeviště. Po devětapadesáti letech od české premiéry, která se uskutečnila v ostravském Divadle Petra Bezruče 6. dubna 1962.

Vyšly první recenze na inscenaci Martina Glasera, uváděné od 22. května v Národním divadle Brno. Zatím nejpřesnější v Divadelních novinách (č. 12/2021) od Vladimíra Justa; zároveň s hvězdičkami v Kritickém žebříčku od osmi dalších recenzentů obojího genderu v rozpětí od dvou do čtyř „puntíků“. Tedy od „na vlastní nebezpečí“ po „nenechte si ujít“.

Vlastně tedy o prvním Kunderově dramatu může pokračovat diskuse někde tam, kde s její, před Glaserem patnáctou (sic!) premiérou v roce 1966 v Divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech skončila. Provozování Majitelů klíčů po roce 1968 znemožnil vpád ruských tanků, potom je popřel sám autor. Zavrhl hru stejně jako básnické začátky vlastní spisovatelské pouti k úspěchům prozaického a esejistického díla uznaného již za jeden z vrcholů světové literatury přelomu tisíciletí.

Zájem nejen o Majitele klíčů, ale o veškeré Kunderovo psaní před jeho odchodem do Francie, vynuceným komunistickým režimem, znovu akceleroval v roce 2020 s vydáním neúplné spisovatelovy biografie z pera literárněvědného debutanta Jana Nováka (*1953), končící právě Kunderovým přesídlením do zahraničí. Mnohoslibné náznaky o její pokračování limituje nejen Novákova jazyková (ne)vybavenost, ale především výsledek práce. Je sporný. A nejen proto, že autor postrádá jakoukoli, byť jen základní odbornou výbavu; s výjimkou tvrzení, že „je spisovatelem, a tedy ví, jak se píše“, což byl závěr jeho kruhové obrany na besedě s ním v Knihovně Václava Havla v září téhož roku.

Vlastně jako by Majitelé klíčů v brněnském Mahenově divadle „ještě po šedesáti letech“ a vzápětí „rok poté“ měli dokázat, že na českém jevišti mohou znovu obstát. Proč je po Ptákovině uvolnil sám Milan Kundera, zůstává jako mnoho dalších jeho životních kroků obestřeno tajemností a nemá smysl pátrat, co ho k tomu přimělo.

Patnáct nastudování stihlo z Kunderova dramatického debutu učinit nejúspěšnější hru jediné pětiletky před táním pražského jara. Jen pro pořádek připomínám, že ji postupně uvedly scény v Ostravě, Olomouci, Brně, Praze, Plzni, Jihlavě, Opavě, v Českých Budějovicích, Šumperku, Gottwaldově, Mladé Boleslavi, Chebu, Příbrami, Liberci a ve Varech. Uvádět Majitele klíčů později neznemožnilo vyčpění tématu, nýbrž fakt, že okamžitě po vpádu sovětských okupačních vojsk v srpnu 1968 se Kundera stal osobností zakázanou podle ideologie, která do Československa po vydechnutí vnesla termín „dočasně“, což mělo znamenat „na věčné časy“, lidově podle měrné jednotky „1 furt“.

Vždyť psát je tak lehké, snadné

Tyto okolnosti třeba Novák v kunderovské biografii Kundera – Český život a doba takticky smlčel, neboť se zcela proti smyslu historických faktů rozhodl spisovatele dehonestovat jako dodnes zarytého, nebo aspoň zakukleného stalinistu, a pokud někdy vůbec dosáhl nějakého úspěchu, pak jen proto, že byl a je obratným (ze své podstaty ovšem jaksi introvertním – pozn. jpk) marketérem. A v Paříži mu prý propagaci usnadňuje jeho vydavatel, i když právě o Gallimardovi je známo, že do takové činnosti investuje minimum prostředků.

Jak četl Majitele klíčů Novák, z toho ho usvědčil – podobně s jakou pozorností četl biograf velkou část Kunderova českého díla, než usedl, aby získal pochybnou hyení popularitu zpochybňováním tvorby světového prozaika a esejisty, za vydatné pomoci estébáckých svodek a odposlechů – pozorný čtenář, teatrolog i autor recenze na nové Majitele klíčů v DN Vladimír Just. Netřeba jeho argumenty opakovat.

Na pracovní schůzce s Milanem Uhde na sklonku loňského léta jsme oba vyslovili pochyby (původně se premiéra Majitelů klíčů měla uskutečnit 23. října 2020, oddálila ji však covidová pandemie), jestli ještě obstojí téma hry: konfrontace české malodušnosti a přikrčeně ustrašené spokojenosti s menšinovou člověčí odhodlaností k činům, zvláště v exponovaném čase národního porobení. S kulisou nacistické okupace.

Kundera sám už v textu naznačil zobecnění takových problémů, ale odkazů – třeba na Státní divadlo v Brně, které ve čtyřicátých letech neexistovalo – nebylo třeba. Viděl jsem tehdy jako studentík gymnázia inscenaci Jana Fišera v brněnském Divadle bří. Mrštíků, znamenité olomoucké nastudování Miloše Horanského a nakonec i proslulou verzi Otomara Krejči ve Zlaté kapličce – a výklad byl vždy jednoznačný. Po krátkém vydechnutí na II. sjezdu spisovatelů (1957), odkazujícím na odhalení Stalinova diktátorského kultu po XX. sjezdu sovětských komunistů, a po krátkém a kostrbatém uvolnění poměrů začalo na přelomu padesátých a šedesátých let v ČSR znovu přituhovat. Intelektuálové však krůček po krůčku sbírali síly ke střetu s mocí druhé poloviny šedesátých let. Proto byli již Majitelé klíčů provázeni i potlesky na otevřené scéně.

Martin Glaser mně v osobní korespondenci už na podzim ujistil, že klíč k Majitelům klíčů našel. Nejnemožnějším odkazem bylo – naštěstí až závěrečné – zazvonění klíči, jež tři desetiletí od jejich povýšení na projev sametově revolučního myšlení proměnila v takřka bezcenný ornament. Ale vlastně shodný s pocitem maloměšťáka Krůty a jeho rodiny. Zvoní jimi v sebeuspokojení nad uklidněním po vyřešení „komunální“ zápletky hry: je opět majitelem všech klíčů, zatímco divák „o krok napřed“ ví, že pod postelí v sousedním pokoji leží mrtvola udavače a spolupracovníka gestapa.

S maloměšťákem na věčné časy

Nepotěším vyznavače zjednodušujících soudů o vyčpělosti Kunderovy tvorby před rokem 1975. Pokud to někdo nevyčte z textů Monologů, Směšných lásek, Žertu, Ptákoviny nebo Majitelů klíčů, potom Glaser v případě posledně jmenovaného titulu onen klíč vlastně ani moc hledat nemusel. Stav české společnosti a politiky dnes a tady aktualizuje Majitele klíčů stejně naléhavě jako v první polovině šedesátých let.

To jenom zasutost, vlastně skoro zapomenutost prvního Kunderova dramatu učinila z něho, a připusťme, že i Kunderovým vyhroceně sebekritickým přičiněním, a u jiných zase „tak trochu naschvál“ muzeální záležitost. – Co se stalo s českým maloměšťákem od let čtyřicátých nebo šedesátých? Zůstal pevně ukotven ve vyškemraných, zasloužilých pozicích. Lhostejný k čemukoli mimo vlastnoručně uválenou kuličku.

Už už se po roce 1989 zdálo, že bude přinucen změnit zasmrádlé teplíčko přece jen aspoň za náznak činorodosti. V posledních dvou desetiletích ovšem přičiněním již dvou nejpomazanějších hlav státu proměnil (ten Kunderův ustaraný a pedantský Čecháček) frustrující nejistoty zase ve staré dobré způsoby. Proti lidem přemýšlejícím a pochybujícím si vystačí s nálepkami jen tak mirnyx tyrnyx nastřelovanými vůkol: od sluníčkářů a pražských kavárenských povalečů až po mafiózní osnovatele nekonečných kampaní a komplotů proti Česku, tedy „proti mně“.

Apel na nepolepšitelnost společnosti, spisovatelův obraz jistoty zase jen nejhorších řešení, skepse, která ho obestřela ne snad po napsání Majitelů klíčů, ale určitě po 21. srpnu 1968… Už je na čase burcovat a ptát se, jaký má ono pověstné české nekrvavé kočkování, toho času vyjadřované zase už jen pivními fleky, refleky a superfleky, ale hlavně kibicmajstrováním na téma, jestli nám větší štěstí, protože na věčně časy, kvete na východě, nebo se vlastní pospolitou pílí po dvou stoletích konečně dopinožíme do Evropy. A to je dnes opět aktuální nebývale, jaký že to všechno má vlastně ještě smysl.

Na jednu sumu textů, u jejichž kolébky stáli Milan Kundera a Václav Havel, se málem zapomnělo. I biograf Novák jim na devíti stech stranách svého knižního popravčího špalku věnoval minimální pozornost, jakkoli ve stopách těch dvou pak kráčeli K. Kosík, J. Střítecký, L. Nový, M. Uhde, E. Mandler, M. Jungman a další. Ta velká diskuse nesla název Český úděl. A ať se nám to líbí, nebo ne, půlstoletí, které od ní uplynulo, dává po mém soudu za pravdu majitelům jakýchkoli klíčů. Těch zrovna domněle na koni, ve skutečnosti rajtujících jen na oslech. Ještě netuší, že mrtvola práskače Sedláčka už číhá pod postelí.

• Autor: Jiří P. Kříž
• Publikováno: 20. června 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 29)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ