Divadelní noviny > Blogy

Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 3)

Troufnout si znovu – po Korespondenci V + W Jana Mikuláška, kterou s Dorou Viceníkovou a Petrem Štědroněm přenesli z brněnské Reduty do Divadla Na zábradlí a na repertoáru je už deset let – rozkrýt životní deziluze druhé půle životů protagonistů Osvobozeného divadla chtělo pořádný kus odvahy. Našel ji Pavel Jurda s režisérem Martinem Františákem a výsledek představili ve Studiu Švandova divadla jako Hadry, kosti, kůže.

Chtějí-li divadelníci ukázat naděje, vzestupy a pády, společenský marasmus, nízkost, záludnost a nelidskost režimů ovládajících český prostor, stávají se Voskovec s Werichem takřka ideálním materiálem. Zejména pro vykreslení obrazu kontrastů osobních zásad i selhání v realitě meziválečné slávy, obrazů deziluze z češství z důvodů nacionalistické nenávisti proti vlastní inteligenci a intelektuální elitě. Od druhé republiky až po naše časy.

Zapomněli jsme na Holana

A to byly ještě jejich osudy selankou proti životní pouti Werichova souseda z přízemí vily na Kampě – básníka Vladimíra Holana. V tom domě v minulosti žili holandský koželuh Engel, „modrý abbé“ Josef Dobrovský ve službách hraběte Nostice, památkář Zdeněk Wirth, za druhé světové války Němka Huberta se dvěma Korejci, Hanem a Kimem, a po ní pár let i Voskovec. Nemilosrdný – ale spíš vlastně dnešní nekulturní čas – Holana velice nespravedlivě odsouvá k zapomnění. Zeptejte se mne na nejmilejší básníky a vysypu z rukávu bez váhání: Halas, Holan, Hrubín, Nezval, Skácel. Teprve pak si vzpomenu i na Seiferta…

Holan žil z nich život nejtrnitější: Poblázněn osvobozením jako skoro všichni, brzy po pětačtyřicátém vystřízlivěl, ba dokonce našel sílu nečekat, až ho vyloučí, a komunistickou stranu zavrhl sám. I tak se odsoudil k existenčnímu živoření, k alkoholismu, a vyčítal si pak, že to on může za mentální postižení dcery, která skončila v ústavu.

Kratičké vydechnutí pražského jara stačilo, aby „panstvo nahoře“, míněno Wericha, dohnal s titulem národní umělec. V normalizační represi už se ututlalo, že v roce 1969 Holana nominovali na Nobelovu cenu, kterou tehdy nakonec obdržel Samuel Beckett.

Na chybu v tištěném programu k inscenaci, nazvané podle stejnojmenného Holanova souboru próz, upozorňuji: Na rozdíl od Wericha Holan sebral odvahu a jako opravdu jeden z mála národních umělců nesignoval v Národním divadle Antichartu. Ne však s Jaroslavem Seifertem. Ten ji podepisovat nemusel. Byl signatářem Charty 77.

S Werichem toho měl Holan společného pramálo, snad alespoň roky narození a úmrtí.

Oba se narodili v roce 1905, Jan o sedm měsíců dřív. Oba zemřeli v roce 1980, Vladimír tentokrát předběhl Jana na den přesně o sedm úplňků. To už ale ve Werichově vile dávno nebydlel.

Werichovy a Holanovy texty jsou značně rozdílné. Ironie a slovní ekvilibristika nabitá moudrou jedovatostí stojí proti meditativnosti, místy až mystičnosti a významové abstrakci, u obou oscilace od levičáckého poblouznění až k deziluzi z komunismu od chvíle rozpoznání jeho represívní a imperiální podstaty, což Jana přivedlo k depresivním stavům rezignovanosti, zmarněnosti a Vladimíra k návratu ke katolicismu a k drogové sebedestrukci.

Herecky nabitý příběh

Pavel Jurda oba lidské protiklady vyjádřené jejich tvorbou dokázal spojit do kompatibilní výpovědi o atmosféře v Praze a celé zemi nejprve na přelomu čtyřicátých a padesátých let a potom s úderem tuhé normalizace o dvacet let později. Jako závan svěžího vánku, i když Amerikou bez kamaráda také v podstatě zklamaného Werichova dvojčete, zaznívají výzvy a komentáře Jiřího Voskovce, stále víc tlumené takřka trvalým odloučením.

Františák měl velké štěstí při výběru představitelů ústřední dvojice. Wericha s původním klaunským líčením ze začátků Osvobozeného divadla představuje typově příbuzný Miroslav Hanuš nikoli nápodobou, nýbrž spíš jakoby v tragickém odkazu mimiky, gest a gagů osiřelého komika mezi mlýnskými kameny podivínského souseda, hysterické Zdeničky a kumštu (zejména toho v nekonečných pokusech svobodného) drceného totalitním režimem. Ano, k osvobození ducha se Werich po válce celou třetinu století marně pokoušel vrátit i za cenu ústupků až k hranici několika osobních selhání.

Vykreslit Holana je složitější. Ačkoli ho ovládali běsové, rozervanost nad dcerou s Downovým syndromem, existenční nejistota hraničící často s hladem, dominantním rysem jeho osobnosti byla kultivovanost a noblesa. Pohrdal strastmi, kompromisy nesnášel. Inscenátoři Lubošem Veselým akcentovali jeho nouzi a zároveň pohrdání milodary, za které považoval i drobty z Werichova blahobytem se prohýbajícího stolu a jeho pomoc při řešení dostupných existenčních odpustků.

Za řeč stojí ženy, které oba umělce obklopovaly. Zdenu Werichovou hraje Andrea Buršová v polohách její psychické labilnosti a žárlivosti vedoucích k postupnému rozpadu manželství. Věru Holanovou Bohdana Pavlíková jako spolutrpitelku stojící za svým mužem v těžkých chvílích nuzoty a křivd. Dcery obou představuje Denisa Barešová. Janu Werichovou vykresluje coby sebedůvěru postrádající herečku, vedle velkého otce, zakomplexovanou pocitem netalentovanosti, Kateřinu Holanovou s citem pro etické hranice jako od dětství těžce postiženou a zmarněnou bytost, pro básníka příčinu velké bolesti.

Ostatní postavy se příběhem domu na Kampě míhají jak duchové, přízraky a stíny. Například abbé Josef Dobrovský Jana Mansfelda je spiritus agens i genius loci, inspirace. Werich i Holan věřili, že ve vile přebývá s nimi. Občas se mihne i Voskovec Matěje Anděla jako memento lepších časů kdysi doma, nyní až za velkou louží. Jan Grundman – Firjubin – zastupuje na scéně vše zákeřné, potměšilé, velkohubé, bratrské, chlastací a uzurpátorské, protože ruské, co ovlivňovalo a ujařmovalo východní a střední Evropu ve druhé polovině divného století.

Torpéda připravit

Znamenitě vyřešila scénu Eva Jiřikovská. Vila je prostorem spíše stísněným a pohyb v jejích bytech je ještě znesnadněn šikmami směřujícími na levou a pravou stranu hracího prostoru, ne jako obvykle od horizontu k portálu. Vlastně – lidé na šikmé ploše. Oba v jednom prostoru, první dolů zadupaný výsostný básník, který svědomí nikdy nezradil, druhý, ten nad ním, největší herec – režimem korumpovaný, vzdorující, ale také ničený až k sebezatracování… Průlezy místo dveří, žití v napětí a nejistotě. S celkem scény korespondují i kostýmy. Fantaskní v případě abbého Dobrovského, švihácky civilní u Wericha a Voskovce, děsivě uniformní v případě Firjubina, čistotně bezdomovecké u Holana, posmutněle neosobní, tmavé šaty u Zdeny, Věry a dcer…

Za pozornost stojí hudba Ivana Achera. Přesně vystihuje imprese příběhu, dokáže předznamenat i následující depresi. Ve zvlášť exponovaných výstupech, v momentech emočně napjatých k explozi a v tragických chvílích, v nichž osobnosti, ale i česká kultura dostávají na frak přičiněním buranů, sadistů a tupých slouhů moci, nesou se nad vším tóny melodie takřka velebné v interpretaci Terezy Marečkové. Stejně dobře, jen na menším prostoru, zpívají i Andrea Buršová a Bohdana Pavlíková.

Hadry, kosti, kůže jsou ve chvílích nových hrozících deziluzí a zmaru připomínkou velké síly a nevyvratitelnosti nadějí. Člověk, ačkoli nakonec uondán a usmýkán, prohrává jen zdánlivě. Zůstává po něm dílo. Jak se ukazuje, posilovalo stejně tak před půl stoletím jako – už zase – dnes.

V roce 2013 fascinovala Prahu Korespondence V +W z jižní Moravy (hraje se u Vltavy dodnes). Při pohledu na tvůrčí tým – pro změnu ve Švandově divadle – se situace tak trochu opakuje. Jeho osobnosti včetně herecké družiny pocházejí z Brna, z Hradiště, Zlína, Hradce, Ostravy, ze Šumperka, režisér působil dokonce v Karolince v Javorníkách, to je hřeben až za Beskydami. A všichni dnes září v plné síle v Praze…

Švandovo divadlo, Praha – Pavel Jurda, Jan Werich, Vladimír Holan:Hadry, kosti, kůže. Inscenační úprava a režie Martin Františák, dramaturgie Martina Kinská, scéna a kostýmy Eva Jiřikovská, hudba Ivan Acher, pohybová spolupráce Zoja Mikotová. Světová premiéra 21. září 2019 ve Studiu Švandova divadla.

Hodnocení: 100%

• Autor: Jiří P. Kříž
• Publikováno: 7. října 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 3)

1. Martin J. Švejda

   

   Jan Werich
   dostal titul národní umělec v roce 1963, nikoli během tzv. pražského jara.

   07.10.2019 (9.52), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Jiří P. Kříž

   

   Děkuji Martinu J. Švejdovi za pozorné čtení.
   Chyba vznikla při redakční úpravě a krácení. Změnily význam souvětí. Autorská verze textu zní takto: „Kratičké vydechnutí pražského jara stačilo, aby „panstvo nahoře“, míněno Wericha, dohnal (zamlčený podmět Holan, jmenovaný o několik řádků výše, poznámka JPK) s titulem národní umělec. Po vpádu bratrských tanků však vycházely jeho básně a texty prakticky jen v cizině. V normalizační represi už se ututlalo, že v roce 1969 ho nominovali na Nobelovu cenu, kterou tehdy nakonec obdržel Samuel Beckett.“

   07.10.2019 (10.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. DN

   

   Za nepřenost v rodu podmětu
   se omlouváme, ale Jiří někdy píše tak zaumně, že je těžké mu rozumět. Znění textu opravujeme z: „dohnalo“ na „dohnal“.
   Větu „Po vpádu bratrských tanků však vycházely jeho básně a texty prakticky jen v cizině.“ jsme vypustili, neb díky Vladimíru Justlovi vycházely u nás v letech 1965 – 1988 v edici Odeon pečlivě editované svazky Holanova díla.

   07.10.2019 (11.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ