Divadelní noviny > Blogy

Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 8)

Nad exponovanými čísly „nového dramatu“ ruských mileniálů a jejich vstupu na divadelní jeviště, dnešních čtyřicátníků, tedy osobností, které se začaly prosazovat spíše v Evropě a v Americe než v Putinově Rusku, panují větší rozpaky než nad společensky průhlednějšími díly jejich předchůdců z časů glasnosti a perestrojky. Takové chmury mě napadají nad Opilými Ivana Vyrypajeva (*1974), moskevského Irkuťana, dnes stále zřetelněji trávícího čas raději mimo vlast – ve Varšavě.

Pamětníci mi snad dají za pravdu, s jakými ambicemi a úspěchy vstupovali na české a moravské scény přelomu normalizace a cesty ke svobodě Nikolaj Koljada (Murlin Murlo, Slepice, Amigo), Oleg a Vladimir Presňakovovi (Hrát oběť), German Grekov a Jurij Muravickij (Neuvěřitelné příhody Julie a Nataši) nebo statečná a nesmlouvavá Ludmila Ulická (Ruská zavařenina).

Posledního jména si važme dvojnásob: před třemi lety předsedala porotě soutěže pro středoškoláky Člověk v historii – Rusko 20. století. Právě ve chvíli, kdy na „profylaktické“ pohovory s představiteli škol, které se jí zúčastnily, zvala a vyvíjela tlak nástupkyně nechvalné KGB, dnešní FSB (Federální služba bezpečnosti). Soutěž se nelíbí ani vlastencům Národně-osvobozeneckého hnutí (NOD), tak proto ten zájem ruské policie. Z hlediska moci jsou přece užitečnější náckové. Účastníky slavnostního vyhlášení vítězů soutěže v Moskvě slovně i fyzicky napadali (podobnost s děním kolem polských společensky angažovaných divadel čistě náhodná?) a Ulickou polili zelenou dezinfekční barvou. Útoky na sdružení Memorial, pořadatele studentských soutěžních prací z oboru historie, se stupňují. K tlakům státních orgánů se letos přidaly – jak jinak v Rusku – fake news a vylhané reportáže a komentáře některých televizních kanálů. Připomínají už zase staré časy stalinské či brežněvovské éry jediného majitele pravdy.

Avantgarda 21. věku?

Generace dramatiků narozených v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století to má vlastně mnohem těžší než starší autoři. Jenom tak pro pořádek uvádím první pokus uvést k nám ty „staré“: Projekt 1985 – scénické čtení ze současné literatury národů Sovětského svazu (P. Scherhaufer, P. Olzlý, J. Zavarský, M. Štědroň a B. Mysliveček v Divadle na provázku). Jednalo se – ještě v Domě umění – o díla, která už mohla vycházet v SSSR, ne však v ČSSR: Replika A. Gelmana, Z deníku poctivě smýšlejícího občana A. a B. Strugackých, Dům plný přízraků A. Jakubánse, J. Nagibina, S. Jesina, V. Makanina, A. Valtona, J. Trifonova, Blondýnka A. Volodina, Tři patronky z jedné sumky V. Krasnogorova, Pomník E. Vetemaa, Šedivá myš V. Lipatova a Zkáza hlavního města J. Zozulji; a o tři roky později proslulý Rozovského Koncert v…, také v Scherhauferově režii. S jedinou vymožeností mohou dnes počítat „ti mladí“. Když už je jim v Rusku příliš těsno, nikdo jim – zatím – nebrání dělat divadlo za jeho hranicemi.

Vyrypajev patří ke skupině dramatiků, kteří narůstající tlak moci pociťují; ať už v moskevském sdružení Teatr.doc inspirovaném britským dokumentárním dramatem a také manifestem Dogma 95 dánského režiséra Larse von Triera (připomíná ho i v jedné z replik Opilých) nebo v o něco mladším divadle Praktika založeném s režisérem Eduardem Bojkovem. Zhlédli se mj. v Marku Ravenhillovi a Mariu von Mayenburgovi, svojí tvorbou se často prolínají právě s coolnes dramatikou. Ve smyslu politické angažovanosti to má těžší Teatr.doc. Je nekompromisní, stav společnosti reflektuje otevřeně a kriticky, má blízko k satiře. To policii dnes už zase neuniká, takže objevuje… třeba neplatné nájemní smlouvy divadla hrajícího původně v prostorách uhelného sklepa, dnes díky několika okamžitým výpovědím v jiných „typických“ divadelních sálech.

Opilé uvedla do Česka v roce 2016 Alžběta Burianová v damáckém DISKu a v témže roce Marek Němec s Divadelním spolkem Kašpar v Celetné. Po Lukáši Brutovském v ostravském Národním divadle moravskoslezském letos na jaře – přivezl je 3. listopadu do Prahy v rámci přehlídky Ostrava v Praze – nastudoval Opilé ještě Petr Akimov ve Studiu Marta brněnské JAMU (premiéra 24. října).

Myslím, že Vyrypajevovi u nás nejvíc zatím porozuměli Burianová se Slovákem Brutovským. Především jeho přiznané inspiraci Dogmatem 95 při realizaci vlastního manifestu Teatru.doc z roku 2005. V „divadle, ve kterém se nehraje“ se nemá pracovat s dekoracemi ani se scénickou hudbou, není možné používat tanec a jsou nepřípustné režijní metafory. A tak Burianová ctí a zároveň se zpronevěřuje autorovu manifestu stejně jako on sám. Její Iluze v Divadle v Dlouhé se hrají na židlích, podobně jako Brutovského Opilí ve čtrnáctikusové půlkruhové sestavě v NDM, zatímco režisérčina inscenace Vyrypajevovy hry Letní vosy nás štípají už i v listopadu v budějovickém Jihočeském divadle hýří podzimními barvami. Autor předepsal pro Opilé v rozporu s manifestem bahnitou kaluž, Lauřin byt s pohovkami křesly a knihovnou, obývák v domě Karla a Lindy, kuchyň v restauraci… Nejenom Brutovský vedl svého scénografa Juraje Kuchárka k iluzivnímu pojetí, takže si vystačili jen s těmi židlemi. Hudební podkres k příběhu-nepříběhu si režisér stvořil sám.

Na židlích začátkem představení sedí čtrnáct postav hry. Jakýsi vzorek současné konzumní společnosti rozehrává banální historky, postupně pro dvě, tři, čtyři a pět figur v rozpětí od krásné mladé dívky, bankéřů a manažerů až po modelku, její kamarádku, ředitele filmového festivalu, manžele, manželky a prostitutku.

Zatímco aktéři čtyř epizod ventilují svá štěstí i traumata, demonstrují vlastní důležitost i ztracenost, pomáhají i ubližují svému okolí, blábolí a filozofují, ostatní sedí na místě. Scéna se v první části vyprazdňuje o postavy, které dohrály svá setkání. Po přestávce další čtyři prolnutí dobře situovaných občanů, tentokrát při uličních vznětech v pozměněných sestavách, jeviště zase pro změnu zaplňují usedajíce zpět na židle. Společný jmenovatel: Všichni jsou alkoholem doslova sťatí.

Vyrypajev i Brutovský nechávají zcela na divákovi, jaký postoj zaujme. Všechny postavy se nacházejí okamžik před deliriálním stavem. Je jejich komunikace vědomá, skutečná, nebo je to jen blábolení dobře situovaných pilířů současné, zatím ještě pořád nažrané společnosti? Samozřejmě včetně prostitutky Rózy (Anna Polcrová) – dávno již ztrativší povědomí o sociálních, politických a jiných problémech naší přítomnosti, což všem vzalo lidskost a vlastnosti druhu homo sapiens vracejíce je do stáda ztrácejícího identitu, individualitu, morálku, reagujícího na podněty a vzněty již zase jenom pudově.

Jazyk nahrazuje argot. Schopnost řešit problém, který si nikdo nepřipouští, se již zcela vytratila. Individua, jestli jim ještě vůbec špetka individuálnosti zbyla, občas ještě pohnou ploutví jak ryba patnáctou minutu na suchu. Jejich posloucháme šeptání Boha v našem srdci je dokáže dojmout k lítosti nad sebou samými. Všichni stojí uprostřed kuchyně a pláčou. Noc. V tichu se ozývá pláč čtyř opilých mužů a jedné opilé ženy, a to je šeptání Boha uzavírá čtvrtou epizodu scénickou poznámkou Vyrypajev. Někdo v tom vidí naději, já definitivní a nevyvratitelnou autorovu skepsi.

Bůh světu skrze opilé

Také replika Bůh vždycky mluví se světem pomocí těch, kdo jsou opilí souzní s přemýšlením o naší přítomnosti a budoucnosti spíše v nacházení jejich nenapravitelnosti a ztracenosti. Vyrypajev Boha nehledá, nýbrž mu něžně spílá, co všechno ještě dopustí.

Na první pohled se zdá, že Opilí jsou jen pohybovou ekvilibristikou v tvorbě opileckých etud. Pozornějšímu divákovi ale nemohou uniknout nuance v charakteristikách postav, jejichž budoucnost je už samozřejmě drogovou závislostí zpečetěna. Bankéř Karl (David Viktora) dochází k poznání, že dosud žil jen ve lži. Jeho demonstrativní vůle k nápravě končí ovšem omluvně: Já nevím, jestli budu schopnej nelhat, když celej život pracuju v bankovním systému.

Sebedojímavost, okoralost, zhroucenost pečlivě budovaného a respektovaného systému, bezradnost, jalovost žití podle předepsaných not a variace na to všechno modelují Petra Lorencová (modelka Laura), Petra Kocmanová (její kamarádka Magda), Ivan Dejmal (playboy Lawrence), Petr Houska (bankéř Gustav), Kateřina Vainarová (jeho manželka Lora), Sára Erlebachová (krásná mladá dívka Marta), Renáta Klemensová (Linda), Petr Pancenberger, Ondřej Malý, Vít Roleček a Robert Finta.

Finále: Ředitele festivalu (František Strnad) hubí navíc rakovina v posledním stádiu. Jenom v té opilosti je postižen lidumilnou vůlí „všechno rozdávat“, jako až do této chvíle jen bral. Ironicky vede v tu chvíli rozpravu o spravedlnosti, s Rózou, v jejíž očích se mění… v Ježíše Krista.

Opilí nejsou jen obrazem Vyrypajevovy vlasti. Mnozí už si všimli neruských jmen většiny hrdinů. Není to jen autorův trik, jak dostat své hry do Německa, Francie, Rakouska, Británie, Polská, Itálie, Belgie, Česka… Problémy Opilých jsou dnes zatraceně světové. Zeměkoule se ocitá na prahu zmrtvýchvstání běsů a zloby nových dynastií oligarchů a lžipolitiků vedoucích opilé i střízlivé stejným směrem. Do zkázy onačejší než stačí nejen v této hře, po mém soudu zatím nejvýmluvnější, postihnout Ivan Vyrypajev.

Hodnocení: 70%

Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Ivan Vyrypajev: Opilí. Překlad Tereza Krčálová, Režie Lukáš Brutovský, Dramaturgie Sylvie Vůjtková, Scéna Juraj Kuchárek, Kostýmy Zuzana Hudáková, Hudba Lukáš Brutovský, Inspicient Iveta Dienešová, Text sleduje Hana Heralová. Premiéra 16. března 2019 v Divadle „12“, Ostrava. Psáno z uvedení na přehlídce Ostrava v Praze 3. listopadu 2019 v Divadle v Celetné, Praha.

///

Více o inscenaci Opilí na i-DN:

Ostravský nájezd na Prahu (No. 6)

…

• Autor: Jiří P. Kříž
• Publikováno: 11. listopadu 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 8)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ