Křížové výpravy Jiřího P. Kříže (No. 26)
My Češi a Moravané máme dost nepěkných vlastností a často si je neradi přiznáváme. V Evropě si libujeme v polohách zrazovaných, odstrkovaných, porobených, vykořisťovaných, jedním slovem otloukánků s holubičí povahou, kteří mouše ublížit nedokážou, natožpak bližnímu. Takové pocity nás provázejí – nevím proč – už od Moravského pole a pak vytrvale od Lipan.
Znovu jsem o tom usilovně přemýšlel, když jsem v zářijové koronavirové pauze dvakrát za sebou stihl zhlédnout loňský film režiséra Bohdana Slámy a scenáristy Ivana Arsenjeva Krajina ve stínu, modelový příběh smíšené německo-židovsko-české komunity na česko-rakouském pomezí v bohem i lidmi pozapomenutém Vitorázsku mezi Novohradskými horami s Nebelsteinem a horním tokem Lužnice/Leinsitz kolem Českých Velenic a Gmündu. Vrátit se k tomu filmu ve chvíli, kdy Filmová akademie rozděluje České lvy, je dobré z mnoha důvodů. V bídě roku 2020 je jedním ze tří hraných filmů, na které je vůbec možné vztáhnout kritéria filmového umění.
Havel Slávka Horáka zůstane filmem potřebným hlavně pro generace, které už Havla v plné síle jeho vzdoru a velikosti nezažily, a také proto, že je zapotřebí postavit hráz současné mocenské garnituře, která je těžce postižena komplexem z toho jména ve světě a vynakládá velké úsilí na jeho znevážení. Zoufale však filmu chyběl poradce, který by oslabil Havlovu hlavní, filmem akcentovanou charakteristiku: ňouma (charakteristika Vladimíra Justa) ve vleku žen.
Šarlatán Agnieszky Holland těžil spíše z atraktivní polohy životní materie léčitele Jana Mikoláška, nevyvaroval se však některých stereotypů v líčení dobových kulis: hrozivé temnoty estébáckého polosvěta, zbytečného zdůrazňování Mikoláškovy jinakosti (s jeho výjimečností nijak nesouvisí), přeexponovanosti davových scén. Nenové jsou Trojanovy herecké polohy, které jsme již mnohokrát viděli…
Krajina v proudu
Krajina ve stínu je dílem modelovým. Skoro se mně chce na začátku ohlédnutí za jeho atmosférou a posláním ze všeho nejdřív konstatovat, že na to, aby se český film dotkl nebeské klenby kumštu, musí být černobílý. Je komornější než loňský favorit Václava Marhoula Nabarvené ptáče, ale obdobně jej ctí fotografická kompozice obrazů kameramana Diviše Marka upomínající na zlaté časy československé nové filmové vlny šedesátých let.
Místy je obrazový cíl – model krajiny, lidských charakterů, osudů, dřiny v podhorské sedlácké vsi – skoro až na překážku. Jeden příklad za všechny: kamenité pole orající selka, zapřažená do pluhu taženého volkem, se synkem v nůši na zádech, připomíná naaranžované realistické fotografie levicových umělců zaujatých bídou meziválečné Podkarpatské Rusi. Je tam nouze dodnes, i když s gruzoviky namísto huculských koní.
Důvod, proč považuji Krajinu ve stínu za dílo pozoruhodné, je jeho idea. Do národnostně jiskřivého soužití se od poloviny třicátých let minulého století vkrádají zrůdné ideologie. Nejprve zhoubný německý nacionalismus rozpínavé třetí říše, se všemi hrozbami rasové selekce a likvidace levice, matoucí, avšak dominantní pocit příslušnosti k jeho produktu – nadčlověku určenému k ovládnutí světa. A po procitnutí z takového snu český zběsilý, zprvu vlastně nikým neřízený revanš s postupným vplouváním do stalinské hrůzovlády kolektivního šílenství podrobujícího a znevolňujícího střední Evropu. V tom se konečně český film výrazněji potkává s českým divadlem. Pohlédnout na sebe do zrcadla, vyrovnávat se s deformacemi lidskosti, jaké provázejí naši historii nejenom celým divným stoletím, je možná nepohodlné, o to víc však ozdravné.
Když ve Švandově divadle přivedl Michal Lang na scénu Peníze od Hitlera Radky Denemarkové o trojím ponížení hlavní hrdinky, dr. Gity Lauschmannové, Židovky ve víru dvacátého věku, odešla o přestávce vánoční předpremiéry víc než třetina diváků-penzistů, protože to byl příběh jejich, nebo rodičů. Proti 32 hodinám mezi psem a vlkem Filipa Nuckolse v ústeckém Činoherním studiu o zmasakrování německých starousedlíků v červnu 1945 protestovali a zákaz inscenace i divadla požadovali členové Klubu českého pohraničí, na rozdíl od německých sousedů s minulostí dodnes nesrovnaných, po krvi znovu a znovu bažících.
Teprve potom postupně přicházely opravdové scénické skvosty, mladou generaci diváků již bouřlivé přijímané, potlesky ve stoje i cenami divadelní kritiky vyprovázené: Vyhnání Gerty Schnirch Mariána Amslera podle románu Kateřiny Tučkové v brněnském HaDivadle o divokém odsunu a pochodu smrti tisíců Němců ze Starého Brna do Pohořelic, Dechovka Jiřího Havelky a pražského divadla Vosto5, pro změnu o zběsilém masakru v Domaníně na Jihlavsku nebo Smíření Ivana Krejčího a Tomáše Vůjtka v Komorní scéně Aréna Ostrava o paradoxech proměn v pojetí pravdy a lži ve vnímání a postojích Čechů ke světu ve dvacátém století.
Kdo byl udavačem?
Bohdan Sláma je sběratelem Českých lvů od začátku nového století: Štěstí, Venkovský učitel. Hned jeho prvotina Divoké včely dobyla ocenění také v San Francisku a v Rotterdamu, Štěstí uspělo v San Sebastianu, Venkovský učitel získal dílčí ocenění v Benátkách. V porovnání s jeho dosavadní tvorbou je Krajina ve stínu výrazným skokem vpřed. To je sice podle diderotovského Jakuba Milana Kundery kamkoli, v tématu o česko-německém usmíření však hlasem potřebným, proevropským. Zvláště v setrvalé nouzi české kinematografie i televizní, zejména seriálové tvorby, utápějící se v bizarnosti a vylhaných selankách paraliterárních žánrů. A to bohužel narozdíl třeba od tvorby v sousedních zemích. Přesto Česká televize premiérové díly slovenského seriálu Hnízdo Braňo Mišíka o marasmu upachtěného kapitalismu v postkomunistické zemi nasadí ve středu po obědě, s reprízou v sobotu brzy ráno. A polské profesionální série zase v pátek hodně pozdě večer…
Osudy smíšené česko-německé sedlácké rodiny (manžele rodově připoutané k hospodářství a k půdě přesně vykreslili Magdaléna Borová a Stanislav Majer), levičáka sešrotovaného vlastní ideologií (Csongor Kassai), spíše hloupé než fanatické nacistky (Barbora Poláková), potměšilého kořistníka (Ondřej Malý), židovského majitele koloniálu (Pavel Nový), německé, na paní si hrající selky (Petra Špalková), místního „Pepka Vyskoče“, kterého však totalitní režimy postupně povyšují na majitele nejprve potměšilé, pak zlobně destruktivní moci ovládnutého lidským póvlem (Jiří Černý) – to všechno je vzorek obyvatel, který spolu po staletí dokázal žít v člověčích rozmíškách i ve svátečním pochopení a respektu, a třeba i ve zvykoslovné pohodě, doslova po staletí v míru. Nesmiřitelné nepřátele z nich nadělalo až minulé století, z jehož nenávistí, pogromů, zločinů Češi ne a ne se ctí vybřednout, jakkoli k nim Evropa znovu a znovu napřahuje pospolitou ruku, vyléčenou dvěma šílenými světovými konfliky i studenou válkou s železnou oponou.
Zkusme zase třeba i přemýšlet… Vyhnání Němců po druhé světové válce v Krajině ve stínu. Foto archiv
Odkaz minulých hrůz řeší literatura, divadlo, film; jen v politice opakovaně vyhřezávají a záměrně a bez obsahu je někteří xenofobní vykukové přenášejí k nové nenávisti. Je to laciná, avšak účinná rozvracečská výzbroj. Ne a ne se takového prokletí zbavit. Proto je důležité, aby nezapadla ani Krajina ve stínu, která tu napřaženou ruku přijímá. I s pointou v epilogu: že nikdo z ponížených, zavražděných a perzekvovaných postav z filmového příběhu udavačem nebyl. Také proto zkusme zase třeba i přemýšlet.
///
O filmu Krajina ve stínu psal do DN 16/2020 Jan Foll: V pastech zrůdných ideologií
Komentáře k článku: Křížové výpravy Jiřího P. Kříže (No. 26)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
