Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí
Krkem velbloudím (No. 6)
Amre Sawah je syrský dramatik, filmový a divadelní režisér a novinář, žijící od roku 2015 ve Francii. Do Prahy zavítal poprvé v roce 2012, když s přítelem Nabilem Malehem natáčeli film o iráckých uprchlících, a okamžitě si město i jeho architekturu zamiloval.
Amre Sawah je syrský dramatik, filmový a divadelní režisér a novinář. Foto Irena Vodáková
Nyní se sem vrátil v rámci festivalu Nad Prahou půlměsíc, kde se zúčastnil scénického čtení své hry Tajemství rodiny o masakru v Hamá. V pondělí 11. 11. pak na půdě Divadelního ústavu vedl přednášku o syrském divadle a jeho historii, z níž vám přinášíme stručný výtah.
Osobně se domnívám, že divadlo je západní druh umění, který jsme u nás přejali až po dlouholetém vývoji. Arabští nacionalisté ale tvrdí, že divadlo má kořeny v arabském regionu. Je pravda, že už z doby Sumeru se dochovaly významné texty, například Dialog pána a otroka nebo Epos o Gilgamešovi, v němž jsou také divadelní prvky. Tradice divadla rovněž úzce souvisí s vyprávěním příběhů, které je u nás hluboce zakořeněno a pokračuje dodnes, a s oblibou stínohry: slavné postavičky Karagöz a Hacivat jsou vlastně takoví arabští Laurel a Hardy, dvojice kontrastních postav, jaké se vyskytují i v comedia dell arte nebo v čínském divadle…
Osobně se domnívám, že divadlo je západní druh umění. Foto Irena Vodáková
O islámském období se říká, že divadlo bylo tehdy umrtveno. Já se domnívám, že zkrátka tehdy neexistovalo. V některých obdobích bylo umění zakázáno nebo bylo výsadou a zábavou vysokých kruhů. Mnoho příběhů, které se vyprávěly mezi lidmi, bylo zapomenuto, ale nyní v období Arabského jara je znovu objevujeme.
A nyní se posuneme vpřed až do 19. století. S ním přišli takzvaně osvícení lidé, kteří začali cestovat po cizích zemích. Jezdili do Istanbulu, Francie, Británie nebo i do Ameriky a svoje poznatky přiváželi zpět domů, do Sýrie, Iráku, Palestiny atd. Přivezli s sebou nové kulturní základy a vzniklo nové divadelní hnutí. Mezi nejvýznamnější osobnosti patřil Abú Chalíl Qabbání. Damašská společnost byla tehdy velmi tradicionalistická a uzavřená (i když dnes bývá syrský islám označován za zjemnělý, „buržoazní islám“), takže Qabbáního novátorství byla vlastně malá sebevražda. Svou první hru uvedl v roce 1871, do ženských rolí obsazoval muže podobně jako Shakespeare a musel se ve své době potýkat s mnoha problémy a kritikou. Jeho spolupracovníkem a pokračovatelem se stal Iskandar Farah.
Ve dvacátých a třicátých letech 20. století vznikaly nové divadelní soubory a začaly se obsazovat také ženy. Reformovaly se tradiční žánry jako stínohra, vyprávění příběhů a tanec dabke. Mnohé z těchto souborů byly aktivní až do 70. let a divadlo se dále rozvíjelo, jedním z vynikajících herců byl Nádží Džabr a Rafíq Subaj’í, syrský mistr monologů.
Syrské národní divadlo v Damašku založili nadšení lidé, kteří se chtěli své profesi věnovat naplno, a chtěli, aby bylo světové divadlo dostupné všem. Dlouho ho vedl As’ad Fudda, který byl zároveň mimořádně talentovaným hercem. Šedesátá a sedmdesátá léta se vyznačovala snahou překládat a uvádět základní díla světového dramatu. V téže době byla v Kuvajtu objevena ložiska ropy a bohatá vládnoucí rodina se rozhodla financovat osvícenecký projekt, díky němuž byla téměř všechna důležitá dramatická díla přeložena do arabštiny. Velmi úspěšně na tom spolupracovali intelektuálové z Egypta, Sýrie, Iráku i Libanonu – až do invaze Iráku, během níž se kuvajtští mecenáši cítili zrazeni a postupně projekt zastavili.
Syrské národní divadlo v Damašku založili nadšení lidé, kteří se chtěli své profesi věnovat naplno. Foto Irena Vodáková
Kromě Damašku byla významnými kulturními centry města Homs, v němž bylo založeno Divadlo pracujících, a Rakka s velkým lokálním divadelním festivalem. Ročně se uvádělo zhruba dvacet až pětadvacet her, tedy ne příliš mnoho.
Na začátku šedesátých let v Damašku vznikl první festival arabského divadla, který měl svůj partnerský festival v Tunisu. Bohužel to byl festival demagogický: dramatikové, ovlivnění sovětskými a čínskými myšlenkami, se tvářili, že prostřednictvím té či oné hry mohou skoncovat s chudobou a změnit lidem život.
Přelomovým momentem pro syrské drama bylo založení Vyšší divadelní školy. Foto Irena Vodáková
V roce 1967 proběhla Šestidenní válka, během níž Izraelci bombardovali Egypt a Damašek a Arabové utrpěli tvrdou porážku. Mnoho autorů se cítilo zrazeno a paralyzováno, např. Saadallah Wannous na dlouhý čas přestal psát. V roce 1973 se naopak na syrských divadelních prknech projevilo proklamované syrské vítězství, které však bylo draze vykoupeno.
Přelomovým momentem pro syrské drama bylo založení Vyšší divadelní školy (první absolventi z ní vyšli v roce 1982). Šlo zde nejen o divadlo, ale také o to, jak studenty učit o svobodě, která k němu neodmyslitelně patří. Podle mě to bylo v celé Sýrii jediné místo, kde bylo trochu svobody. Působil zde Saadalláh Wannús nebo např. vynikající básník a dramatik Mamdúh Adwán, který mě osobně učil, ale také vyučující z Francie nebo samozřejmě i ze Sovětského svazu.
V devadesátých letech bylo divadlo silně ovlivněno politickým děním. Po válce v Perském zálivu začali Syřané vnímat Ameriku jako nepřítele číslo jedna. Několik let poté zemřel Saadalláh Wannús a zdálo se, že také divadlo umírá. Mluvilo se o krizi divadelního textu.
Postupně se Sýrie začala více otevírat, působila zde zahraniční kulturní centra, např. i československé nebo sovětské. Francouzské kulturní centrum a britská rada se staly inkubátory nového umění. Nastupovala nová generace, která ovlivnila Národní divadlo i soukromé scény. V devadesátých letech jsem spolupracoval s mnoha soubory a cítili jsme se svobodní, nezávislí na režimu a velkých titulech. Dříve se hry psaly zásadně ve spisovné arabštině (fușḥá), kterou nikdo běžně nemluví. Teď jsme ale mohli psát hovorově a po svém – jako například v mé hře Rodinné tajemství. Jakmile jsme však začali divadlo přetvářet, přišla revoluce…
V současnosti vzniká nové divadelní hnutí v diaspoře. Foto Irena Vodáková
V současnosti vzniká nové divadelní hnutí v diaspoře. Pozoruji dnes mezi Syřany dva hlavní umělecké proudy. První bych nazval „komedianti krve“. Jsou to lidé, kteří ukazují naše utrpení, chudobu a zabíjení západnímu světu, s poselstvím „pomozte nám, dejte nám peníze“. Druhý proud pak dělá umění pro umění. Já respektuji oba proudy, ale osobně bych se přiklonil k tomu druhému. S přítelem jsme pracovali na hře o tom, jak dvojice spisovatele a režiséra připravuje drama o uprchlíkovi, jak s ním nakládají, jak mu ubližují, inscenují jeho popravu apod. Byla to vlastně kritika podobných inscenací.
Doufám, že díky našim zkušenostem se budeme dále vyvíjet a růst a budeme přicházet s novými syrskými uměleckými směry, novou hudbou, novou literaturou… Už nyní pozorujeme nové přístupy na poli dokumentaristiky.
Přeložila a upravila Eva Ullrichová /arabistická konzultace Petr Felčer/
///
Více o festivalu Nad Prahou půlměsíc na i-DN:
…
Komentáře k článku: Krkem velbloudím (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
