Krok zpět, anebo kupředu?
15. ročník Divadelní Flory opustil vize a zapustil kořeny
Po několika letech, kdy měla Divadelní Flora každoročně svůj leitmotiv – motto, které tematicky vymezovalo dramaturgii nesoutěžní přehlídky – jsme se rozhodli pozvat do Olomouce aktuálně nejzajímavější a nejinspirativnější tuzemské tituly – bez ohledu na žánr či téma. 15. ročník DF tak představí stylově pestrou tvorbu předních českých inscenátorů i souborů a také mezinárodní koprodukční projekty, v nichž mají své zastoupení výrazné osobnosti či ansámbly současné české taneční scény, napsal v programové brožuře letošní Divadelní Flory její ředitel Petr Nerušil.
Jarno van Es (u klavíru)
a Fionn Gill v performanci
Karly Shacklock Beyond
FOTO ZDENĚK VÉVODA
Divadelní Flora se již několik let řadí mezi přední české divadelní festivaly, letos dokonce získala v grantovém řízení MK nejvyšší hodnocení, a letošní ročník nebyl v tomto ohledu velkou ztrátou. Ale ani vítězstvím. Během devíti festivalových dnů 13.–21. května se v Moravském divadle, na scéně a nádvořích Konviktu a na Horním náměstí představilo na padesát produkcí včetně nočních hudebních koncertů, dopoledních či odpoledních filmových projekcí a několika workshopů. Součástí festivalu byly i čtyři premiéry, některé s mezinárodní účastí. Premiéry s produkční festivalovou účastí – ať dopadly jakkoli – jsou jistě chloubou této akce a navazují na trend, který je ve světě obvyklý. Nicméně neúčast (či přesněji okrajová účast – Nobody/Beyond, Charlotta Öfverholm, několik koncertů a dílen) zahraničních produkcí a osobností sráží letošní Floru spíše tak trochu zpět na významnou regionální akci bez exklusivity výlučné – nadregionální – neopakovatelnosti a jedinečnosti, jíž se mohlo chlubit několik předchozích ročníků a kvůli nimž především stálo za to do Olomouce přijet. Ale popořadě…
Čtyři premiéry
Dvě z premiér byly místních souborů. Moravské divadlo uvedlo hned první den festivalu monumentální rockový epos o lásce, cti a milosrdenství Markéta Lazarová na motivy románu Vladislava Vančury a v režii letošní sezonu nového šéfa souboru Michaela Taranta, který tento titul ve stejné úpravě (Václav Cejpek), se stejnou hudbou Daniela Fikejze, a dokonce i v obdobné výtvarné koncepci (Tomáš Moravec, Michael Rittstein) inscenoval již počtvrté. Hřmotné divadlo plné patosu a velkých gest jako by přicházelo z již minulé doby muzikálů typu Juno a Avos či Bídníci. Proč ne? Pro olomoucké divadlo to může být důležitý repertoárový kus, ve kterém se herci mnohému naučí, svůj styl vybrousí a sjednotí. Nicméně jako festivalová událost moc tato premiéra nepůsobila.
V šapitó umístěném na dolním nádvoří Konviktu nabídlo tentýž den Divadlo na cucky premiéru velmi volné dramatizace (spíš jevištní inspirace) novely Kurta Vonneguta jr. Groteska, kdysi legendárního inspiračního zdroje Petra Lébla z dob jeho amatérského souboru Jelo. Čtveřice performerů (tři herečky a jeden herec) sehrála černěhumorný, lehce mystifikační kabaret bizarních scének a vtipných písní v režii mága Divadla DNO Jiřího Jelínka. V Olomouci režíroval již podruhé. V prosinci loňského roku připravil se souborem Tramtárie „divadelní roadmovie“ Kdo chce zabít Beatles. Oba soubory jej zřejmě oslovily pro jeho nakažlivou schopnost hledat, improvizovat a současně nacházet komediální motivy, slovní hříčky, ztřeštěné situace a především vždy nepřebernou přehršli všemožných gagů, což je umění, jehož si vážily a cenily celé generace filmových a divadelních tvůrců. Přesně taková – plná gagů a bláznivě neuchopitelných situací – je i Divadlem na cucky trhaná Groteska. Dvě dívky, možná skřeti, se přímo před divákem narodí a začínají si hrát. Trochu krutě, hodně bláznivě a především svobodně. Záleží na nich (Johana Vaňousová a Adéla Nesrstová) jako performerkách a na situacích, do nichž vstupuje ještě „excentrická“ dáma (Dominika Šindelková) a (jakoby) nemotorný herec (Tomáš Uher) v mnoha úlohách, jak si v daných chvílích poradí. Vše je kolorováno textově (Jelínek) i hudebně (Filip Krejčí) „napadnutými“ kabaretními songy za doprovodu (hrálo se kolem a vedle baru) přítomného klavíristy. Sympatické pásmo ještě potřebuje usadit a herci najít vnitřní svobodu a především místa, která budou moci dále rozehrávat, nicméně Jelínek a Olomouc si – zdá se – rozumějí. Jelínek má cit pro výlučnosti každého z účinkujících, herci dokážou jeho bláznivým koncepcím naslouchat a nechat se jimi inspirovat.
Tyto dvě premiéry by zřejmě vznikly i bez vlivu Divadelní flory. Na dalších dvou má již festival významný, možná i iniciační podíl.
Česká performerka dlouhodobě žijící v Nizozemí Lucie Petrušová a britská tanečnice Karla Shacklock začaly začátkem roku připravovat duet dvou choreografií Nobody/Beyond, z nichž první již uvedly v Nizozemí (prem. 23. 3. v Den Bosch) a Británii, druhá měla na Floře světovou premiéru. Nobody je pohybově mnohotvárné – s prvky butó a expresivního divadla – sólo Karly Shalock v choreografii Lucie Petrušové. Technicky precizní, nicméně možná až příliš pohybově chladné a neosobní. Beyond režijně připravila Karla Shacklock a účinkují v něm vedle křehké Lucie Petrušové dva nizozemští performeři – tak trochu drsní, syrově „undergroundoví“ či spíš coolness groteskní klauni – Fionn Gill a Jarno van Es. Zčásti zřejmě improvizované situace uvádějí diváka (i performery) do světa maximální autenticity (i skrze záměrně vyvolávanou bolest) s vyzývavou estetikou ošklivosti a zálibou v nepředvídatelnosti a extrémní bizarnosti. To vše obaleno maximálním nadhledem a co možná chladným, cynickým humorem. Výsledek byl však příliš dětinsky infantilní a svým způsobem (fyzickým i mentálním nasazením) i opatrný, než aby mohl dlouhodobě takto existovat a prorazit. Je zřejmě spíš mezistupněm v budování vlastního výrazu a poetiky obou umělkyň, jež ještě potřebují umělecky a především lidsky (Petrušová) vyzrát.
A tak tím na festivalu nejpodstatnějším byla světová premiéra dua VerTeDance Found and Lost v choregrafii švédské performerky Charlotty Öfverholm. VerTaDance jsou spolu se souborem Nanohach dnes tím nejpodstatnějším, co nabízí česká nezávislá taneční scéna. Found and Lost je jakýmsi démonickým dialogem (či možná monologem) matky a dcery. Na začátku pomalu zpoza diváků vchází na scénu Tereza Ondrová jako mrtvolná loutka. Postupně se dozvídáme, že jde zřejmě o matku vzpomínající na kruté chvíle, jež byla nucena (pro)žít. Nenávidí svou dceru, nejraději by se jí zbavila… Možná je to ale bolestná láska a zoufalost z odloučení (či smrti), jež ji sužuje. Objevuje se dětinsky rozpustilá dívka (Veronika Kotlíková) – zřejmě ona dcera – tančící kolem ní. Houpá se na houpačce, nakreslí na zeď slovo Mama. Ozývají se prapodivné hrozivé zvuky, jež mohou evokovat koncentrační tábor či jen strašidelný dvůr obytného domu. Realitu se nikdy nedozvíme. Na konci matka umírá a dcera přejímá její úlohu/osud. Odchází ve stejném rytmu a po stejné trase, jakou matka přišla. Smrt a znovuzrození, osud a úděl, nutnost a nevyhnutelnost. Existenciální témata zpracovaná důrazně, s obrovskou dávkou (především Tereza Ondrová) osobního nasazení a divadelního účinku. Představení plné úzkosti, bolesti a předurčenosti. Fyzické divadlo par excellence.
Záhony české divadelní flory
Divadelní Flora měla na programu řadu dalších akcí a vystoupení. O snad všech inscenacích profesionálních divadel jsme v DN psali. Jejich výběr, jakož i výběr nezávislých produkcí je ze strany dramaturgie festivalu divadelně vysoce poučený, s důrazem na kvalitu a aktuálnost, vědomý si trendů soudobého českého divadla a světových divadelních kontextů. Jan Mikulášek, Dušan D. Pařízek, Vladimír Morávek, Daniel Špinar, Jiří Pokorný, Jan Nebeský, Jan Frič, Jiří Havelka, Petr Nikl, Petr Marek a Johana Švarcová, Vosto5, DoT 504, 420 People či již zmíněný Jiří Jelínek a jeho DNO, to jsou značky té nejvyšší české divadelní kvality dneška. Pro olomouckého (a vůbec moravského) diváka výjimečná možnost seznámit se s vrcholy uplynulé sezony či dvou u nás. Odvažuji se tvrdit lépe vybranými, než jak je nabízí podzimní festival Divadlo Plzeň. V tom je však prokletí Divadelní Flory. Divadelní Plzni (zahraničním programem) konkurovat nemůže, a přece ji (českým programem) převyšuje.
Komentáře k článku: Krok zpět, anebo kupředu?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
