Kronika, z níž se dozvíme jen málo

Co se dělo u Cimrmanů během uplynulé čtyřicítky, chronologicky a pěkně po pořádku, mapuje třináctidílný seriál Podzim s Járou, který Radiožurnál vysílal před třemi lety k jubileu divadla. Nyní je k mání ve formátu mp3, v tlumeně dohněda vybarveném albu s mnoha fotografiemi, obohacený navíc povídáním o Českém nebi, které s největší pravděpodobností „pátrání“ po cimrmanovské legendě definitivně uzavírá.

Ten, kdo Divadlo Járy Cimrmana navštěvoval jen letmo, kdo o něm nepřečetl žádnou studii nebo alespoň konfesní článek či interview s Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Svěrákem, určitou představu o poetice možná nejoriginálnější české scény a jejích klikatých „dějinách“ z této Zvukové kroniky získá. Ukázky ze čtrnácti her – od Aktu po České nebe – jsou voleny šťastně a ozřejmují podstatu cimrmanovské divadelní metody i humoru. My ostatní, „znalci“ se však musíme spokojit s pouhými drobky. Já vím, že historie každého divadla je jenom jedna, jenomže slyšet totéž, co bylo jinde formulováno lépe a přesněji, je únavné a vlastně k ničemu.

Autor seriálu Vladimír Kroc je typický rozhlasový reportér. O divadle (i o Divadle Járy Cimrmana) ví málo a Ladislavu Smoljakovi a Zdeňku Svěrákovi pokládá podobné (tzv. informativní) otázky, jaké při jiné příležitosti klade politikům, ekonomům, sportovcům atd. Občas jsou to pouhé floskule a fráze: Tady se nám to začíná pěkně řetězit – začíná jedna z nich. Kroc si byl vědom, že i publicistický seriálek musí mít nějakou formu. Rozhodl se, že každé klíčové datum, v němž se zrodila cimrmanovská hra či se v něm odehrálo něco důležitého pro existenci divadla, uvede malou encyklopedií z faktů podle něho podstatných pro ten či onen rok. To nebyl špatný nápad, sjednat kontext je vždycky smysluplnější než pokusit se sjednat „jasno“. Problematický je ovšem výběr těchto skutečností. Tak se např. dozvídáme, že v roce 1967 se narodila Leona Machálková. O tom, že v tomtéž roce se konal IV. sjezd čs. spisovatelů, však autor seriálu nemá ani ponětí. Odpověď na otázku, jestli pro následující Pražské jaro měla větší význam vzpoura spisovatelů anebo narození budoucí pop hvězdičky, ponechávám na úvaze čtenářů tohoto článku. Připomínání životních dat popmuzikálních a sportovních celebrit ostatně provází každý rok krocovské encyklopedie – je to jen další důkaz stále se prohlubující bulvarizace našich veřejnoprávních médií.

Jisté zklamání pociťuji i z „telefonátů“ osobnostem, které se nějakým způsobem na úsilí našich cimrmanologů podílely. Nu ano, předseda, nebo snad prezident Cimrmanologické společnosti Josef Škvorecký v šedesátých letech pregnatně formuluje, proč humor Cimrmanů považuje za absurdní – ale už několikrát jsme to četli (a slyšeli) jinde. Od Jiřího Menzela, cimrmanského herce dvou tří sezon, se dozvídáme jen obecnosti. Hodný pozornosti je pouze příspěvek Jana Klusáka, skladatele „hloupé hudby“ pro operu Úspěch českého inženýra v Indii. Jeho líčení rozchodu s Divadlem Járy Cimrmana je vůči jeho tvůrcům morálně obviňující. Ale proč potom po nich reportér nepožaduje jejich verzi?

Co tedy z poslechu tohoto alba zbude nám, „znalcům“? Především úryvky z deníku Zdeňka Svěráka. Byly psány „pro domo“, absolutně nestylizovaně, autenticky. A jsou to záznamy pro historii DJC cenné. Je v nich kupř. zachycena návštěva Jana Wericha na jednom cimrmanském představení. Tehdy Smoljakovi a Svěrákovi řekl, že každá divadelní hra má mít několik dlaždic, po kterých i ten blbej za představením dokulhá. Svěrák nesouhlasil, podle něho se divadlo má dělat za každých okolností pro chytré. Třeba i díky tomuto přesvědčení existuje Divadlo Járy Cimrmana už čtyřicet tři let. Třeba i proto by se Osvobození (velcí vzorové Smoljaka a Svěráka) tak dlouhé existence nedočkali, i kdyby k nim společenská situace byla příznivější, než byla.

Divadlo Járy Cimrmana – Zvuková kronika. Radioservis 2010.