Krutě nevěrná holmesovka
Dogmatičtí milovníci klasických holmesovek jistě budou chtít po zhlédnutí Prokletí rodu Baskervillů aneb Pozor, zlý pes ubrat na pitoresknosti, situační komice a technické megalomanii. Inscenaci režisér Petr Svojtka s dramaturgem Jiřím Janků pojali napůl jako horor a napůl komedii (poprvé ji takto uvedli v roce 2002 na scéně Divadla v Celetné pro soubor CD 2002). Úlitbou po šoku z odklonění od slavného příběhu je, že autorsky krutě nevěrný přístup režisér nejen přiznává, ale sám jej při uvedení na mostecké scéně označuje za travestii, která je (mými slovy) mišmašem dějových linek a postav (nikoli všech a nikoli při zachování shodných interpersonálních vazeb). To je v případě notoricky známého příběhu vstup na tenký led.
Radim Madeja (Sherlock Holmes) a Jiří Kraus (dr. Watson) FOTO LADISLAV ŠEINER
Nečekaný humor jazykových dvojsmyslů převádí horor do pitoreskních výstupů na pozadí rodového zločinu. Naprosto bezkonkurenční jsou svěží vtípky typu lišky, co dává Watsonovi dobrou noc. Nikoli obrazně, ale doslova – objevuje se každý večer za oknem v zámku Baskervillů. Jednou Watson potřebuje liščí ohon a každodenním provoláním – dobrou, liško si ji přivolá a úderem po hlavě problém vyřeší. Některé vtipy jsou však přespříliš surové, např. zlomyslné Watsonovo nakopnutí malého psíka za to, že na něj předtím hafal…
Za zmínku stojí dvojakost “postavy” psa, který v původní story existuje, patří Stapletonovi a je v závěru zastřelen. V mostecké úpravě má Stapleton jen malého (onoho následně nakopnutého) voříška, který je plyšovou rekvizitou, již “oživují” hlasem samotní herci. Z baskervillské psí obludy, v románu například pomazané fosforující pastou, se nakonec vyvrbí jen mechanická hračka obrovských rozměrů, která lidským přičiněním simuluje zvuky i hrůzné světelné efekty.
Napětí a hororové svrbění je cítit zejména na začátku (podtržené intenzivním zvukovým efektem zesíleného dechu utíkající ženy, která je v expozici příběhu až sexisticky polapena, než ji zachrání úlek násilníka z psího vytí). Další gradace však nenastane a dějová křivka se přehoupne ve sled dialogů a situační komiky. Opět v závěru se inscenace vrací do vážné polohy s očekávaným rozuzlením. To je kolosálně demonstrováno umělým hafanem a všemi postavami na scéně, které stejně nakonec přejdou k “šachování“ bambitkami z jednoho na druhého.
Herecky se nedá hlavní mužské dvojici Jiří Kraus (dr. Watson) a Radim Madeja (Sherlock Holmes) vytknout jejich správné “zaškatulkování”. Krausovi očividně komické role “chytrých blbých”, respektive “trochu pomalejších, ale hodných” sedí. Jako loni například Švejk (kterého si zdramatizoval na tělo), letos je to Watson, který je spíše naivní než hloupý. Madeja mistra dedukcí se zvláštnůstkami typu bafání dýmky, vědeckého smýšlení a uměleckými choutkami vykreslil v džentlmenském stylu, trochu „cmrndnutém“ narcistní ješitností. Mimo jiné měl také možnost excelovat v pohybově hudebních scénách (Madeja je členem pražského pohybového divadla Veselé skoky). Nejpatrnější je to snad v herecky bravurně vyprecizované scénce, kdy Holmes zvládá baletní sólo i paralelní hru na smyčcový nástroj (autorem hudby v inscenaci je Tomáš Alferi).
Z vedlejších rolí upoutá zejména v závěru představení Marcel Rošetzký (Moriarty), který sice nedostal na pódiu během více jak dvou hodin příliš prostoru, avšak démonickým vzezřením, hlasovou dispozicí a pojetím otce utrhujícího se na nepovedeného syna (koktavého Henryho) je z představení možná stejně zapamatovatelnou postavou jako jeho syn, který infantilnost hraje místy až příliš infantilně, blekotání příliš blekotavě. Nadmíra parodie škodí. Pomyslnou gloriolu si za bravurní ztvárnění doktora Mortimera zaslouží herecký matador Stanislav Oubram, který rozhodně nezklamal postavou mírně bizarního starého chirurga až s chorobnou vášní pro stadium mozků – roztřese se jako toxikoman, když zahlédne jakoukoliv hlavičku ukrývající další mozek do sbírky…
Obří psí hlava a Marcel Rošetzký (Moriarty) FOTO LADISLAV ŠEINER
Těžko ovšem říci, zda stejně jako celý tvůrčí štáb nevyzdvihnout technický personál, který měl očividně s megalomanskou rekvizitou psa plné ruce práce. O to více mrzí, že možná mohl být jejich řemeslný výtvor velkého vraždícího nepolapitelného psa, za nímž se ve skutečnosti skrývá obyčejná lidská hamižnost a zášť, mnohem více na jevišti využit. Divák totiž zvětšeninu psí hlavy vidí až v poslední scéně.
Hodnocení: @@@@
Městské divadlo Most – Jiří Janků: Prokletí rodu Baskervillů aneb Pozor zlý pes. Na motivy románu Arthura Conana Doylea „Pes baskervillský“. Režie Petr Svojtka, scéna Petr Kastner, kostýmy Kateřina Hájková, hudba Tomáš Alferi. Premiéra 30. prosince 2012, psáno z reprízy 10. ledna 2013.
Komentáře k článku: Krutě nevěrná holmesovka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
„Notoricky známý příběh“
a žánr detektivky se v principu vylučují – jaké napětí, když je už na začátku dopátráno, že?
Řešení spočává zpravidla v posunu do modálně-genetické oblasti RETRO, nebo PARODIE (popř. obojí – viděli jsme před časem v Dlouhé).
24.02.2013 (10.21), , Trvalý odkaz komentáře,