Španělské rytmy obrazy usmrcené
Inscenace Krvavá svatba dua SKUTR a Kronika ohlášené smrti režiséra Jana Holce nemají společnou pouze španělsky psanou předlohu. Je to především velká míra stylizace a mnoho velkolepých obrazů, co tato dvě divadelní díla spojuje. A, bohužel, divákům mnohdy znesnadňují pochopení vyprávěných příběhů.
Krvavá svatba ve Stavovském divadle je panensky bílá i brutální jako rezavá pila FOTO MARTIN ŠPELDA
Vizuálnost je to v obou případech bohatá. Divák se může, pokud bude ochoten, nechat unášet a spíš procítit než promyslet. Což také podporuje výrazná hudba (v Krvavé svatbě, jak jsme u Kukučky a Trpišovského zvyklí, především folklor naší chladnější oblasti, ale ne výhradně, zazní i španělské rytmy a také Madonnin song Like a Virgin). Možná se literární temperament Lorcy a Márqueza vzpírá, jejich snovost – jakási jiná realita opředená tajemstvím, rituály – se těžko na jeviště převádí, proto si čeští divadelníci zvolili cestu, kdy slova jsou nakonec tím nejméně důležitým. Neznamená to však, že by herci nemluvili. Jen často při hudebních podkresech a tanečně-pohybových výstupech jejich projevy zanikají. A diváka ke konci vlastně už přestanou zajímat, jelikož je obtížné je z celku dolovat.
Podstatný rozdíl je však ten, že Holec s nimi nešetří; při dramatizaci románu sice s dramaturgem Davidem Košťákem museli vybrat to stěžejní, ale přesto je postav, které rekonstruují, jak prožily den, kdy se v jejich městečku stala vražda, mnoho a někdy splývají. A, bohužel, s postupujícím časem se jejich výpovědi stávají monotónní, brzy se tento princip (předepsaný Márquezem) vyčerpá. Navíc je střídání promluv – tedy úhlu pohledů příliš rychlé (představení trvá jen něco málo přes hodinu). Nepomůže ani výrazná choreografie, právě naopak. Přesto především Jáchym Kučera a Lukáš Černoch sdělují to podstatné srozumitelně a charismaticky.
Kukučka a Trpišovský „lidskou podobnost a zaměnitelnost“ zesilují, když se v některých výjevech zrcadlem Nevěsty (Pavlína Štorková) stává Leonardova žena (Tereza Vilišová). Kopíruje její pohyby nebo stojí v pozadí jako němá výčitka, jako minulost, kterou nelze vymazat. Také přítomnost duchů, mrtvých, kteří od svých rodin neodešli, je podstatná. Mrtví muži pobývají pod zemí – tedy pod jevištěm, v orchestřišti. A nechybí symbolika jablek (života a hříchu) nebo klubka vlny, která značí domov – „ženskou práci“, ale která jsou také nitkami osudu, jenž nás svazuje a dovádí na nečekané cesty. Všechny metafory mají při inscenování Lorcovy poetické balady opodstatnění, dokonce jsou i poměrně snadno čitelné. Pohromadě ale působí zbytečně odstředivě. Přesto i zde někteří herci – především již zmíněná Pavlína Štorková a Filip Kaňkovský (jako Leonardo, s nímž uprchne z vlastní svatby), to podstatné odvyprávějí a perfektně zahrají.
Kronika ohlášené smrti mezi bílými pruhy látek a pestrobarevnými květy FOTO MICHAL HANČOVSKÝ
Oba texty jsou – vedle tolik podstatného chtíče – o smrti, zabíjení a vině. Pro obě inscenace je podstatná bílá barva a v některých ohledech až sterilní krása. V Kronice ohlášené smrti visí od stropu dlouhé kusy elastických látek; symbolizují prostěradlo, které nebylo při svatební noci poskvrněno krví, jindy to jsou šaty či kukly spoluobčanů, kteří nejednali. Výprava Jozefa Huga Čačka společně s light designem a projekcemi Lukáše Dřevjaného vytváří na jevišti něžnost, prchavost, ale (společně s květinami mnoha barev a tvarů) i impresi slunných krajů. Jakub Kopecký Krvavou svatbu prosvětluje zrcadly a zářivkami, také bílým nábytkem, což kontrastuje se syrovostí dřeva a rzí pily a jiných stojů v druhé části. A nad tím se vznáší Nevěsta ověšená šperky s povlávajícím závojem (vypadá jako z Muchova obrazu). Simona Rybáková zvolila jasnou barevnou symboliku kostýmů – muži v černém, ženy často v žlutém (jako sluneční paprsky nutné pro život). A samozřejmě ani v jednom divadelním díle nechybí nože, které tuto křehkost rozbíjí a drtí.
Duo SKUTR ve Stavovském divadle ukázalo, co umí znamenitě – metafory a funkční ornamenty, přesto nepřekročilo svůj stín (měřeno například Pěnou dní, Evženem Oněginem a Labutím jezerem v Klicperově divadle, volím-li inscenace o lásce, ve kterých se ne- ocitla fragmentárnost na pokraji sdělnosti). Jan Holec se svým Spektáklem vytvořil inscenaci, která se v mnohém divadelním dílům těchto zavedených tvůrců podobá. Hledali cestu, která by byla jižně temperamentní a přitom ne pouze lokální, a vytvořili smyslovou opulentnost. Hudba, obraz a pohyb jsou pro ně zásadní složky inscenace, nejen doplňky, a své inscenace tentokrát ošperkovali vydatně. Chtěli odvyprávět nadčasové a až archetypální příběhy a paradoxně sdělili jen několik známých úryvků. Přemíra dobrého téměř vždy někoho nadchne a někoho znechutí. Přiznávám, já jsem se tentokrát ocitla ve zlatém středu. Ale těším se na příště, protože všechny tři pokládám za výjimečně imaginativní režiséry.
Národní divadlo – Federico García Lorca: Krvavá svatba. Překlad Vladimír Mikeš. Režie SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), dramaturgie Ilona Smejkalová, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, hudba Petr Kaláb, světelný design SKUTR a Jakub Kopecký. Premiéra 16. března 2017 ve Stavovském divadle.
Divadlo Spektákl – Gabriel García Márquez: Kronika ohlášené smrti. Režie Jan Holec, dramaturgie David Košťák, výprava Jozef Hugo Čačko, light design a projekce Lukáš Dřevjaný, výběr hudby Jan Holec, klavírní nahrávka Jakub Borovanský, pohybová spolupráce Martin Talaga. Premiéra 4. března 2017 ve Studiu Švandova divadla.
Komentáře k článku: Španělské rytmy obrazy usmrcené
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Anežka Hrebiková
Dobrý den,
všimla jsem si toho už v recenzích Radmily Hrdinové, Jany Machalické a Tomáše Šťástky ke Krvavé svatbě a v tomto textu se to objevuje znovu. Mohu se zeptat, na jakém místě v inscenaci jste zahlédla jablka? Protože já jsem viděla pouze citrony, které jsou svou symbolikou zcela odlišné.
viz např. detail traileru k inscenaci na webu ND, čas: 1:40
Díky, A. Hrebiková
18.04.2017 (12.27), , Trvalý odkaz komentáře,
Lenka Dombrovská
Dobrý den, pravděpodobně máte pravdu. Nechci mluvit za ostatní, ale já jsem z asi dvanácté řady viděla neurčité ovoce. To, že se ve středoevropském mozku automaticky vybaví jablko, je poměrně logické. (Pokud navíc máte divadelní zkušenosti s inscenacemi Vladimíra Morávka, který je miluje…) Za nepřesnost se omlouvám, Lenka Dombrovská
18.04.2017 (13.21), , Trvalý odkaz komentáře,