Vrhnout se do propasti?
Čas od času se přihodí, že novinka oblíbeného divadelního souboru přinese jeho příznivci zklamání. Stalo se v hradeckém Klicperově divadle při smělé interpretaci Dykova Krysaře v režii Jana Friče.
Jakub Zedníček, Jan Mazák, Vojtěch Blahuta, Ladislav Kolář a Martin Havelka FOTO JEFF A TINO KRATOCHVILOVÉ
Německá legenda, zpracovaná i jako pohádka bratry Grimmy, vypráví o zhrzeném krysaři, který město Hameln zbavil obtížných hlodavců tím, že hrál na píšťalu, vyvedl je za hradby a zvířectvo pak skončilo v nějaké rokli či propasti. Konšelé však deratizátorovi odmítli zaplatit, a on se pomstil tak, že obdobně čarovným způsobem odvedl z města všechny děti (snad do sedmihradské země). Český básník Viktor Dyk obohatil ve své novele příběh o milostný motiv (dívka Agnes), podrobnější charakteristiku některých hamelnských občanů a ve finále krysařovu schopnost vyvést z bran města na svou vábničku i dospělé občany.
Scéna Nikoly Tempíra orientuje veškeré dění do hospody v hanzovním městě Hameln, která má však ráz venkovské krčmy, a co se osazenstva týče, výrazně odpudivé rysy. Bodří občané Frosch (Jan Vápeník, žábu – německy Frosch – hraje ostatně v Richardovi III.) a Strumm (Josef Čepelka) v zelených kloboucích a kalhotách s „padacím mostem“ hlučně popíjejí, obdobně nedistinguovaně se chová dvojice jejich vulgárních dívčích protějšků Kätchen (Helena Plecháčková) a Lora (Lenka Loubalová). Partner inscenace, likérka Jägermeister, uplatnil ve výpravě dost agresivně tzv. product placement. Prvních cca deset minut má inscenace zlověstný tah, s nástupem Krysaře (David Smečka) a trýzněním velmi slabomyslného rybáře Seppa (Ondřej Malý) zmíněnými „diblíky“ se však stavba začne bortit. Vinu na tom nese především nestejnorodost interpretovaného textu (dramatizace Ondřej Novotný). Postavy Dykovu předlohu vyprávějí (většinou každá o sobě v er-formě), dodržují přes sto let starý jazyk včetně infinitivů s koncovkou „ti“, do toho však mísí hovorovou češtinu s prvky argotu, „košilaté“ písně (nekonečná Seděla pod borovičkou), infantilně přisprostlou variaci na Erbenova Vodníka, také však výsostnou poezii (Ivan Blatný, Josef Hora). Smečkův Krysař, který bolestně prožívá milostný vztah k Agnes (Marta Zaoralová), je nejenom romanticky rozervaný, ale dokonce hystericky plačtivý, předvede vzdorné jevištní číslo s házením šipek a před přestávkou recituje vypjatou litanii, v níž se mísí enumerace takových „kalibrů“ jako Rolling Stones, Čečenci, islám či křesťanství. Jeho sok v lásce Kristián (Jakub Tvrdík) prokládá – snad jako charakteristiku své profánnosti – jedno hospodské vyprávění pověstným „citoslovcem“ vole. Dojde i na faustovské, Dykem v novele sofistikovaně prezentované téma, osazenstvo krčmy si při verbálním ataku na Krysaře nasadí černé brýle a pomocí prstů simuluje nad hlavami polopatisticky růžky jako mefistofelský atribut.
Subtilněji koncipovanou roli získala jen Zora Valchařová-Poulová v partu Agnesiny matky a k světlejším momentům inscenace patří písnička o zemi sedmihradské, kterou s dcerou zpívá, pak ještě její bědování nad mrtvou, utopenou Agnes (ta sebevraždu podstoupila zabalením se do igelitu a olizováním jakéhosi azurově modrého pudingu, jímž se pak potřísnila – vše u bizarní miniaturní fontány, která je umístěna před interiérem hospody). Také obraz odchodu hamelnských za Krysařovou píšťalou působí divadelně silně. Dyk ovšem prezentuje latentní touhu hamelnských po zemi sedmihradské jako očistnou tendenci (Není nutno vrhnout se v propast, abychom dosáhli ráje?), ve Fričově inscenaci jde však o defilé občanů s nákupními igelitovými taškami. Seppova záchrana osamělého kojence ve finále a jeho zoufalé volání po ženě, která by dítěti dala napít, je pak zpodobeno sladkobolně groteskně (panenka v rybářově náruči působí velmi doslovně).
Netvrdím, že by na jevišti z nesourodých stavebních prvků nemohla vzniknout smysluplná syntéza, zde je však všeho příliš, navíc jaksi dlouze a fortissimo vyhrávaného, chybí míra. Moje výhrady se netýkají žádného z herců, plné nasazení excelentního hradeckého souboru je patrné. O to však – paradoxně? – nepříjemnější dojem z výsledku zůstává.
Klicperovo divadlo Hradec Králové – Viktor Dyk: Krysař. Dramatizace Ondřej Novotný. Režie Jan Frič, scéna Nikola Tempír, kostýmy Iva Němcová, hudba Jiří Hájek, dramaturgie Jana Slouková. Premiéra 9. února 2013.
Komentáře k článku: Vrhnout se do propasti?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
