Divadelní noviny > Názory – Glosy
Krytový krvák
Tak si představte, že se na tomto místě setkáváme už rok! Chtělo by to k takovému jubileu něco speciálního, čím bych čtenáře oblažila, říkala jsem si, a nevědouc, co originálního bych mohla zhlédnout, aby vás to skrze tyto řádky bavilo, požádala jsem o doporučení šéfy. Jděte do Krytového divadla Orfeus! donesla se ke mně pobídka z redakce Divadelních novin a ihned osela úrodnou půdu. Jak jinak ten rok oslavit než setkáním s legendou!, zajásala jsem a už jsem mastila smsku kamarádce absolventce divadelní vědy. Nedávno přibyla do Prahy a já usoudila, že kromě toho, že se můžeme takhle čas od času vidět, nemůže být povolanějšího člověka než absolventky divadelní vědy, s níž na představení zajít. Bude pak také stačit jen pozorně poslouchat, a tento sloupek se možná rozroste o řadu fundovaných postřehů, těšila jsem se za vás.
Do krytu na pražské Plzeňské jsem přibyla těsně před začátkem, a jak asi vy, kteří jste toto místo už navštívili, víte, byla jsem vřele přivítána. Po strmém sestupu do sklepa, kde jsem čekala jen myši a pavouky velikosti dlaně (lidské, a té bych se tam taky nedivila), jsem byla odchycena selkou omlouvající se, že nerozmnožila divadelní program, a následně skřítkem s umělým plnovousem vyptávajícím se na mé jméno. Do obskurně vyzdobeného krytu, kde už seděli diváci, pak zařval: Kateřina! a vstrčil mě do jejich středu. Z lavičky u stěny na mě bez plynové masky (což se brzy ukáže jako chyba) mávala kamarádka divadelní vědkyně.
Vzhledem k tomu, že jsme přišly zhlédnout představení, jehož víc než odstavec dlouhý název shrnutelný do věty Je svět opravdu báječné místo k narození? je zkomponován ze hry Čekárna a básní Lawrence Ferlinghettiho, nepřekvapilo nás, že večer byl zahájen recitací těchto veršů. Překvapilo nás však, že během nich bylo možno vyhrát papírové pytlíky pro případ, že by se nám udělalo zle, a další praktické věci. Nebyly jsme bohužel výherkyněmi, ale i tak jsme se s vzrůstajícím očekáváním přesunuly do další sekce krytu. Přestoupením malého a krátkého schůdku jsme překonaly jeviště a ukořistily každá po rozviklané židli v hledišti. Než představení začalo, potvrdila mi kamarádka, že se nacházíme v místě, kudy kráčela historie oboru, tváří v tvář skutečné žijící legendě, principálu tohoto podivného místa a souboru, Radimu Vašinkovi. Pečlivě jsem si to zapsala, že vás o tom budu taky informovat. No a pak začalo představení.
Už po chvilce nám bylo jasné, že jsme svědkyněmi něčeho neobvyklého. Příjezdu pouťového divadla z časů našich babiček, zmrtvýchvstání zpěváků kramářských písní, vzkříšení brontosaura. Prostě svědkyněmi zjevení jakéhosi vyhynulého druhu.
Mně by například vůbec nevadilo, že ti lidé na jevišti neuměli hrát. Mně se to dokonce líbilo. A abych herecké výkony (přece jen) ochotnického spolku zas tak nehaněla, musím dodat, že mrtvoly zakryté krvavým prostěradlem hráli všichni bravurně. A moje favoritka, žena roznášející vodu na omývání krve, byla vlastně svým hlasovým projevem totální profík. Chtěla jsem na to znát názor mé divadelní vědkyně, ale když jsem se na ni otočila, zjistila jsem, že chudák už asi hodnou chvíli trpí. Ohlásilo se totiž její astma, čemuž jsem se v prašném krytu s nízkým stropem (z textu u souseda zahlédnutého programu: omezení jsme i minirozměry našeho jeviště… přerostlí herci nesmí hrát vzadu, nebyla by jim z poslední řady vidět hlava) a vydýchaným vzduchem vůbec nedivila. Vlastně mě překvapilo, že se začala dusit a slzet sama. Dávit se nás ale brzy začalo víc, to když zemitá zdravotní sestra začala cpát jakýsi sajrajt do úst představitele Ferlinghettiho, který se chtěl nechat, chudák, ošetřit v socialistickém zdravotnickém středisku. Ten sajrajt mu z těch úst pořád vytékal, jak on dál mluvil, a všude se mu rozpatlával, a kolem pak na vozících jezdily ty zakryté krvavé mrtvoly a mně bylo hrozně líto, že jsem nevyhrála ten papírový pytlík, protože už jsem věděla, k čemu bych ho použila.
Hodně peněz jsme pak do nastavené ošatky na vstupné daly hlavně z radosti, že už můžeme odejít (v krytu se neprodávají vstupenky, návštěvnický příspěvek je dobrovolný), a vyhrnuly jsme se na čerstvý vzduch.
Ještě drahnou chvíli nebyla moje kamarádka schopná zkočírovat zúžený dech a já pološok. Nemohla jsem tak pro vás zaznamenat její odborné soudy, což mě vážně mrzí. Ale nakonec myslím, že tu stačí zachytit jen její sípavým dechem přerušovaná poslední slova, která zcestovalá divadelní vědkyně pochytila v nějaké cestovní kanceláři a kterými se se mnou loučila nastupujíc do tramvaje: Zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je silný. A jak už to tak s těmi zážitky bývá, v čase pak báječně rozkvetou, takže i když jsem si v krytu říkala, že bych sem neposlala ani svého nepřítele, teď bych vás na orfeovské představení poslala nejradši všechny.
Komentáře k článku: Krytový krvák
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Milan Haluška
Vážené Divadelní noviny,
přečetl jsem si recenzi paní Tučkové o inscenaci textů spojených s Lawrencem Ferlinghettim v pražském Orfeu. Trochu mě zaskočila, velmi bezprostředním a lehkým jazykem popisuje přístup do divadla a prvky představení sice zajímavé, ale produkci spíše jen dokreslující. Konstrukce představení – nic. Pojetí rolí – nic. Režijní záměr a finesy – nic. Vztah mezi autory textu a autorem představení – nic. Samotná idea, důvod představení – nic. Je to jako jít si koupit lístek na vlak a zapomenout na to kvůli tomu, že nádraží bylo tak zajímavé a krásné, až na ty močící bezdomovce. Tak se to čte.
No, v divadle jsem byl, představení jsem taky viděl. Říkám si, jestli bychom to s paní Tučkovou nemohli dát dohromady. Já bych jí to říkal svými slovy, ona by to psala svými tančícími písmenky, taková by to byla recenze. Nakonec bychom se shodli – na představení bychom poslali nejradši všechny.
S úctou,
Milan Haluška
07.02.2014 (14.11), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Pane Haluško,
pletete si žánry. Text spisovatelky Kateřiny Tučkové vyšel v dlouhodobé rubrice DN Inspirace divadlem (nikoli Kritika), v níž se dva současní spisovatelé (nyní spolu s Kateřinou Tučkovou ještě David Zábranský, autory jednou za čas měníme) střídají v osobně laděných reportážích, pohledech a úvahách nad konkrétní inscenací, již si vždy sami vyberou a jež je nějak autorsky provokuje. Nejde tedy vůbec a ani náhodou o recenzi. Smyslem těchto textů je nahlížet na divadlo jinýma než kritickýma, odbornýma očima a podávat tak komplexnější zprávu o českém divadle, a to autory, kteří mají literární renomé. Samozřejmě je to i zpráva o nich a jejich vnímání a popisování divadla.
07.02.2014 (16.06), , Trvalý odkaz komentáře,