Divadelní noviny > Kontext

Kuchyňský dřez ke všemu

Plzeňský festival Divadlo pravidelně navštěvuje čestný předseda Mezinárodní asociace divadelních kritiků AICT/IATC, britský kritik a zakladatel a šéfredaktor měsíčníku Theatre Record Ian Herbert. O festivalu píše do své revue. Již podruhé – tak jako loni – přebíráme jeho text v – jen z důvodu místa – redakčně o zahraniční produkce kráceném znění (plné znění najdete na i-DN). Reflexe českého divadla zahraničníma očima je pro naše divadlo v mnohém asi překvapivá, ale jistě podnětná.

20. mezinárodní divadelní festival Divadlo v Plzni letos velmi zaměstnal dodavatele koupelnového a kuchyňského vybavení. Napočítal jsem dvě sauny, dvě sprchy a dvě plně vybavené kuchyně, které ve svých představeních více či méně využily soubory z Maďarska, Ruska a samozřejmě i hostitelské země České republiky. Blaho Uhlár ze Slovenska nás dokonce zavedl do své vlastní koupelny a na záchod v kuriozním filmu nazvaném Pokus, jehož přítomnost na festivalu ospravedlňovalo to, že tu osobně seděli pod lesklou peřinou tři herci, kteří čas od času pantomimicky artikulovali slova, řečená postavami na plátně.

Čeští klasici

Někteří čeští tvůrci s dobrou reputací ani letos nepřesvědčili. Loni Jan Antonín Pitínský, kterého řadím k nejlepším českým režisérům, přišel s únavným lidovým divadlem. Letos se mu dařilo o něco lépe s představením pro děti Princ Bhadra a princezna Vasantasena, adaptací staroindické pohádky v energickém provedení plzeňského divadla pro děti Alfa Plzeň. Bylo patrně rozhodnutím režiséra obsadit jako protagonisty příběhu členy místního basketbalového klubu, lest, která měla zamezit kritice, týkající se pokusů o správné indické pohyby. Nakonec právě pohybová stránka patřila k tomu nejzajímavějšímu z inscenace – nicméně někteří diváci asi nebudou příliš nadšeni rozhodnutím načernit princovi tvář.

Problém, který je třeba ještě řešit, je zjevná absence silného hlasu mezi domácími autory.

Klicperovo divadlo z Hradce Králové patří k nejúspěšnějším regionálním divadlům a má velké množství přeplatitelů. Uvedli inscenaci Žebrácké opery v režii Daniela Špinara, která je z důvodů mně nejasných v Česku vysoce ceněna. Není to ani dekadentní originál Johna Gaye, ani cynický remake z pera Bertolta Brechta, nýbrž verze Václava Havla, která byla poprvé inscenována tajně, a poté z dobrých důvodů (jak se domnívám) skončila v šuplíku. Hra zdaleka nemá eleganci svých předchůdců. Propojuje pár standardních povrchních písní a několik nekonečných moralizujících monologů s dějově předvídatelnými akcemi, jež režisér podmalovával hudbou. Je ovšem možné, že inscenace utrpěla přenosem na jiné jeviště. V Plzni se hrála v kulisách elegantního nočního klubu (s akváriem ve velikosti vany), který znejasňoval kontext mnohých scén, jež se odehrávaly opodál. Ani některé výraznější herecké výkony z rozsáhlého obsazení nemohly odvrátit nudu a skrýt podivné mezery v Havlově zápletce. Domnívám se, že kdyby měl Havel dnes šanci se k textu vrátit, určitě by jej upravil a udělal zábavnějším.

Třikrát Nebeský

Hudební složka dalších dvou představení byla alespoň originální: skladatel Miloš Orson Štědroň doprovázel své autorské představení Divadlo Gočár na piano, k ruce mu byl též saxofon a bicí. Herci předvedli přátelské soupeření mezi třemi význačnými českými architekty na počátku dvacátého století (včetně titulního Gočára) a pro zpestření tu účinkovala též jedna herečka. Jejich architektonická práce byla prezentována formou papírových modelů a je možné, že jejich vzájemná diskuse byla významným příspěvkem k historii české architektury. Nezasvěcený divák to ovšem viděl jen jako přátelské, nicméně nepříliš zajímavé slovní souboje, proložené řadou příjemných písniček provedených v ležérním kabaretním stylu, to vše s malým smyslem pro pevnější strukturu a režijní vedení.

Podobně nedostatečná režie byla patrná, byť ne tak výrazně, i v druhém hudebním divadle Kabaret Shakespeare, jehož režisérem byl shodou okolností také Jan Nebeský. To, co by se hodilo pro noční show v zakouřeném sklepním baru, se rozhodně nehodilo pro odpolední produkci v průvanu prolezlém skladu, i když pěkný jazzový doprovod Emila Viklického a exotické kostýmy Petry Vlachynské výsledný dojem trochu napravily. Čtyři herci, kteří se v představení objevili, skládali dohromady volnou koláž shakespearovských Sonetů, prolínanou scénkami násilí, erotiky a něčeho, co se blížilo etudám ze stand-up comedy. Herci ztvárňovali stárnoucího Shakespeara, mladého muže, jemuž byly Sonety věnovány, a Černou dámu (skvělý výkon Lucie Trmíkové, která je zároveň autorkou scénáře). V pozadí se potulovala démonická postava, která v pravidelných intervalech vystupovala do popředí, aby odsoudila divadlo jako ďáblovo dílo. Puristé mohou vznést stížnost, že je tu Shakespeare prezentován jako starý, životem unavený, zatímco sonety vznikly v době jeho mládí. Milovníci jazzu si ovšem užili vynikající moderní ztvárnění některých ze Sonetů, které jsou interpretovány velmi energicky, a tak nedostatek soudržnosti představení do jisté míry překonávají.

Nebeský byl režisérem tří titulů letošní přehlídky. Ibsenova Eyolfka, inscenaci obvykle spolehlivého pražského Divadla v Dlouhé, lze považovat za jeho na festivalu nejambicioznější. Kromě režie se společně s Janou Prekovou, autorkou kostýmů, podílel i na scénografii. Jako všechno v tomto představení byly i ony kostýmy přehnané. Prosklená krychle byla něčím mezi funkční saunou a koupelnou, vedle se nacházela rovněž funkční kuchyně a módně elegantní obývací pokoj. Kolem krychle zbýval ještě dostatek prostoru pro děj, který se odehrával mimo dům.

V této nafouklé bublině vymezeného životního prostoru žije nešťastná Allmersova rodina v permanentní hysterii, takže ani náhodná smrt malého Eyolfa nemůže prolomit už tak turbulentní povrch. Rita Allmersová, která střídá směšné paruky a nepadnoucí šaty, krájí zeleninu s vášnivým hněvem, aniž by se starala o to, kam zelenina padá. Manžel Alfred většinu času křičí, ať už se pozastavuje nad nedostatkem vášně ve svém manželství, nebo odhaluje incestní minulost, kterou sdílel s nevlastní sestrou Astou, s posedlostí, která podle očekávání smete rodinný nepořádek, a to doslova, nikoli obrazně. Krysařka hraje na saxofon v exotických šatech z peří a potěší alespoň okouzlujícím, dobře vycvičeným pejskem. Nešťastný inženýr Borgheim se potuluje mezi troskami této nefunkční rodiny. Některé z předchozích Nebeského režií, včetně nových interpretací Ibsenova díla, byly bezesporu cenné, ale zdá se, že v poslední době propadl perverznímu vlivu Thomase Ostermeiera. Jeho moderní interpretace vynáší na povrch některé erotické a emocionální podtóny, u Ibsena pouze jemně naznačující znamení viny. Tyto indicie mohou pomoci zkušenému divadelníkovi, ale na každého průměrně inteligentního diváka působí útočně a urážlivě.

Kopie módních trendů

Je smutné sledovat, jak dobří čeští režiséři bez valných úspěchů kopírují módní trendy svých evropských kolegů. V předchozím roce se tu představil Jan Mikulášek s brněnskou Redutou, hrající si na Marthalera v chaotických sekvencích náhodných scének v Europeaně. Tento styl jej neodradil ani letos, kdy podobným způsobem inscenoval – rovněž v Redutě – Buržoazii a v lehce pozměněném obsazení inscenaci přenesl do slavného pražského Divadla Na zábradlí. Inscenace velmi volně vychází z Buňuelova filmu Nenápadný půvab buržoazie. Je to zase ten stejný recept: skupina dobře oblečených herců exhibuje v nesouvislé sérii lehce komických a často velmi útočných akcí. Snoubenec vylije své přítelkyni na hlavu sklenici vína předtím, než jí navlékne prsten, a pak přinutí ostatní, aby jí přes protesty nalili do hrdla víno, akce skupiny číšníků připravujících banket se promění v manický souboj s jídlem, hosté objevují a konzumují opravdu bizarní delikatesy, jako boty a ošacení, a posléze se to celé zvrhne v devastaci všeho druhu. Ano, buržoazie může být nechutná. A ano, buržoazní publikum v Plzni tohle svinstvo zhltlo bez protestů. Ale daleko přesněji a ostřeji je pojata tato tematická kritika v Brelově písni Les Bourgeois, kterou Mikulášek troufale ilustroval tuhle svou směsku. Přitom jsem přesvědčen, že je schopen vytvořit něco mnohem lepšího, a tak jsem stále zvědav, zda se mu podaří probudit v novém angažmá v Divadle Na zábradlí svůj potenciál.

Minulost mává nám…

Jedním z témat Čechů a Slováků, které se táhne jako červená nit současným divadlem, je vyrovnávání se a zkoumání bolestných událostí z minulosti, v prvé řadě nacistické okupace a následující stalinské doby. S nadějí a bez ní Komorní scény Aréna z Ostravy je emocionálně silná hra od Tomáše Vůjtka vycházející ze vzpomínkové knihy vdovy po Rudolfu Slánském, někdejším prvním tajemníkovi KSČ a oběti politických čistek 50. let. Režisér Ivan Krejčí zvolil scénu jako z grand guignolu, kde Alena Sasínova-Polarczik jako Josefa Slánská předvádí pěkný mnohovrstevnatý výkon, který je středem oné příšerné šarády. Pro dnešní Čechy je dojemné a zároveň znepokojující slyšet, jak tato tvrdohlavá žena hlásá svou oddanost komunismu, navzdory hrůzám, kterými prošla.

Venkov aneb Rurální témata

Žádný festival Divadlo by nebyl kompletní, kdyby se pár herců nepustilo do tématu venkovského života, často pojatého se zdravým ironickým nadhledem. Nová umělecká ředitelka plzeňského divadla Natálie Deáková se rozhodla pro adaptaci úspěšného filmu Je třeba zabít Sekala. I když se děj odehrává za nacistické okupace, nevidíme okupanty, ale jen jejich zástupce, venkovského kováře Sekala. Je to silný příběh, který dává dobrou příležitost straší generaci členů plzeňského divadla, aby ukázali svůj herecký potenciál, ale přenesení kusu z plátna na scénu se příliš nepovedlo, navzdory tomu, že se Deáková snaží využít mnoha fíglů, aby příběh oživila. Neustálé přesuny hromady židlí na točně moc nepomáhají tomu, aby zoufale pomalá inscenace získala tempo, a nedaří se ani vytvořit atmosféru společenství, bezmocného tváří v tvář brutální hrozbě, jež prostupuje příběh.

Na jevišti vana

Calderonův Vytrvalý princ v režii Štěpána Pácla a interpretaci jeho mladé skupiny Masopust je jednou z těch vzácných krásných událostí, kdy herci komunikují přímo s diváky. I když u tohoto představení nebyly titulky, zjistil jsem, že i bez znalosti češtiny kompletně rozumím tomu, co se na scéně děje. Ačkoli je obsazení seškrtáno na sedm lidi a hráno na holé platformě s pozadím z překližky, inscenaci se podařilo předat veškeré Calderonovy vášně, násilnosti a intriky s využitím minimálních prostředků: vana na plošině v popředí může být invazní flotilou, ale také scénou pro epizody velmi reálného mučení, které podstupují někteří z účastníků hry. Velké bitevní scény jsou ztvárněny tak, že dvě proti sobě bojující strany (pouhá hrstka herců) sebou hází proti překližkové černé zdi. Výsledek byl ohromující.

Další vana je využita na začátku představení Den opričníka, mrazivé scénické adaptaci románu Vladimira Sorokina, která popisuje Rusko, řízené v nedaleké budoucnosti benevolentním diktátorem, jehož vůli vykonává brutální pretoriánská stráž Opričnici. Jsme svědky fyzického a vokálního husarského kousku Karla Dobrého v hlavní roli, kdy sledujeme jeho cestu dnem od pohodové ranní lázně až po závěrečnou mrtvolnou relaxaci v té samé vaně. Režisérka kusu Kamila Polívková se loni podílela kostýmy na vynikající inscenaci, adaptaci Fassbinderova Odpadu, města a smrti. Zde se podílela nejen výpravou – tedy tou vanou – ale zároveň mistrovskou režií výkonu Karla Dobrého. Jediný herec ovládne celé jeviště, navíc s pravidelnými výpady do publika, odkud si vytahuje své oběti. Mladého disidenta doslova donutí sníst svá slova, ženu brutálně znásilní v oné stále přítomné vaně. Dobrého zaujatá energií nabitá interpretace Sorokinova textu o Opričnicích v celé jejich okázalosti, intimně propojených v jeden velký sodomitský systém, si nezadá se současným ruským homofobním vůdcem.

Česká Broadway

České publikum je notoricky laskavé. Bude tleskat tomu nejubožejšímu představení dlouho a nahlas, a tato velkorysost byla letos zřetelná po celou dobu trvání festivalu. Pouze v jednom případě se ale podařilo zvednout diváky ze sedadel ke spontánním ovacím ve stoje, k nimž jsem se velmi rád připojil. Patřily dvěma hercům z pražského divadla Ungelt, komerční scény, která uvedla Deštivé dny od Keitha Huffa. Hra měla úspěch na Broadwayi, kde v ní vystupovali Hugh Jackman a Daniel Craig (James Bond), ale nemyslím si, že to ti slavní herci zahráli lépe než Richard Krajčo a David Švehlík, kteří měli k dispozici jen prázdné jeviště, pár židlí a jeden revolver jako rekvizitu.

Na první pohled je to průměrná hra o dvou kamarádech, chicagských policajtech, kteří honí svého muže ve stylu oblíbených televizních příběhů. Huffův chytrý scénář z příběhu ale dělá víc. Drsnou realitu uliček a nevábných činžáků Chicaga tvoří dva protagonisté, kteří dokážou současně být postavami i jejich komentářem, v duchu chudého divadla. Krajčův mluvka Denny doráží na klidnějšího kolegu Joeya. Režie Janusze Klimszy je pevná v kramflecích, konflikt mezi dvěma muži postupně graduje a my máme možnost sledovat něco více než jen historku o četnících a zlodějích, příběh má tah a jasně směřuje k hořkému konci. Není tedy divu, že publikum tak nadšeně oceňuje brilantní herce, kteří oživují tento malý divadelní zázrak.

Tyto tři komorní produkce byly pro mne indikátorem změny v českém divadle a je dobře, že je festival Divadlo uvedl. Zatímco větší divadelní domy se zdají být v útlumu a hledají svůj výraz a identitu (je to zřetelné i v tom, že nebyla vybrána žádná inscenace z pražského Národního divadla), v malých divadlech a nových souborech je kreativní energie, která je příslibem do budoucna. Problém, který je třeba ještě řešit, je zjevná absence silného hlasu mezi domácími autory. Až se objeví nový dobrý dramatik, jistě se najde i dostatek dobrých mladých režisérů, kteří budou schopni inscenovat jeho dílo.

(Z angličtiny přeložila Jana Soprová)

• Autor: Ian Herbert
• Publikováno: 26. listopadu 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kuchyňský dřez ke všemu

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ