Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Kuks opět nezklamal

Multižánrový festival Theatrum Kuks zůstává jednou z mála jistot, na které je v dnešní tekuté době spoleh, bez ohledu na prudké změny počasí, ať už v meteorologickém, kulturním, či politickém slova smyslu. Můžete jej navštívit kdykoli, takřka namátkou, jak během festivalového týdne, tak v průběhu desetiletí. A třeba i – což naštěstí není můj případ – s přestávkami po pěti či více letech. Festival se totiž opírá o jistoty, jakými se může vykázat jen málokterá pravidelná kulturní akce.

Čím tyto jistoty znovu prověřil letošní dvaadvacátý ročník, který se konal od 23. do 27. srpna? Základem je znovu samotné místo. Někdejší Šporkovy lázně s hospitálem a divadelní tradicí, jedinečná sochařská galerie v přírodě, jakési zastavené představení s choreografem Matyášem Braunem i s jeho hořkou „dohrou“ Kalvárie v lese i další stopy a torza po celém okolí, to vše jako celek je jakoby zázračným mávnutím proutku v posledním čtvrtstoletí kulturně probuzené, ba vzkříšené. Z běžné (ze školních výletů si pamatuji, že trochu nudné a zchátralé) turistické destinace jako povinné položky bedekrů a průvodcovských tras po stopách českého baroka je tu konečně něco opravdu žijícího.

Právem namítnete, že takových nově oživených lokalit, i barokních, máme v Čechách víc, a pro hltavou turistickou industrii jako kulisu soudobých kulturních akcí mnohem atraktivnějších a lukrativnějších. Tak třeba města s památkovými rezervacemi, oživovanými příležitostně živou kulturou (namátkou mě napadá Telč, Litomyšl, Jaroměřice nad Rokytnou, Kroměříž, Kutná Hora a samozřejmě Český Krumlov – s pravidelnými hudebními slavnostmi, unikátně zachovalým barokním divadlem a populárním „Otáčkem“, kde oproti památkově nemožnému umístění je aspoň sympatické, že je umělecky obhospodařováno převážně místními silami z Jihočeského divadla). Jenže málokterá z těchto festivit má stálý, nejen festivalový rezidenční soubor a málokterá má tak bohaté zázemí v obrovském množství místních, nikoli dovezených akvizic jako Kuks (z okolí Jaroměře, Hradce Králové). A stejně tak jim chybí bohaté podhoubí amatérské činnosti s mnohasetletou tradicí, od loutkářů po hudební formy všech žánrů – psal jsem zde o tom ostatně nedávno v souvislosti s hradeckými Regiony.

Geissleři jako základ

Samozřejmě že jistotou je už samotný rezidenční soubor, Geisslers Hofcomoedianten. Však se zrodil před dvaadvaceti lety souběžně s festivalem!

Letos jsme z jejich repertoáru na Kuksu viděli mimo jiné bilanční autorský muzikál v rytmu disco-opery Pudl a Pudr, opět jeden z plodů obapolně inspirativní symbiózy Geisslerů a Theatrum Kuks s olomouckým Ensemble Damian, konkrétně s komponistou, dramaturgem, muzikologem a dirigentem Tomášem Hanzlíkem (navázali tak například na molièrovskou tragikomedii Krása střídá nádheru či původní operu s novou hudbou dle barokního libreta Římská Lukrécie).

Autorská inscenace Heleny Koblischkové, Tomáše Hanzlíka, Davida Hlaváče a kmenového režiséra Petra Haška je hned dvojí rekapitulací: jednak dosavadního geissleřího repertoáru, jednak vzniku a vývoje opery, a divadla vůbec, v Čechách. Jak jsem napsal již po premiéře, jde o hravou a barevnou encyklopedii divadla, psanou dialogy, zpěvem (sborovým i individuálním), tancem a především komediálním herectvím šestice protagonistů. To, stejně jako zapeklitý děj plný převleků, masek a klamů, kdy nikdo není tím, kým se zdá být, jako by vypadlo z typologie postav i zápletek komedie dell’arte, jíž je vlastně inscenace holdem. Dokonce, kdybych měl po dvojím zhlédnutí přesněji definovat žánr, jde o „komedii dell’arte o komedii dell’arte“, přesněji řečeno o jednom z mnoha jejích kdysi slavných principálů s fiktivním jménem Cantanelli.

A hlavně jsou tu jeho dva synové Carlo a Francesco. Jeden, bohem nadaný skladatel, inklinuje ke klášteru (Vojtěch Franců) a druhý, dobrodružnější, tíhne od malička k divadlu (Petr Šmíd). Autoři dokonce tradiční typologii postav italské komedie ozvláštnili tím, že ji obohatili právě o tuto ústřední dvojici dvou protikladných bratrů (zanniů?) s jejich věčnými spory. A mimo jiné tím vrátili, snad bezděky, poetiku italského improvizovaného divadla masek jaksi z muzeální vitríny zpět do Čech. A to přinejmenším do Čech 20. století, k tradici divadla dvou protagonistů a rezonérů dění, založenou u nás Voskovcem a Werichem. Vždyť právě u nich pozdní květ italské komedie, rostlý už ale z domácí půdy, vykvetl nezapomenutelně v Osvobozené divadlo (čehož si v půli třicátých let povšiml, a nikterak se netajil radostí nad tímto pro něho nečekaným objevem, teprve ruský avantgardní režisér a doživotní ctitel italské komedie typů Vsevolod Mejerchold).

A teď to nejdůležitější: opus za rok nejen že nic neztratil na půvabu, ale dokonce po všech stránkách uzrál, temporytmicky i herecky se usadil a tím umožnil interpretům daleko větší míru nadsázky, ironie, odstupu a nadhledu nad postavou, nad suverénně zvládnutým hudebním i pohybovým partem, než tomu bylo loni při lehce nervózní premiéře na Kuksu. A byl proto právem zařazen jako vyvrcholení letošního festivalu. Dokázal se navíc úspěšně poprat i s krajně nekontaktním, vzhledem ke komornosti geissleří poetiky nevhodným sálem Hankova domu ve Dvoře Králové, s obrovským hledištěm, jakoby stvořeným pro bály a estrádní, nikoli komorněji laděné produkce.

Jenže Geissleři už mnohokrát ukázali, že jejich poetika je dobře přenosná i do daleko větších prostor, než jsou jejich mateřské stage v Kuksu nebo ve štvanické vile, tato poetika kvete i pod širým nebem nebo kdekoli jinde. Dokonce jsem viděl, že některé klíčové party uzrály jako to nejkvalitnější italské víno. Vdavekchtivá Marie Terezy Bortlové a její matka, majetná vdova Salomena Lucie Valenové, jež by si takříkajíc také „dala říct“, připomínaly nesmrtelnou Hejtmanku i Agátu z Gogolova Revizora. Služka a bývalá herečka Lóra Kristýny Matěj Dámové, to byla rtuťovitá Colombina, trochu dryáčnická, ale beze stopy přehrávání, a přesto jí bylo plné jeviště. Především se to však týká jednoho ze dvou klíčových protagonistů Petra Šmída – jako kdyby před rokem na premiéře byl tento skvělý herec ještě příliš zaměstnán odpovědností za mnohost rolí v inscenaci – je mimo jiné i autorem hudebních aranžmá a korepetitorem. Tentokrát, v usazeném tvaru, spolu se suverénním, pierotovsky čistým Francescem Vojtěcha Franců a herecky mnohostranným principálem, intrikánem a otcem obou bratrů i představeným jezuitů Bartoloměje Veselého, byl právě Šmídův Carlo skutečným tahounem představení.

Slavnostní večerní zahájení, jež spolu s tímto impozantním finále tvořilo stylové geisslerské zarámování celé přehlídky, obstaral Simply Simplicius aneb Svatá prostoto!, novobarokní adaptace rozsáhlé prózy Hanse Jakoba von Grimmelshausen z půli 17. století (byla to patrně nejvýznamnější reflexe sotva skončených jatek třicetileté války). Ve vztahu k předloze i k tématu inscenaci považuji za naprosto přelomovou. Z prózy těžila už řada slavných, vždy znovu aktuálních adaptací, mezi nejvýznamnější patří mnohokrát i u nás uváděná a upravovaná Brechtova Matka Kuráž. Ta, stejně jako všechny její slavné světové i domácí inscenace a adaptace, ještě respektovala svými songy středoevropské hudební kořeny příběhu, zatímco hudební koncept Geisslerů těžil spíše z příběhu odlehlých, zato odlehčených, libě znějících, anglicky zpívaných mužsko-ženských country dvojhlasů Bartoloměje Veselého a Kristiny Veselé.

I tak inscenace fascinuje v mnoha směrech – herecky, režijně i scénograficky. Zaujme již nápaditá šikma, jež zesiluje nejistý, vachrlatý, až existenciálně úzkostný pocit obyčejného candidovského prosťáčka, uvízlého v soukolí válek a dějin, s nimiž nemá nic společného. Po kolikáté už je taková metafora a ryze středoevropský kafkovský pocit bezmoci vůči dějinám tak aktuální? Náznak a metafora jsou režiséru Petru Haškovi základním vyjadřovacím prostředkem i v případě nejdrastičtějších válečných scén. Především však je tato inscenace zatím snad největší hereckou příležitostí pro Vojtěcha Franců, kterou herec více než stoprocentně využil – ne náhodou je letos proto nominován na Thálii, za což se touto cestou všemi deseti přimlouvám.

Opět žádná nouze o překvapení

Jako obvykle mi Theatrum, kromě některých rozpaků (jindy vynikající folklorní soubor Kohoutek myslím tentokrát neodhadl rozsah produkce), připravilo i letos řadu radostných překvapení. Mezi největší pak ta, která – a právě zde – stírají rozdíl mezi hudbou a divadlem. Co zde na Kuksu vlastně není divadlem? Jdete si osvěžit smysly čistou hudbou (jedna z jistot – neuslyšíte zde žádnou z „odrhovaček“ typu Malé noční hudby nebo Čtyř ročních období jako v Praze na každém rohu). Usednete do kaple hospitálu na koncert andělských hlasů Simony Balko a Terezy Bortlové (Angelic Voices and Strings) – a divadlo je tu zase! Interpretky jsou totiž zároveň herečkami a agilními členkami Geisslerů. Nevydrží prostě s pietou k Vivaldimu, Händelovi, Biberovi a dalším mistrům prkenně stát či pasivně sedět (podobně jako stálá spolupracovnice Ensemblu Damian a jakási duše festivalu, cembalistka, hráčka na pozitiv a vlastně spoludirigentka řady představení Jiřina Marešová). Balko, Bortlová ani Marešová neumějí při produkci „důstojně“ potlačovat nakažlivou radost z hudby, souhry či improvizace (ano, i na ni dojde!). Interpretují nejen hlasem nebo nástrojem, ale celým tělem, spontánní mimikou a gestikou. Nejmyslitelnější možný opak obvyklého akademického projevu.

Podobný zážitek, byť zdánlivě zcela jiného rodu, jsem měl u L’arte dei castrati – recitálu mladého kontratenoristy Vojtěcha Pelky, který kromě svého bravurního pěveckého projevu v každé skladbě navazoval jakýsi niterný, vnitřně nezakrytě prožívaný kontakt (dialog?) s originály Braunových Ctností a Neřestí, čímž opět dodával koncertu divadelní dimenzi.

A to nejlepší (takřka) na konec: v tomtéž lapidáriu, paradoxně díky špatnému počasí, proběhla i tříhodinová premiéra česky zpívané Míčovy opery O původu Jaroměřic (konečně s nově Tomášem Hanzlíkem dokomponovaným 3. dějstvím i 3. komickým intermezzem neurvalého Hajdaláka a opilé Bumbalky, jejichž příběh je nakonec paralelní analogií happy endu hlavních postav).

Výrazné divadelní rysy neztratil v chrámu Nejsvětější Trojice ani můj největší objev festivalu, výrazně dramatické oratorium Tomáše Norberta Koutníka (1698–1775) Criminalista newinný v péči Damiánů a Tomáše Hanzlíka, i s nadčasovými verši Duše: Neměl by nade mnou žádné moci, kdyby s nebe dáno nebylo, mohl bych sobě pomoci, láska však to učinila.

• Autor: Vladimír Just
• Publikováno: 18. září 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kuks opět nezklamal

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ