Kukurův žalozpěv
Dovolím si být úvodem trochu osobní. Před pěti lety jsem s Jurajem Kukurou připravoval interview pro tento list. Setkali jsme se v zákulisí Činoherního klubu v místnosti tak o sedmi metrech čtverečních a já měl za pár minut pocit, že se nemohu nadechnout: zřítila se na mě lavina jménem Juraj Kukura. Předpokládám, že režisér Martin Čičvák, stálý spolupracovník Kukurova soukromého bratislavského divadla Aréna, lapal po dechu nesčíslněkrát. Ze svého omračujícího zážitku jsem sepsal rozhovor, za který mi Juraj Kukura (na rozdíl od mnoha českých herců a hereček) upřímně poděkoval, Martin Čičvák, aby ten emocionální zával rozdýchal, napsal rovnou divadelní hru Kukura, kde se vedle titulní postavy vyskytuje též figura režiséra Čičváka a tklivá postava Kukurovy matky. Na svou záchranu si autor hry přivolal Thomase Bernharda, jehož vášnivá a přitom přesně frázovaná zuřivost vroucně koresponduje s tím, co se děje v nitru „jinak myslícího“ Kukury.
Martin Čičvák není žádný sebestředný žurnalista, a tak si kukurovské téma zkomplikoval motivem chystané inscenace Eurípidovy Médey, kterou by měla v Kukurově divadle sehrát uznávaná, avšak současně velmi vytížená herečka, ve hře štiplavě označená coby Ona. V první půlce hry ředitel a režisér čekají na její příchod, což se odehraje pod běsnící lavinou Kukurova monologu, po přestávce si vede monolog Ona (v podání Veroniky Žilkové), závěr inscenace se snaží překlenout propast mezi životem, umíráním a smrtí.
Musím uznat, že je pozoruhodné sledovat, jak Juraj Kukura hraje postavu Kukury; nemá s tou rolí sebemenší problém čili ji nijak zvlášť neironizuje ani se nad sebou kritičtěji nepozastaví. Herecké ego dokonalé jako Michelangelův David. Zároveň to je i obdivuhodné, jak jde se svým egem na trh. Poví na sebe vše, svůj životní příběh, své frustrace, obsese i smutky (jedině snad sexualitě se Čičvák-Kukura vyhýbají). Zápletka, kdy herečka, co má hrát Médeu, dává přednost odpoledním televizním seriálům, je zcela zástupná i alibisticky nespravedlivá: jako by si sám Kukura nevydělal na svou nynější svobodu účinkováním v německých seriálech a filmech. Postavu herečky (Ona) navíc považuji za nejzranitelnější slabinu hry i inscenace. Sám autor i jeho herec jistě dobře vědí, že skutečné drama vzniká až střetem dvou rovnocenných pravd, tak co je vedlo k oslabení jediného protivníka? Nevím, snad kdyby byla role zpovykané herečky napsána srdnatěji, nemusela by z ní Veronika Žilková vytvořit takovýto bulvární prototyp a třeba by nasadila i svou vlastní kůži ženy-herečky, která se nebojácně bije za svou pověst.
Závěr inscenace je zvláštní i jímavý zároveň. Objevuje se postava matky, na jejíž pohřeb nemohl exulant Juraj Kukura přijet; ten přijíždí na kolečkovém křesle jako působivá loutka divadelního ředitele v předsmrtném stádiu. Co s tím? Oba motivy nejsou ani hrou ani její inscenací nijak zvlášť připravovány. Jako by se vylouply na závěr, aby pocitově a efektně dovršily Kukurův rozhovor se sebou samým. Proč ne. Osud výjimečné osobnosti, jakou je Juraj Kukura, za hru jistě stojí, avšak v pomyslné aréně německo-česko-slovenského rozmezí stojí za to hledat si protivníky, nejen posluchače svých pravd.
Činoherní klub – Martin Čičvák: Kukura (doktorandská práce o stavu kultury). Režie Martin Čičvák, scéna Hans Hoffer, kostýmy Nina A. Stillmark, hudba Petr Kofroň, návrh a realizace loutky Ivan Martinka, překlad pasáží do češtiny Roman Císař, překlad pasáží z Eurípidovy Médey Vojtěch Mihálik, dramaturgie Martin Kubran, Roman Císař. Premiéry 4. a 10. listopadu 2011.
Komentáře k článku: Kukurův žalozpěv
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
