Kulatý stůl Divadelních novin o autorských divadlech
Druhý Kulatý stůl, který DN realizují ve spolupráci s hlavním městem Prahou, pojednává o Divadle S+H, Ypsilonce a Semaforu. O divadlech vzniklých činností výrazné tvůrčí osobnosti na rozdíl od institucí, v nichž se střídají umělecké programy i jejich nositelé. První dvě zřizuje magistrát formou svých příspěvkových organizací, Semafor má statut o. p. s. podporované městskou částí Praha 6. Už řadu let se diskutuje o jejich právu na život a hlavně na dotace z městského rozpočtu. A také o tom, jakým způsobem, a jestli vůbec, mohou zřizovatel nebo donátor zasahovat do jejich činnosti – tedy uplatňovat své zřizovatelské právo i zodpovědnost. Často se debaty mezigeneračně vyostří. Rozhodli jsme se neopakovat slovní přestřelky, ale pokusit se za naši generaci, které ta divadla tak trochu přináležejí, věcně zformulovat podstatné aspekty jejich současné existence. Prostě si uklidit před vlastním prahem a čekat na případné doplňky či námitky. Debatovali Radmila Hrdinová, Jan Kerbr, Nina Malíková a Josef Herman zároveň v roli moderátora.
Hurvínek, Žeryk a Spejbl, ikony českého loutkářství FOTO ARCHIV
Hrdinová Ještě by mezi tato divadla patřilo Divadlo Járy Cimrmana. Ale pokud vím, magistrát ho nepodporuje.
Herman To je pravda. Ale zvažme nejprve, do jaké míry dnes můžeme mluvit o „autorských“ divadlech?
Hrdinová Stoprocentně to platí jen o Semaforu, protože až na vzácné výjimky v podstatě všechny hry píše, režíruje, scénicky a kostýmově vypravuje, i hudbu skládá jen principál Suchý.
Malíková I divadelní názor jednoznačně formuluje on.
Hrdinová Nepochybně. U Ypsilonky je polovina, možná spíš tak dvě třetiny inscenací od Jana Schmida. A zčásti Arnošta Goldflama. Tedy na velké scéně, na malé scéně se hrají i jiné věci. Asi to platí i v Divadle S+H.
Malíková Tam je problém složitější, protože už nehrají nic od Josefa Skupy, kterého musíme označit za autorskou a zakladatelskou osobnost divadla. Většinu současného repertoáru napsala dramaturgyně divadla Denisa Kirschnerová. Specifický problém tkví v tom, že autorství je postavené víc na loutkách Spejbla a Hurvínka než na konkrétní tvůrčí osobnosti. Naprosto práv převzít autorství od Josefa Skupy byl Miloš Kirschner, který spojil možnosti těch dvou loutek s vlastním autorským drápem a zázemím, ale od jeho smrti se odpovídající autor stále hledá. Možná dva autoři – jeden pro repertoár určený dětem a druhý pro repertoár určený dospělým divákům. Podobná situaci jinde není.
Herman S loutkami Spejbla a Hurvínka se nedá hrát jiný než „autorský“ repertoár.
Malíková Samozřejmě. Musejí se respektovat vlastně seriálové postavy, které mají jednou provždy daný charakter. Všechny hry pro děti musí mít v názvu jméno Hurvínek – Hurvínek v lese, Hurvínek pod vodou, Hurvínek na výletě. Hurvínek je samozřejmě daleko populárnější než Spejbl a je dnes protagonistou divadla.
Hrdinová Možná neoprávněně.
Malíková Myslím, že tak je tomu už velmi dlouho. Větší význam má Spejbl jen v repertoáru pro dospělé.
Herman Spejbl s Hurvínkem jsou z rodu Hanswursta nebo Laurela a Hardyho, princip stálých postav procházejících různými situacemi sahá přes komedii dell’arte a antické frašky hluboko do počátků divadla. Publikum nečeká nic jiného než opakující se scénáře pro obecně známé hrdiny.
Malíková Samozřejmě. Třeba Spejbla jako Barona Prášila. Lze tak perziflovat známé příběhy. Petr Pavlovský první upozornil na příbuznost S+H se seriálem Simpsonovi. Je to také rodina, která vstupuje do různých příběhů. Bližší je tomu principu forma revue, vršení různých čísel, prokomponovaná hra sotva přesáhne délku jedné hodiny, kdy se princip vyčerpá.
Taťulda a Hurvajs
Hrdinová Jenže není maloměšťácká rodina Spejbla a Hurvínka z dvacátých let už zastaralá, nekomunikativní? Které dítě má dneska doma za tatínka Spejbla?
Malíková Však se také akcent přesouvá na loutkové děti, na Hurvínka s Máničkou. Na veselé příběhy zlobivých dětí s větším či menším edukativním akcentem, který je samozřejmě problematický. S+H zůstávají populární díky zvukovým nosičům, večerníčkům, krátkým formám, které jsou této poetice vlastní, ale diváci, které tohle do divadla S+H naláká, mohou být z delších jevištních inscenací zklamaní.
Herman Když Voskovec s Werichem začali hrát v Osvobozeném divadle, vydávali časopis Vest Pocket Revue a hned v jednom z prvních čísel otiskli kresbičku svých hlav v podobě loutek a k tomu oznámení, že se Josef Skupa rozhodl vyřezat Voskovce a Wericha ze dřeva a hrát s nimi politický kabaret. Výmluvně to ukazuje na fakt, že i Spejbl a Hurvínek jsou postavy původem především kabaretní či revuální.
Malíková Skupa měl kabaretní zkušenost už od svého působení v Plzni. Ale za jeden z nejstatečnějších činů Divadla S+H považuji právě úsilí hrát s loutkami pro dospělé! Hrají zhruba jednou měsíčně, snaží se oslovit i zahraniční návštěvníky Prahy, takže někdy hrají i v němčině. Souvisí to s častým a dlouhodobým hostováním divadla v Německu. Hrají žánrově právě jakousi revui či kabaret. Pokus vrátit se k politické satiře je zjevný. Pro dospělé, a také pro zahraniční turisty, už profesionálně hraje s loutkami v Praze jen Národní divadlo marionet v Říši loutek Dona Giovanniho.
Kerbr Spejbl a Hurvínek hrají výhradně „veselohry“ a já myslím, že to platí, byť ve strukturovanější podobě, i pro Ypsilonku, Semafor a Cimrmany. Ypsilonky se to týká spíš až v posledních letech, dnes už se v jejím repertoáru neobjevují tituly typu Othello nebo Oprátka. Lidé se do těchto divadel chodí bavit a je to v pořádku.
Hrdinová Jistě. Semafor i Ypsilonka mají svoje publikum, které tam chodí za určitým typem zábavy. Co ale očekávají dospělí lidé od Spejbla a Hurvínka? Ale i děti, vychované úplně jiným způsobem uvažování, klipovitým, televizním, hrami na počítači. Snad jim ještě tak mohou být blízcí Simpsonovi, ale není S+H už něco jen umělého?
Malíková Nemyslím. Působí tu i tzv. návštěvnický sentiment. Když máte malé děti, řeknete si, že s nimi musíte do zoologické zahrady – a měly by vidět Spejbla s Hurvínkem!
Kerbr A později Prodanou nevěstu v Národním divadle.
Malíková Ano. Je to výchovné rozhodnutí rodičů a prarodičů, ne dětí samotných.
Hrdinová Ale co když děti v hledišti projeví velký odpor k divadlům, do kterých je rodiče zavedli? Znám dost příkladů.
Herman Nemáme dost podkladů pro tato tvrzení. Chtělo by to sociologická šetření. Ale ryze prakticky musím potvrdit, že moje děti i nyní vnoučata by do Divadla S+H dobrovolně nešly. Mají to po mně. Stejné to bylo se strýčkem Jedličkou blahé paměti. Také jsem přesvědčený, že dnešní děti se baví úplně jiným způsobem o úplně jiných věcech, než mohou najít u Spejbla a Hurvínka. Ale má to, myslím, ještě jiné důvody: Skupovo pojetí S+H bylo revuální, kabaretní, politické. Před časem vydal Supraphon kompletní snímky Skupových čísel z předválečné doby, které to názorně dokládají. Je to pendant k forbínám Osvobozeného divadla, a ne k dobovému loutkovému divadlu. Postavy S+H jako figurky výhradně pro děti, myslím, začaly fungovat až po válce, odhaduji od padesátých let, tehdejší příběhy pro děti ještě vyprávět dokázaly, dnešní příběhy však tyto loutky podle mne prostě nemohou unést.
Malíková Je to dramaturgický problém, s nímž se to divadlo snaží poctivě poprat. Fungují leporela, večerníčky, malé formy do deseti, patnácti minut, ale v divadle je celovečerní rozměr problém, zvlášť když musí zaznít i nějaké „poučení“. Víc uspěly pokusy vzkřísit někdejší úspěšné hry pro dospělé, uvádějí je vlastně jako seriál zlatého fondu divadla (Spejbl versus Drákula, Dějiny kontra Spejbl). Někdejší údernost a barevnost se ovšem s odstupem doby rozsypaly. To se nedá nic dělat.
Hrdinová Mohli by se vrátit ke Skupově programu a hrát politické divadlo pro dospělé. Ale pořád trvá otázka, jestli to postava Spejbla, ukotvená v době před už skoro sto lety, unese.
Malíková Je těžké se k tomu vrátit mimo jiné proto, že v současné době nemáme slušné politické divadlo – naposledy bylo narvané Divadlo v Dlouhé na hře Standa má problém. Ani Kirschner vyloženě politické divadlo nedělal, a ani ve své době nemohl.
Herman Nemyslím, že nemáme politické divadlo. Divadlo S+H se však před šedesáti lety změnilo v divadlo pro děti a tak je zavedené. Stejně si myslím, že vzkřísit někdejší Skupův program není možné bez nových loutek, které by odpovídaly dnešku. Kdežto divadlo se snaží zachovat postavičky S+H a napasovat na ně současná témata – to podle mého názoru nejde. Skupův úmysl je tu postavený na hlavu.
Kerbr Jako nejde hrát se Žerykem Zvířecí farmu.
Hrdinová Já si docela dovedu představit, že by Spejbl měl svoji talk-show a zval si politiky. To by, myslím, fungovalo docela dobře, lépe než třeba někdejší S politiky netančím.
Malíková Takový pokus tu už byl. Ale samotné loutky Spejbla a Hurvínka, i ty další, mají velkou cenu, což dokázal spor o Skupovo dědictví. V daleké cizině se ví, že Česko a Prahu reprezentuje Černé divadlo, Laterna magika, marionetový Don Giovanni – a Spejbl a Hurvínek! V době ústupu loutkářů od tradičních technik udržuje Divadlo S+H tradici bravurní hry s marionetami. Jinde v republice už v profesionálním loutkovém divadle příliš k vidění není.
Herman Myslím, že dnes už Česko reprezentují i jiné věci. Ale jestli chce být Divadlo S+H jediným profesionálním divadlem, postaveným na hře s marionetami, pak by se nemělo specializovat jen na loutky S+H a mělo by mít ambice rozšířit repertoár i typologii loutek. Pak by to jistě byl i silný argument, proč by Divadlo S+H mělo zůstat veřejnoprávní.
Hrdinová Ve stávající podobě je to trošku muzeum.
Malíková Myslím, že Divadlo S+H dokumentuje náš přístup k tradici: Nechceme ji zahubit, prezentujeme ji směrem ven, ale nevíme si s ní rady. Tyhle figury prostě zůstávají v obecném povědomí, takže když se ve sněmovně kdysi hlasovalo o další existenci Divadla S+H, bylo to, myslím, v souvislosti s jeho přesídlením z Vinohrad do Dejvic, ani jeden poslanec nezvedl ruku proti divadlu. Provázela jsem návštěvu z ciziny a tvrdila jí, že Spejbla a Hurvínka u nás zná každý. Prý si vymýšlím! Byli jsme v baru, já jsem se zeptala barmana a samozřejmě věděl.
Herman Dokonce kolik veterinárních stanic se jmenuje po Žerykovi! Ale pokud chceme hovořit o S+H jako o autorském divadle, kdo je dnes oním autorským subjektem? Zakladatel byl Skupa, řekněme, že štafetu do osmdesátých let donesl Miloš Kirschner, ale co dnes?
Malíková Kirschner vskutku Spejbla proměnil, už to nebyl Skupův bublající křupan, ale spíš intelektuál zaskočený upřímností a logikou dětských otázek. To bylo naprosto senzační! Jenže tam to skončilo. Denisa Kirschnerová, která pro divadlo píše nejvíc (také píše Miki Kirschner), je řemeslně šikovná, ale pracuje s těmi figurkami spíš jako autor knížek nebo leporel než jako dramatik. Kirschner si repliky Spejbla psal na tělo, uměl pohotově improvizovat, kdežto ona je autorka, jejíž texty realizují jiní.
Hrdinová Prostě tu není pokračovatel Skupy a Kirschnera.
Malíková Bohužel. Když to řeknu hodně natvrdo, Divadlo S+H jako autorské skončilo s Kirschnerem. Martin Klásek je dobrý interpret loutek, ale není to v pravém slova smyslu jejich autor. Helena Štáchová, která je mimochodem také autorkou řady textů, opravdu možná je, či spíše byla či mohla být, osobností, která měla umělecký rozměr s tím vším nějak pohnout. Problémem je, že divadlo především řídí jako manažerka, k tomu také hraje, což ji pochopitelně vyčerpává. V Divadle S+H není absence potentní umělecké osobnosti, tou rozhodně Štáchová je, ale osobnosti, která by byla vstřícná k dialogu o dalším vývoji této scény.
Herman Autorské divadlo prostě končí se svým autorem. Může přijít jiný autor a začít na stejném místě jinak. To je, myslím, aktuální problém Ypsilonky, kde jsou tendence předat ji mladým, jenže s nepřípadnými obavami, aby to třeba nedělali po svém. Není to problém Cimrmanů, mají repertoár, který mohou hrát stále dokola, zřejmě i s postupně se obměňujícím souborem. Není to problém Jiřího Suchého, který prostě nadále tvoří své divadlo, přizval k tomu mladé spolupracovníky, a jestli oni Semafor někdy převezmou a přetvoří, on, alespoň navenek, neřeší. Správný postoj, podle mého. Rozhodnutí bude na nich, ne na něm.
Hrdinová Mimochodem, také Cimrmani mají zakonzervované figury, postavu Cimrmana i Rakousko-Uhersko, k němuž se všechno vztahuje. Jen je postava Cimrmana založena šířeji, vejde se do ní víc paralel.
Herman A také postava Cimrmana nemusí v každé hře celý večer poskakovat po jevišti.
Kerbr Jen se k ní, k jejímu všeumětelství, všechno vztahuje.
Hrdinová Ano, to je přesné. Kdežto dvojice S+H podle mne nemá pokračování. Nedovedu si představit, že by se teenageři z učiliště polepšili, když si vyslechnou protidrogový program od Spejbla a Hurvínka. Myslím, že když je tam někdo nažene, tak se tomu jedině vysmějí. Ještě tak kdyby jim to vykládal Harry Potter – prostě už mají jiné hrdiny.
Kerbr Možná si ještě „prásknou” v hledišti.
Herman Souhlasím. Souvisí s tím přirozená popularita, kterou měl Josef Skupa skoro srovnatelnou s V+W, stejně jako oni nahrál v rozhlase či vydal na deskách spoustu skečů. Dnešní přirozená, ne historická popularita S+H se, myslím, opírá jen o sporadické večerníčky.
Malíková Ale Divadlo S+H má také další velkou produkci, CD, videa…
Hrdinová Produkci snad, ale chtěla bych vidět dítě, které si pouští do sluchátek v tramvaji Hurvínka.
Herman No, mimo jiné proto, že archaická podoba postaviček S+H vyžaduje archaické vyjadřování, jakým dnešní mládež prostě nemluví. Pak je komunikace těžká.
Kerbr Už ta jejich hlasová stylizace.
Hrdinová Měli jsme doma naprosto ošoupanou starou desku Josefa Skupy se scénkou Užovky a mě hrozně bavila jeho hra se slovy: Užovky? Né, u Žofky. V tom vidím spojnici k Voskovcovi a Werichovi, k Suchému a Šlitrovi, i k těm Cimrmanům.
Herman Jenže ze Skupových nahrávek je zřejmé, že nepoužíval tak křečovitou hlasovou stylizaci, jakou známe dnes. Mně to připomíná babičku, když na vnoučátko začne žvatlat ťu ťu, ňu ňu.
Malíková Alfabetická kultura se proměnila ve vizuální, a co nám se třeba líbí na slovním humoru Suchého či Cimrmanů, pro současné děti není zajímavé.
Hrdinová Proč to potom dobře funguje u Cimrmanů? To je přece také slovní humor.
Malíková Nefunguje to pro děti. To je intelektuální zábava starších.
Hrdinová Myslím, že už středoškoláci dobře znají Cimrmana.
Kerbr Jsou možná vedeni rodiči.
Malíková Menší děti už žijí ve vizuálních akcích. A to jim S+H dát nemohou.
Kerbr Střílečku…
Herman Jiné postavičky, jinak animované, by děti zaujmout mohly.
Swing se vrací aneb o štěstí ve Studiu Ypsilon FOTO ARCHIV STUDIA YPSILON
SWINGUJÍCÍ DIVADLO
Herman Ypsilonka vznikla coby kolektivní improvizace, traduje se, kdežto dnes je daleko silnější autorská pozice Jana Schmida. Projevuje se, myslím, hlavně tím, že napsané hry si herci na zkouškách víc, než je obvyklé, upravují k obrazu svému, osobnost aktérů je důležitou kvalitou ypsilonských inscenací.
Kerbr Takto opracovávají třeba Prodanou nevěstu, Rusalku, Vinobraní atd. Ale režie Arnošta Goldflama nebo Juraje Nvoty byly dramaticky i jevištně pevné. Svatá rodina nebo Okno, režie Juraje Nvoty, byly víceméně činohry. Zajímavé i tím, že herci v nich dostávali tzv. protiúkoly – třeba v Grumbergově Okně hrál Marek Eben velmi nesympatickou postavu a myslím, že to pro jeho herectví bylo velice osvěžující. I po roce 1989 byly pokusy o klasický činoherní útvar, byť nepřevažovaly. Ale nebyly to vůbec špatné inscenace.
Herman Proč k takovému vybočení z hlavního proudu „kolektivní improvizace“ docházelo? Ve snaze zkusit něco jiného? Třeba Ameriku, která byla divácky i velmi úspěšná.
Hrdinová Díváme se dnes na ypsilonské inscenace trochu zkreslenou optikou. Princip kolektivní improvizace je trochu mýtus, vždycky byl základní Schmidův text snad z nějakých dvaceti, třiceti procent doimprovizovaný. Nesmíme zapomenout, že texty dotvářel jako dramaturg Zdeněk Hořínek, nevím, do jaké míry to dnes dělá Jaroslav Etlík. A vždycky se vedle toho hrály divadelní kusy, jako byl Matěj Poctivý, Vosková figura nebo Erdmanův Sebevrah, prostě čistě divadelní příběhy, v nichž kolektivní improvizace tak velkou roli nehrála. Ale typické ypsilonské pořady, pravda, vznikaly na téma, ať už to byl Karel Hynek Mácha, Jaroslav Hašek, Rusalka, Prodanka, Babička Boženy Němcové, Praha, Mozart. Z těch také divadlo dodnes repertoárově žije, mají své diváky. Dnešní pokusy o totéž považuji za odvar: Sežeňte Mozarta!, svým způsobem i Faust a Markétka. Pro nás pamětníky, co známe ještě Carmen, Lazebníka, Rigoletta nebo prvního Mozarta v Praze, už je to unavené.
Kerbr Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.
Hrdinová Lidé na to ovšem chodí, zvláště ti, kteří nemají srovnání s tím předchozím. A jistě se jim to líbí. Já jsem nejvíc spokojená s ypsilonskou klasikou: Prahou stověžatou, Prodanou nevěstou, Rusalkou. Z repertoáru posledních let jsem nejvíc vzala Schmidovu životopisnou knížku Život v závorkách, která je základem inscenace Muž na větvi, v níž se poprvé objevil Oldřich Navrátil. A podařilo se mu splynout s ypsilonskou poetikou.
Kerbr To bylo v roce 2012.
Hrdinová V téhle inscenaci ožil kolektivní princip nahlížení tématu z mnoha stran, podle mě to byla jedna z nejlepších pražských inscenací, která evokovala totalitní léta včetně pocitu té intelektuální svobody. Možná v tom hraje roli i pozice „Liberečáka“ a pamětníka, který si vzpomíná na svá mladá léta a dešifruje konkrétní osoby, ale přesto mi připadá, že se tu vrátil ypsilonský duch v té nejlepší podobě. Včetně Kořínkovy hudební dramaturgie.
Kerbr Já „Liberečák“ nejsem a působilo to na mě stejně.
Hrdinová Takže občas se v Ypsilonce ještě slibně zajiskří, ale asi je těžké resuscitovat její původní sílu. A pak je tu samozřejmě druhá samostatná linie Braňa Holička, před tím Jiřího Havelky. Ti vlastně rozhodují o tom, jestli Ypsilonka bude pokračovat a v jaké podobě. Což samozřejmě nyní závisí na krocích Jana Schmida. Upřímně řečeno, nezvykla jsem si, že Ypsilonka je něco jiného než Schmidovy nebo Goldflamovy kusy na velkém jevišti. Že Holiček je „taky“ Ypsilonka.
Kerbr Je to zatím taková přidružená výroba, dalo by se říct.
Hrdinová Ale možná to tak vnímáme jen my starší. A „staří na jevišti“ se spoléhají na to, že tihle to po nich převezmou.
Malíková Spíš spoléhají na to, že velká scéna má svoje stálé publikum, které chodí na „starou“ gardu, a pro ty mladší hraje malá scéna. Že generační zázemí a očekávání mají oba póly Ypsilonky. Na Schmida chodí generace střední a výš.
Kerbr Spíš výš.
Hrdinová Na Suchého chodí také publikum padesát a výš.
Malíková V Semaforu i v Ypsilonce přesně vědí, co mají od představení očekávat. Diváci, kteří fandili Ypsilonce, jdou na inscenace, které mají jasný Schmidův rukopis.
Kerbr Já si ještě myslím, že za minulého režimu ypsilonské inscenace přece jen jinak jiskřily. Abych jmenoval svoje nejmilejší: Mozart v Praze, Voni jsou hodnej chlapec, Sebevrah. I když třeba v případě Mozarta v Praze nešlo o politikum, otevíral se v nich prostor svobody. Třeba už Kořínkovými hudebními parafrázemi. Schmid, Kořínek a další zůstali dodnes nápadití, ale zdá se mi, že soubor už zpívá s jistou rutinou a hraje trochu mechanicky. Že už to nemá někdejší spontaneitu.
Malíková Mám pocit, že v některých inscenacích přestal probíhat někdejší živý dialog mezi jevištěm a hledištěm. Chybí někdejší duchovní spříznění, spiklenectví.
Hrdinová Také to záviselo na osobnostech, které tohle uměly. Z původních je v souboru kromě Schmida a Kořínka už jen Jiří Lábus a Jana Synková, jako druhou generaci beru Martina Dejdara, Pavla Nového, Petra Vacka nebo Marka Ebena, který v divadle přitom už dávno není, ale většina lidí ho s Ypsilonkou stále spojuje.
Herman Opakovat tak dlouho jednu poetiku, navíc založenou na spontánní hravosti, nelze bez jisté rutiny. Ale brání se jí, všechna čest. Také mi tam chybí ono jiskření, tedy přesah, kontexty. Prostě se věci říkají a hrají příliš lineárně, přímočaře, bez někdejší košatosti.
Hrdinová Pro mě se právě v tomto smyslu nepodařila inscenace T. G. M. aneb Masaryk v kostce. Ale chodí se na ni. Typické ypsilonské encyklopedické heslo, školní maturitní otázka Masaryk, která ale vůbec nerezonuje, neprovokuje, mám pocit, že sleduji životopisnou studii. Václav Helšus chodí po jevišti velmi koženě, taky jak má hrát úctyhodnou postavu, kterou pojali opravdu jako tatíčka Masaryčka. Dokonce, i když Helšus tzv. „vypadne“ z role a má polemizovat, hledat spojitosti, co má společného s Masarykem, nenachází je nijak spontánně.
Kerbr Zajímavé je ovšem obohacení klezmer muzikou, která se zřejmě vztahuje k Masarykovu angažmá v hilsneriádě.
Hrdinová Nepřišlo mi, že by si publikum nějak zásadně všimlo. Ale k předávání štafety: inscenace Swing se vrací neboli o štěstí byla pokusem naučit mladé pokračovatele swingovat, přimět je nad swingem uvažovat, ptát se. Jenže to moc nefunguje, dokud na jeviště nepřijde Synková a dokud si za piano nesedne Kořínek, tedy generace, která swing cítí a která ho umí zpívat. Ale proč vnucovat této generaci swing, když to není jejich muzika?
Malíková Ten problém je stejný v Semaforu i v Ypsilonce, nemohou přesáhnout svou generaci, ze které vyšli a pro kterou hrají.
Jiří Suchý slaví pětaosmdesátiny FOTO PETR SANKOT
Setkávání v Semaforu
Kerbr Já bych řekl, že Semafor je generačním divadlem ještě starší generace, než je Ypsilonka.
Herman Netroufal bych si to tak přesně měřit. Ale obě divadla zůstávají generační a trochu sentimentální spolu se svou generací, tedy i se svými diváky. Nejsem výjimkou – dokážeme snad racionálně popsat, v čem už ta divadla nejsou taková, jako byla dříve, ale stejně tam rádi jdeme. Já tedy určitě. Ale samozřejmě ta divadla v původní podobě a s původními autory zanikají se svou generací, odtud otázka, co s nimi dál. Jsem přesvědčený, že prodlužovat jejich život nejde, nejde chtít po mladých, aby pokračovali přesně stejně. Lze jim jen předat firmu, pokud ji vůbec chtějí, aby ji nadále vedli po svém. To je princip autorství, který v Divadle S+H, obávám se, zemřel se Skupou, dobře – s Kirschnerem, v Ypsilonce a v Semaforu se blíží ke konci cesty. Což neznamená, že Schmid se Suchým ještě nevytvoří zajímavá díla a že se jim má brát prostor je tvořit. Jen perspektiva není v přímočarém pokračování, ale v logické změně. Nebo v zániku. Já fakt netoužím po Semaforu bez Jiřího Suchého.
Hrdinová Vnucovat mladým swing je vlastně obecně stejné jako vnucovat dětem Spejbla a Hurvínka. Trošku jinak je to v Semaforu, má své generační publikum, umí s ním komunikovat, čerpá ze své tradice a Suchý je stále schopný psát výborné písničky a vtipné texty. Jistě, že se mu něco nepovede, a je příznačné, že i na podle mě největší propadák Rytíři z Blaníku a slečna Lída se stále chodí. Ale také se mu nedaří, když se pokouší spojit s něčím Semaforu cizím – například když do této inscenace přijal Davida Šíra, který imituje Felixe Holzmanna. Ale zafungovalo spojení se třemi mladými zpěvačkami a instrumentalistkami Eliškou Hurábovou, Magdalenou Jedličkovou a Veronikou Tichou, které dokonce cítí i ten swing. Taky jsou odchované kapelou Harmcore Jazz Band Vaška Harmáčka. A sám Suchý semaforskou poetiku neustále mírně modernizuje. S výjimkou té Lídy nemám pocit, že by nyní Semafor šel pod svou léty vypracovanou úroveň. Lidé se chodí setkat se Suchým a Jitkou Molavcovou. Do Ypsilonky se Schmidem a dalšími. S kým do Divadla S+H?
Herman No právě.
Hrdinová Samozřejmě že divácká generace Ypsilonky a Semaforu stárne spolu se svými divadly, jsou to divadla do jisté míry založená na nostalgii, co si budeme povídat. Ale děti jaksi nestárnou se Spejblem a Hurvínkem.
Malíková Stárne však jakási sentimentální paměť rodičů a prarodičů, jak jsem říkala na začátku.
Hrdinová Jenže v publiku usednou děti bez nostalgie.
Malíková Nemyslím si, že Divadlo S+H je stejně generační jako Ypsilonka a Semafor.
Herman Cimrmani dnes oslovují i mladší generace.
Malíková Já spojuji popularitu Cimrmana s momentální módou hipsterů, kteří vypadají jako naši dědečkové na fotkách v podvlíkačkách a přes oblečení a chování korespondují s Rakousko-Uherskem.
Kerbr Ale hlavně jsou dobré cimrmanovské texty.
Hrdinová Jsou v nich obecně lidské situace, s nimiž si rozumějí všechny generace.
Herman Přesně vybroušené repliky fungují mezi starými i mladými jako populární „hlášky“. Máme nějakou hlášku ze současného Spejbla a Hurvínka?
Malíková Jistě, Hurvínkovo: Chá, chá.
Kerbr Chtělo by to zapsat v notách, v Hurvínkově intonaci.
Herman Popularitě Cimrmanů jistě pomáhají Svěrákovy a Smoljakovy filmy. S hrami Járy Cimrmana mají společný smysl pro humor i ušlechtile pozitivní náhled na život.
Hrdinová Ale ani jedno z divadel, která tu probíráme, není vysloveně „lidové“. Všechna pracují s vyšší inteligenční úrovní, podobně jako kdysi Osvobozené divadlo. Což souvisí i s diskusemi, zda mají, či nemají mít podporu magistrátu. Jednoznačně mají – mají svůj repertoár, publikum, témata. Nepodbízejí se.
Herman Kromě toho si myslím, že podporovat z veřejných peněz se mají jak nadějní mladí, aby dosáhli pořádné kariéry, tak zasloužilí staří, aby kariéru důstojně ukončili a často vydali nejlepší díla – Leoš Janáček napsal nejlepší hudbu na prahu stáří. U Divadla S+H ovšem vidím jiný důvod k podpoře, tak trochu muzejní uchovávání tradice, které by se ovšem mělo asi jinak formulovat, než je tomu dnes.
Hrdinová Chybějí tam otcové zakladatelé, v tom je problém. A autorské osobnosti. Stále se mi ale v naší debatě vnucuje polistopadové ukončení činnosti Divadla za branou Otomara Krejči. Podle mého tento otec zakladatel měl dostat po polském způsobu jakousi svou tvůrčí laboratoř, kde by důstojně umělecky dožil a mohl vychovat ještě několik dobrých herců. I když nás tam chodilo jen pár a hlediště zelo prázdnotou. Zapišme to jako memento zřizovatelům nebo mladým radikálům, kdyby chtěli podobně likvidovat Semafor nebo Ypsilonku nebo Divadlo S+H.
Herman Naprostý souhlas. Jen s poznámkou, že nabídku na takovou laboratoř tehdy Krejča dostal, ale odmítl ji. A s druhou poznámkou, že jednou věcí je podpora z veřejných rozpočtů a druhou existence autorského divadla v podobě příspěvkové organizace. To druhé mi k takovým souborům prostě nesedí. Zvlášť když Divadlo S+H vlastně funguje jako rodinný podnik a veškerá práva má v rukou fyzická osoba, ne sám zřizovatel. Což, prosím, berme jako obecnou poznámku.
Děkuji za věcnou diskusi.
Josef Herman (ed.)
Komentáře k článku: Kulatý stůl Divadelních novin o autorských divadlech
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
