Kulatý stůl k návrhu zákona o veřejnoprávní kulturní instituci
Asociace profesionálních divadel ve spolupráci s Divadelními novinami svolala na 6. prosince loňského roku online jednání k návrhu zákona o veřejnoprávní kulturní instituci. Předkládáme hlavní příspěvky a teze sice s velkým odstupem, ale snad právě včas, neboť chceme podpořit zahájení přípravy nové verze zákona a přispět podstatnými připomínkami k jeho znění. Myšlenka zákona o veřejnoprávní kulturní instituci vznikla už před lety, upřesňoval se cíl a obsah navrhované právní úpravy, která od začátku narážela na ostrý odpor především odborů v kultuře a obtížně se hledalo její začlenění do právního systému. A to všechno v době, kdy byl sektor kultury podfinancovaný a přednost dostávaly „recepty“ na řešení krátkodobých problémů před koncepčním materiálem. Zákon se potýkal s nedůvěrou Ministerstva kultury, přestože se opakovaně objevil v předvolebních nesplněných slibech různých politických stran. Nakonec ho definitivně shodil ze stolu ministr kultury Antonín Staněk, aby vyhověl tlaku odborů. Není veřejně známo, že by nyní probíhaly práce na přípravě zákona, je třeba konstatovat, že na splnění závazku má vláda, respektive ministr kultury Martin Baxa, pouze rok. V textu používáme zkratku VKI pro veřejnoprávní kulturní instituci. A pro lepší orientaci zvýrazňujeme důležitá témata. V záznamu je použita zhruba polovina toho, co bylo řečeno.
V Programovém prohlášení vlády z 6. ledna 2022 se uvádí:
Rozpočet Ministerstva kultury (bez náhrad církvím a náboženským společnostem) budeme v tomto volebním období směřovat k 1 % státního rozpočtu.
Nejpozději do poloviny roku 2023 připravíme zákon o veřejných kulturních institucích.
Zlepšíme podporu kultury v regionech, nastavíme jasný systém podpory krajských, obecních a neziskových institucí i významných kulturních projektů, včetně podpory regionální kulturní infrastruktury. Podpoříme formou konzultací a sdílení mezinárodních kontaktů města ucházející se o titul Evropské hlavní město kultury.
Budeme prosazovat trvalé vyšší daňové zvýhodnění mecenášství a sponzoringu jako krok k funkčnímu vícezdrojovému financování kultury.
V diskusi vystoupili (v abecedním pořadí): ředitel Národního divadla v Praze Jan Burian, ředitel Národního divadla v Brně Martin Glaser, ředitel Moravského divadla David Gerneš, náměstek hejtmana Jihočeského kraje Pavel Hroch, hejtman Karlovarského kraje a předseda Komise pro kulturu a památkovou péči asociace krajů Petr Kulhánek, předseda Svazu měst a obcí František Lukl, předseda Asociace profesionálních divadel Stanislav Moša, vedoucí Odboru kultury a památkové péče Středočeského kraje Kateřina Pešatová, ředitel agentury DILIA Jiří Srstka, člen Rady Ústeckého kraje Tomáš Rieger, náměstkyně hejtmana Libereckého kraje Květa Vinklátová. Diskusi vedl šéfredaktor Divadelních novin Josef Herman.
Josef Herman: Přeji krásné odpoledne a jsem rád, že o návrhu zákona bude debatovat tolik významných lidí z organizací a politických orgánů, které by o divadle měly rozhodovat. O vstupní slovo požádám pana hejtmana Petra Kulhánka.
Petr Kulhánek: Mohu jen zopakovat to, co jsme probírali na iniciačním jednání se skupinou, která se kolem návrhu zákona o VKI pohybuje. Že by primárně samosprávám, ať už krajským, nebo městským, měl v budoucnosti usnadnit financování veřejných kulturních institucí v regionu. Mnohdy se jejich zakladatelé, tj. zpravidla města, dostávají do výrazných problémů, kdy jsou jako zřizovatelé odpovědni za chod organizací, včetně ekonomického zajištění. Zároveň jejich organizace často daleko přesahují obecní úroveň a fungují v rámci celého kraje. Konkrétně v Karlovarském kraji stále přemýšlíme, jakým způsobem se nekonfliktně podílet na spolufinancování organizací, jako jsou městská divadla či symfonické orchestry, a zákon o VKI by jednak mohl usnadnit náš přístup do financování organizací a jednak by mohl umožnit používání i dalších externích zdrojů mimo jednotlivé obecní rozpočty, na kterých jsou dnes organizace zcela závislé. V tom vidím obecný zájem na přijetí zákona o VKI.
Martin Glaser: Z hlediska nás ředitelů divadel by zákon byl nástrojem, který by jednotlivé úrovně státní správy a samosprávy přiměl se dlouhodobě dohodnout na kooperaci. Dnes se v daném volebním cyklu politická reprezentace města a kraje potkává jen dva roky, někdy se v tom krátkém čase dohodnou, někdy se nedohodnou, protože jsou to strany politicky protivné. Kdyby divadlo bylo spoluzřizováno městem a krajem, ta největší i státem, byl by to dlouhodobý projev společné vůle, který už by neprocházel téměř každoroční diskusí. Protože funguje jednoduchý efekt: když je něco moje, musím se o to starat. Pokud spoluzřizuji divadlo, mám k němu dlouhodobý závazek. Pokud nejsem spoluzřizovatelem, logicky se jako politik nejdřív postarám o to, co je moje, a až pokud mi zbydou peníze, starám se o to další, co třeba má význam pro mé město nebo pro můj kraj nebo pro celý stát. Je to věc priorit. Čím větší kulturní instituce, tím je pro ni zásadnější dlouhodobé financování, dlouhodobé stabilní podmínky, abychom nebyli vystavováni z roku na rok dohadování s jednotlivými úrovněmi správy o tom, jak bude. Je to velmi praktický bod, ve kterém je myslím založeno všechno. Samozřejmě že zákon kooperativní financování nevyřeší, nejdřív musí fungovat dobrá vůle. Ale my jsme teď jako kulturní aktéři vystaveni hrám dobré vůle každoročně, systémové zakotvení a přenastavení parametrů by mohlo všem výrazně usnadnit život.
David Gerneš: Olomoucký kraj a město Olomouc dlouhodobě hledají cestu, jak financovat Moravské divadlo a Moravskou filharmonii, což jsou na poměry města a kraje poměrně velké, nákladné instituce a politikové nevidí nástroj, jak by kraj mohl dlouhodobě vůbec vstoupit do financování městské instituce. Zákon o VKI tuto možnost nabízí.
Kateřina Pešatová: Podle mého by bylo moc zajímavé, kdyby uvnitř zákona existovalo nějaké vyčlenění regionálních funkcí těchto institucí. Středočeský kraj má na svém území tři divadla zřizovaná obcemi a také jako v Olomouci jsme hledali nějaké nekonfliktní způsoby poskytování dotací pro divadla prostřednictvím programů, ne individuálními dotacemi. Podstoupili jsme také v podstatě roční rozhovory na téma, jaké funkce městských organizací je schopen vnímat kraj, a pokud by je zákon dokázal pojmenovat, myslím si, že už by bylo pro veřejné správy jednodušší na ně začít přispívat.
Jiří Srstka: Paní Pešatová, jak ony regionální funkce stanovit? Mělo by jít o nějaké seznamy, co hodit na úroveň kraje a co ponechat na úrovni města?
Kateřina Pešatová: V rámci diskuse s divadly v Příbrami, Mladé Boleslavi a Kladně jsme si definovali, že divadlo má nějakou primární funkci pro město, ve kterém působí, čili poskytuje tam nějakou kulturní službu, chodí do něj nějaké množství diváků, kteří tu mají trvalé bydliště. Je tedy naprosto oprávněné, že město jako zřizovatel přispívá z veřejného rozpočtu na funkci, kterou spotřebovávají místní obyvatelé. Pak funkci konzumuje nezanedbatelná skupina lidí odjinud a jednoznačná dotace jen zřizovatele už pozbývá smysl. Potom do rozpočtu divadla přiskakuje nějaké množství peněz z dotace Ministerstva kultury na rozvoj tvorby a potom i nějaké množství financí od kraje, které jsme se snažili definovat tak, aby nebyly v konfliktu se jmenovanými příspěvky zřizovatele a státu prostřednictvím Ministerstva kultury. Řekli jsme si, že divadlo v podstatě přispívá k udržení specifických řemesel v místě. Nikde jinde než v divadle nemůže být s vysokou mírou pravděpodobnosti třeba v Kladně zaměstnaný jevištní designér nebo vlásenkář, takže jsme se rozhodli v rámci regionálních funkcí připívat na udržení zaměstnanosti v těchto specifických profesích. Další z funkcí jsme definovali jako propojování lokální kulturní identity prostřednictvím divadla v daném prostředí, takže naším dalším dotovaným cílem je dosáhnout propojení instituce zřizované krajem, instituce zřizované městem a nějakého lokálního spolku, tedy vytváření společných projektů těchto tří entit. Za důležitý cíl považujeme výchovu mladého diváka napříč regionem, nejenom v daném městě. Nešli jsme cestou přímé dotace, ale cestou dotace na sedadlo, protože jestliže divadlo poskytuje nějaké zvýhodněné vstupné, ať už pro seniory, nebo pro děti, vytváří nějakou ekonomickou ztrátu. A my doplácíme podchycení budoucího publika, nyní dětského, doplácíme vstupenky pro seniory, protože nám jde o zvyšování kvality života, a pro starší děti a středoškoláky jako součást vzdělávacího programu v rámci českého jazyka a literatury – divadlo je podle nás schopné mnohem lépe interpretovat dílo, než se to stane při běžném čtení. A je nám jedno, jestli na představení přijdou žáci individuálně, nebo v rámci skupiny, tedy jestli si student koupí večerní předplatné a budou chodit do divadla s přítelkyní, nebo jestli přijdou na nějaké organizované školní představení. Jde nám o to, aby takové tituly, hlavně klasické hry, divadlo nabízelo a žáci je mohli zhlédnout. Rozpracovali jsme i svozy diváků z okolí, ale vzhledem k tomu, že přišel covid a bylo velmi ztížené dostat publikum do divadla, přestali jsme se této oblasti zatím věnovat a nedopracovali jsme ji až do nějakého dotačního programu.
Josef Herman: Je báječné, jakým způsobem o dotacích uvažujete, že jen obecně nepřispíváte na divadlo. Ale myslím, že Jiří Srstka se ptal na něco trochu jiného. Vy víte, že chcete společně dotovat konkrétní instituce, ale co když zvláště ve větším městě nebude zřejmé, které instituce jsou významem jen městské, nadregionální, nebo dokonce republikové? Kdo to rozhodne třeba v Plzni, Ostravě nebo Brně, o Praze nemluvě? Ale i v menších městech působí soubory s mezinárodním renomé a přesahem, zcela namátkou DRAK v Hradci Králové. Zeptal bych se rovnou pana náměstka Riegera, jak řešili v Ústí zřizování Severočeského divadla.
Tomáš Rieger: Je to jen na dohodě politiků města a kraje. V současné době je Severočeské divadlo společnost s ručením omezeným zřizovaná napůl Ústeckým krajem a napůl městem Ústí nad Labem. Přináší to věčné spory a dohady, těmi trpí divadlo a všichni kolem, protože se promítají do činnosti všech pracovníků divadla. A trpí tím publikum. Ukázalo se, že to není optimální řešení, proto se také upínám k zákonu o VKI, o němž se hodně dlouho mluví, ale zatím není.
Květa Vinklátová: Také stojím za zákonem o VKI, mám jednu úplně čerstvou zkušenost. Snažíme se v Libereckém kraji přistoupit k financování kulturních institucí zodpovědně, jsme malý kraj a velké kulturní instituce sídlí v Liberci. Představa, že náš přístup bude vždycky závislý na aktuální politické reprezentaci jak ve městě, tak na kraji, nás dovedla k tomu, že jako kraj jsme převzali dvě ze čtyř původně městských institucí, a sice zoologickou a botanickou zahradu. Když mají instituce jednoho zřizovatele, jsou ve větším bezpečí, řekli jsme si. Protože cokoli závislé na dohodě kraje a města nemusí být trvalé, kdežto instituce potřebují ke své činnosti stabilitu. Takže já v zákonu o VKI vidím šanci na to, aby instituce mohly dlouhodobě plánovat, aby věděly, s čím mohou dopředu počítat. Překážka může nastat na úrovni státu, který – co se týče regionů – jedná jen na úrovni jednorázových dotací, což vůbec není systémové. Možná kdybychom měli jiné rozpočtové určení daní a daňové asignace směrem do měst, tak tohle neřešíme. Takže já vidím dvě cesty, za prvé zákon o VKI, s rizikem, že až stát zjistí, na co všechno by měl přispívat a kolik, nebude se mu to líbit. Druhým řešením je opravdu velmi rychle narovnat rozpočtové určení daní, tak aby na tom města nebyla tak špatně jako dnes.
David Gerneš: Já bych chtěl navázat na paní náměstkyni Vinklátovou v tom, že pro instituce je velmi důležitá stabilita, kterou zákon o VKI může poskytnout. Neřeší jenom spolufinancování, ale spoustu dalších důležitých věcí, které samy o sobě mohou vylepšit financování a chod institucí, ať je to otázka DPH, možnost řešit zdanění zahraničních umělců, nebo další záležitosti.
Stanislav Moša: Chtěl jsem poděkovat zástupcům politické sféry, ať už z obcí, nebo krajů, že se účastní debaty vyvolané Asociací profesionálních divadel a Divadelními novinami, protože co si budeme povídat, jde o politická rozhodnutí. A o čem jiném je politika než o správě veřejných peněz. My se s jistou závistí díváme do zahraničí, jak jsou obce a země například v německém nebo rakouském prostoru schopny se dohodnout a ve společenských smlouvách zařídit víceleté financování. Ta praxe prostě existuje. Přestali jsme používat slovo vícezdrojové, protože zdroj finančních prostředků v naší zemi je jenom jeden, ale mluvíme o kooperativním financování, které musí být zřízeno přes veškeré politické úrovně, a tedy veřejné rozpočty tohoto státu, od přijetí zákona o VKI po jeho následnou aplikaci do praxe, pokud se toho obce ve spolupráci s kraji ujmou. Už poměrně dlouho o tom neúspěšně jednáme hlavně pro legitimní obavu krajů, že pokud by do takových smluv šly, nedostanou na to od státu řádné peníze. Stát disponuje poměrně značnými prostředky, které dává nesystémově do různé úrovně pomoci. Vztah k takovému způsobu dotování zůstává skeptický, vymění se vláda, jak už se vlády mění, a nakonec budou muset problémy opět řešit zřizovatelé na úrovni obcí. Takže budou muset jednat zase na úrovni politické reprezentace, krajů, měst, ale v souladu s tím, co si také stát určí. A to nemůže udělat nikdo jiný než politici v této zemi.
Jan Burian: Nejprve chci říct, že zákon o VKI není žádný experiment, ale že vychází z dobré praxe, kterou známe. Za prvé ji známe z prostředí vědy, kde veřejná instituce funguje a byly kolem jejího zavedení úplně stejné diskuse, jako jsou teď kolem veřejné kulturní instituce. Dneska už si na tehdejší námitky nikdo ani nevzpomene. A za druhé máme dobré zkušenosti se spoluzřizovatelstvím třeba z německy mluvících zemí, máme i některé případové studie připravené tak, abychom věc mohli konkrétně prezentovat. Veřejná kulturní instituce vznikne skutečně dohodou, a to písemnou zřizovatelů, dvou nebo tří, kteří se musí povinně ze zákona o VKI domluvit na základních věcech, jako je podíl na financování, nikoli jen stanovit nominální částku, a podíl na správě VKI. A samozřejmě taky na svěřeném majetku instituce. Tím se vytvoří předpoklady pro to, aby organizace fungovala jejich společnou odpovědností na základě dlouhodobě přijatelného finančního, majetkového a taky správního klíče, když to zjednoduším. Organizace sama by měla principiálně fungovat na několikaletém předvídatelném financování. Například v Plzni dávno fungují čtyřleté granty, tedy když tam pořádáte mezinárodní festival, víte tři roky dopředu, s jakými prostředky můžete počítat. Ale když tam spravujete velké několikasouborové divadlo, v takové situaci nejste. Jeden z důvodů dlouhodobého odporu k návrhu zákona o VKI je tvrzení, že bude ohrožen nějaký veřejný majetek. Naopak, jeden z důvodů, proč by se měla VKI zřídit, je právě ten, aby správa majetku zůstala ve stejné šíři, jako nyní je u příspěvkových organizací, to znamená včetně institutu svěřeného majetku a včetně institutu ochrany majetku v rámci třeba památkové péče. To například „ústav“ v občanském zákoníku neumí, ale VKI by to umět měla. To je samozřejmě vážná věc, protože spousta divadel spravuje historické budovy ve vlastnictví města a nikdo nebude chtít zbavit jejich vedení povinnosti dozoru nad nemovitostí. VKI by měla řídit správní rada, orgán vytvořený zřizovateli na základě dohodnutého klíče, své zástupce budou moci pravidelně obměňovat. Kromě toho VKI umožňuje zřízení dozorčí rady, jejímž prostřednictvím budou mít zřizovatelé, to znamená politické reprezentace, stoprocentní kontrolu nad finančními a majetkovými vklady. Samozřejmě něco jiného je programové směřování třeba divadla, různé strategické umělecké, edukativní a další cíle, něco jiného je kontrola financování. A pak se v návrhu zákona o VKI řeší věci stále nevyjasněné, například sjednocení režimu daně z přidané hodnoty, protože dneska je příspěvková organizace ze zákona z části činnosti plátce DPH a z části činnosti je od DPH osvobozena, což dělá nekonečné problémy ve finančním provozu instituce. A VKI by samozřejmě měla umožnit kofinancování i ze soukromých zdrojů.
Pavel Hroch: Domníval jsem se, že existuje nějaký návrh zákona o VKI, a tady se mi zdá, že ještě konkrétní návrh nemáme. Jak to je? V reakci na paní kolegyni Vinklátovou si myslím, že bychom rozpočtové určení daní skutečně mohli otvírat pro sociální služby, zdravotnictví a další a další věci, ale jde o to, aby rozpočtové určení daní bylo skutečně rovnoprávné vůči každému samosprávnému celku. Jako Jihočeský kraj máme nějakých dvanáct příspěvkových organizací v širokém spektru zaměření a všechny by se měly do změny začlenit, nejen divadla. Věřím, že tato diskuse může odstartovat širší diskusi o tom, jak by zákon o VKI měl vypadat, co všechno bude postihovat, jak by se měl financovat. Máme informace z Rakouska a Německa, máme k sobě v Jihočeském kraji blízko a velice úzce spolupracujeme, ale nesmíme zapomenout, že zákon o VKI způsobí změnu dalších zákonů a je třeba mít na paměti, jestli tomu budou politická rozhodnutí nakloněna.
Tomáš Rieger: Chybí mi tu ještě jeden partner, a sice zástupci měst a obcí. Projednává se zákon o VKI také se Svazem měst a obcí, se sdružením místních samospráv, nebo se zástupci konkrétních měst?
František Lukl: Jako předseda Svazu obcí a měst mohu potvrdit, že tuto agendu jsme na předsednictvu projednávali dlouhodobě. A že komora statutárních měst vždycky podporovala návrh zákona o VKI, věcnou podstatu a všechno, co už tu zaznělo. Na základě podnětu pana ředitele Moši se předsednictvo k tématu opět vrátilo a znovu konstatovalo maximální podporu. Já bych se jenom opakoval v argumentech proč. Všichni si uvědomujeme, že aby významné instituce sloužily svému účelu a poslání, je nutné jejich jak víceleté, tak vícezdrojové financování. Pokud zákon jasně definuje, o čem mluvil Jan Burian, pak je to značka ideál a za Svaz měst a obcí musím říct, že tomu věnujeme maximální pozornost a podporu.
Jiří Srstka: Mám čtyři velice krátké body. Za prvé bych plně podepsal to, co říkal kolega Jan Burian a kolega Moša. Nejsem ředitel divadla, takže mě nepodezřívejte z nějakého souručenství. Druhá věc: Zákon o VKI je na světě, v poslední verzi návrh, který prošel Senátem ČR a potom kvůli volbám spadl kamsi do sklepení a odtamtud zatím nebyl vytažen, což je záležitost ministra kultury. Asociace profesionálních divadel vypracovala zásady zákona až poté, co onen návrh odpočíval ve sklepení. Já bych po pravdě řečeno v návrhu trošku škrtal, ale to je spíš legislativní poznámka. Třetí bod: Přeci zákon má fakultativní bázi, to znamená, že se uplatní jen tam, kde ho zřizovatelé budou chtít využít. A když nebudou chtít, tak ho nevyužijí. Zoologická zahrada, paměťové instituce, které samy o sobě o VKI moc nestojí. A mají pro to svoje věcné důvody. A za čtvrté: Dědictví komunismu spočívalo mimo jiné v tom, že všechna profesionální divadla byla zřizována podle divadelního zákona krajskými národními výbory. V první polovině devadesátých let se stát rozhodl, že krajské národní výbory zruší. A došlo k dělení příspěvkových organizací, některá kulturní zařízení stát vykopl nahoru a staly se státními příspěvkovými organizacemi, myslím, že hlavně galerie a knihovny, nevím to přesně, a některé skopl dolů na města – právě prakticky všechna divadla. A já se ptám, dostalo město přidáno na daňových výnosech, když se třeba Brno najednou muselo postarat o druhý největší divadelní barák v České republice? Já si myslím, že města nedostala nic a jsou od té doby jako zřizovatelé divadel, a určitě ještě některých dalších kulturních institucí, neúměrně finančně zatěžována, protože tento „dluh“ se s nimi táhne až do dnešních dnů.
Jan Burian: Za prvé chci zdůraznit, že VKI bude vždy existovat vedle příspěvkové organizace, která pro některé typy činností včetně kultury může být vhodnější, a nikdo to nepopírá. A druhá poznámka: Převedení institucí ze státu na města skončilo v roce 1995 a pamatuji si z Plzně, že nějaká částka s nimi ze státu putovala, neboť se rušily kraje. Jenže dnes je to irelevantní, protože pak se zase kraje zřizovaly a ony částky putovaly jinam. Samozřejmě že vedle VKI je tady stále ještě otázka alokace daňových příjmů na jednotlivé úrovně samosprávy a státní správy, což je olbřímí problém, který s tím souvisí, jak upozornila paní náměstkyně Květa Vinklátová.
Martin Glaser: Dostáváme se ke konkretizaci jednotlivých záležitostí. Když začnu u peněz a rozpočtového určení daní, z pozice kulturních organizací to funguje ve chvíli, kdy město nebo kraj dostanou peníze ze společného daňového výběru s určením „toto je na kulturu“ nebo „toto je na divadlo“. Ve chvíli, kdy peníze přijdou ve velkém balíku, politici logicky dělají svoji práci a rozdělují je podle svých priorit. Když stát zvýší mzdy ve školství, automaticky je kryje navýšením peněz, když stát zvýší platy v kultuře, nic nikomu nekryje. Druhá věc, využití zákona o VKI souvisí s charakterem práce konkrétních organizací. Některé organizace, řekněme třeba knihovna, jsou normovatelné, víte, kolik práce odvede knihovnice, když osm hodin půjčuje knížky a katalogizuje knihy. V divadle, ve filharmonii normovat nemůžete, někdy je práce výrazně víc, jindy výrazně míň. Proto jsme v Asociaci profesionálních divadel odolávali tlakům, aby se přijal divadelní zákon jenom pro divadla nebo obecný zákon o kultuře, kdežto my potřebujeme konkrétní nový nástroj, který umožní jiným způsobem organizovat a financovat naši práci. To je to podstatné. Příspěvkové organizace jsou také hodně křehké a jsou vystaveny skoro libovůli zřizovatelů. Odvolat ředitele Národního divadla může jeden člověk, ministr kultury, když se špatně vyspí. Na úrovni města nebo kraje je to rada, tam se aspoň musí špatně vyspat víc lidí a dohodnout se. Ale VKI by zajistila výraznější stabilitu právě tím, že by fungovaly správní a dozorčí rady, tak jak je známe z normálních městských firem, které nejsou personálním zemětřesením vystaveny tak jako instituce kulturní. A když i další úrovně státní správy budou spoluzřizovateli, budou mít samozřejmě i větší vliv na chod institucí. Národnímu divadlu Brno dnes Jihomoravský kraj poskytuje poměrně štědré dotace, jsem za to velmi vděčný, Jihomoravský kraj je pionýrem kooperativního financování v naší zemi, ale na chod naší instituce má vlastně velmi malý vliv, třeba na výběrové řízení na ředitele. Může kontrolovat jen svou dotaci, nemůže vstupovat do celku instituce, což by právě měla umožnit správní a dozorčí rada. Jak řekl pan Rieger, města pořád hledají nástroje, jak řízení svých institucí zefektivnit, jak zřídit něco, jako je dozorčí rada. Za osm let v Národním divadle Brno jsem zažil už tři modely jakési dozorčí rady, která samozřejmě ani jednou skutečnou dozorčí radou nebyla, protože příspěvková organizace dozorčí radu prostě mít nemůže: jednou jako dozorčí rada přišel předseda kulturního a finančního výboru s vedoucí odboru kultury, pak byla rada politicky nanominovaná a dneska je to opět politiky sestavený poradní orgán ředitele! To nedává už vůbec žádný smysl a všichni cítíme, že tady schází něco mezi politickou reprezentací, úředníky, kteří instituci v podstatě metodicky řídí a kontrolují, a samotnou institucí. Jakýsi „nárazník“. To jsou konkréta velmi důležitá pro politiky i pro vedoucí kulturních organizací.
Květa Vinklátová: Já chci jenom potvrdit to, co řekl pan ředitel Glaser. V Libereckém kraji máme také jakési „dozorčí rady“, říkám v uvozovkách. Jsou to vlastně komise rady města nebo kraje. Vzájemně tam máme svoje zástupce, ale prakticky to jsou politické nominace, byť v našem případě se snažíme mít tam lidi, kteří věci aspoň do nějaké míry odborně rozumějí. Je to vlastně náplast, která nemá žádný význam, protože členové takových rad nemají rozhodovací pravomoci, jsou to jenom poradní orgány. Když se rada města nebo kraje rozhodne, že nedá na jejich doporučení, tak nedá. Mám pocit, že to vzniklo právě v reakci na návrh zákona o VKI, aby se alespoň něco udělalo. Ale je to jalové, význam to nemá prakticky žádný. Jinak je jasné, že když politická reprezentace bude mít jiné priority, tak i kdyby bylo rozpočtové určení daní nevím jaké, na divadla to nemusí vůbec dopadnout. Když jsme tu otázku otevřeli snad na prvním nebo druhém jednání Asociace krajů, prakticky jsme se shodli na potřebě to řešit. Situace je diametrálně jiná než za minulého složení Asociace krajů. Dnes v nás máte jednoznačnou oporu.
Petr Kulhánek: Velmi pozorně jsem poslouchal informace o veškerých úskalích i benefitech připravovaného zákona, který má šanci vejít v realitu. Ale doporučuji, pokud by to bylo možné, shodnout se na krocích, které bychom, ať už z pozice odborné, nebo kulturní veřejnosti, ale hlavně my z pozice krajů, případně samospráv, mohli konkrétně dělat, aby se diskuse nerozplizla do mnoha směrů, ale abychom ji udrželi v praktických mantinelech hlavně jako výstup pro nového ministra kultury, s nímž bych otázku rád probral co nejdříve. To znamená, zdali je možné se v tomto portfoliu lidí, kteří se dnes sešli, shodnout na nějakých realistických krocích, které by mohly vést k pokračování a ukončení diskuse a třeba i k začátku legislativního procesu.
Josef Herman: Přiznám se, že mám naopak trochu obavu z fakultativnosti chystaného zákona. Jistě nastanou situace, kdy se politické reprezentace nedohodnou tam, kde by to bylo žádoucí, a pak zákon o VKI nepomůže. V Německu, pokud vím, je řešení opřené o státní kulturní politiku a platí řekněme ve státním režimu.
Petr Kulhánek: Tohle je vždycky rizikový faktor, a pokud nenajdete shodu a vůli v zastupitelstvu, ať už krajském, nebo obecním, k ničemu vás zákon o VKI nedonutí. Je opravdu nutné vycházet z předpokladu, že rozumný návrh podpory kulturního prostředí v daném regionu získá podporu. Ale není možné počítat s tím, že to nastane bezvýhradně všude, tomu se zákonem předejít nedá.
Tomáš Rieger: Přidám možná kacířskou otázku, jestli nám zákon o VKI pomůže. V Ústeckém kraji jsme se s městem Ústí nad Labem dohodli, že Severočeské divadlo provozujeme jako společnost s ručením omezeným, kterou jsme společně založili. Máme skutečnou dozorčí radu, ale k problémům stejně dochází kvůli tomu, že kraj prostě není schopen se s městem domluvit, jestli divadlo má regionální přesah, nebo je jenom lokální městské. Pokud v tom nenastane shoda, ani zákon o VKI ničemu nepomůže. Možná jen bude složitější zrušit VKI než jiné právní osoby, ale proto zákon asi neděláme.
Jan Burian: Politické rozhodnutí přece předchází i založení příspěvkové organizace. Jinými slovy, vždycky, ať už VKI, společnost s ručením omezením ve stoprocentním vlastnictví veřejné samosprávy, nebo příspěvková organizace, bude založena politickým rozhodnutím. Ale velký rozdíl je právě v tom, že VKI se vlastně snaží zkombinovat výhody příspěvkové organizace s přednostmi obchodní instituce, která vyžaduje kooperativní financování a má ekonomicky významné vlastní příjmy. Čímž říkám, že asi nebude důvod dělat VKI například z knihovny, protože ani přesahem služeb mimo hranici města, ani vnitřním uspořádáním to nebude potřeba. Ale budete-li chtít provozovat vícesouborové divadlo v Ústí nad Labem, může politikům VKI jako nástroj pomoct. Ovšem bez vaší vůle, že to chcete, to nikdy nepůjde. A máte samozřejmě, pane radní, pravdu v tom, že zákon o VKI vám bude házet klacky pod nohy třeba při likvidaci instituce, protože tam nejsou tak volná ustanovení jako třeba v korporátním právu u společnosti s ručením omezeným.
Martin Glaser: Také si dovolím zareagovat na pana náměstka Riegera a vlastně i na pana doktora Hermana, na jeho připomínku německého modelu kategorizace divadel, který říká, že jsou divadla nejvyšší kategorie, která zřizuje stát, země, město, až po ta řekněme nejnižší, která zřizují jenom města. Nejsem právník, ale podle mého tímto směrem u nás jít nemůžeme, protože přece nelze samosprávám nařizovat „milé město a kraji, odteď musíš zřizovat třísouborové divadlo“. Je to otázka společné vůle na kultivaci naší společnosti na úrovni město–kraj, město–kraj–stát, bez toho se neobejdeme. Je to samozřejmě běh na dlouhou trať, nezbytně budou lokální výjimky, kde se prostě nikdo delší dobu nedohodne, ale když tam politikové uvidí příklady dobré praxe, že to jinde funguje, třeba se přidají. Divadelní společnosti s ručením omezeným vznikaly mimo jiné kvůli předpokladu, že se výrazně ušetří na provozu nebo na nákladech institucí třeba kvůli režimu DPH, aby se ukázalo, že změnou právního systému se samozřejmě neušetří. Je také důležité říct, že ani zákon o VKI nepovede k tomu, že divadla, filharmonie, knihovny budou levnější. Nebudou, prostě kvalitní kultura má své náklady a jde jen o to, jak se poskládají jednotlivé finanční toky, aby dávaly smysl.
Jiří Srstka: Jenom chci pana náměstka Riegera a všechny ostatní ubezpečit, že legislativně skutečně nepřipadá v úvahu ve vztahu k jiným institutům, aby zákon o VKI měl obligatorní charakter – teď se všechna divadla, která byla příspěvkovými organizacemi, přemění na VKI. Proto jsem se tak zvědavě ptal na seznamy divadel s regionálním přesahem ve Středočeském kraji, musela by být konkrétně vyjmenována a u nich by se řeklo „tahle to budou“. Cítíme, že je to nesmysl. Za druhé Severočeské divadlo ať je dále společnost s ručením omezeným, pokud se na tom zřizovatelé dohodnou, protože v instituci mají stoprocentní podíl, ať je to třeba příspěvková organizace. V tomto smyslu je to volné pole, volné kolbiště. Vždyť také v Praze existují napůl transformovaná divadla, myslím, že podle starého zákona o obecně prospěšné společnosti, třeba Činoherní klub Ve smečkách, a těžko si představit, že se zase bude předělávat z o. p. s. na VKI. Jak to dělají Rakušáci a Němci? Oni dělají subspecie zákon, nejen o divadlech, a v závěrečné klauzuli řeknou: „Ve všem ostatním se tyto instituce řídí zákonem o obchodních korporacích“. To znamená, že z návrhu zákona o VKI, který je na můj vkus příliš rozlehlý a příliš podrobný a trošku kazuistický, by se tím odbourala polovina ustanovení. To je legislativní postup, který pomáhá ujasnit spoustu věcí.
Jan Burian: Souhlasím, že v návrhu zákona o VKI je snaha všechno napsat příliš explicitně. Ale je to spíš pro srozumitelnou formulaci věcí než ve vztahu k souvisejícím právním normám. A část materiálů také reaguje na interní námitky Ministerstva financí, že se návrh příliš opírá o korporátní právo a bylo by třeba upravit ho více podle občanského práva. Na návrhu je samozřejmě potřeba další legislativní práce.
Stanislav Moša: Když jsme se začali bavit o zákonu o VKI, bylo dobré si negativně vymezit, proč třeba neusilovat o proměnu kulturních institucí na existující právní osoby, třeba společnosti s ručením omezeným nebo akciové společnosti. Ale jaký by měl mít plat člen představenstva nebo dozorčí rady, když za společnost v těchto případech ručí svým majetkem? Jak byste asi chtěli shánět členy těchto orgánů do Národního divadla v Praze a Brně, do obrovských konglomerátů, které disponují velkými majetky? Samozřejmě třeba dopravní podniky v České republice mají představenstva, mají dozorčí rady a zeptejte se, kolik ti lidé dostávají – ručí svým majetkem a mají za to nějaké drobné. Je to taková dohodnutá hra a myslím si, že improvizace už bylo dost. I proto jsme se rozhodli, že akciové společnosti raději ne.
Josef Herman: Souhlasím, správní rady považuji za největší problém v Praze transformovaných divadel. A myslím, že to bude jeden z největších problémů i návrhu zákona o VKI.
Jan Burian: Je nutné vybalancovat odpovědnost členů správních rad. Aby to nebyli zase jenom poradci, kteří budou o všem rozhodovat a nebudou za nic zodpovídat. Přiměřenost jejich odpovědnosti bude ještě třeba prodebatovat. Zároveň ale návrhy směřují k tomu, že správní a dozorčí rady nemusí být příliš početné orgány, u menších organizací může jít třeba jenom o tři lidi, ale má tam být alikvótní zastoupení zřizovatelů a odborné veřejnosti. Zřizovatelé jako své zástupce mohou jmenovat odborníky, ale také pracovníky pověřené výkonem zřizovatelských funkcí. Takže personální nároky nemusí být tak dramatické jako u bývalých obecně prospěšných společností.
Josef Herman: Dovolte dvě poznámky pro inspiraci. Proslulá opera La Scala má správní radu, kterou vede primátor města Milán, je v ní zástupce státu a vynikající osobnosti. Co do rozpočtu dá město, tolik přihodí stát, o tom se nedebatuje. A pokud kdokoli, i ze soukromé sféry, poskytne stanovenou minimální částku, stává se automaticky plnohodnotným členem správní rady. To jen jako upozornění, že ve světě existují i jiné způsoby existence a financování kulturních institucí. Ani v Německu přece stávající systém nevznikl shora v tom smyslu, že by někdo nařídil městu provozovat vícesouborové divadlo, je to výsledek dohod v rámci dlouhodobě budované kulturní politiky – ale promítnuté až do řekněme tabulkových platů odlišených podle kategorizace divadel: dirigent divadla kategorie A bere víc než dirigent divadla kategorie B. Doufám, že zákon o VKI může mít podobný efekt, že prostě přinutí konkrétně a věcně se zamyslet nad státní kulturní politikou a dovede ji konečně do praktického systému podpory. Protože u nás se kulturní politikou deklarovaly obecné ideové teze, ale je třeba říct, že už řadu let se to mění k lepšímu. Dlouholetým problémem je podle mne také výkon funkce ministra kultury.
Martin Glaser: Mnohé hlasy proti návrhu zákona o VKI tvrdily, že si zákon píší ředitelé divadel pro sebe, aby se jim lépe pracovalo. Na jednu stranu ano, jde nám o to, abychom nám svěřená divadla mohli lépe řídit, ale na druhou stranu všechno, co jsme tu řekli, že by se mělo stát, přece ředitelům dost zkomplikuje život. Budeme muset před kvalifikovanou správní a dozorčí radou obhajovat svá rozhodnutí. Kontrola našeho řízení bude veřejná, odborná, protože v návrhu je, aby ve správní radě zasedli i zástupci odborné veřejnosti. Ředitele divadla dnes vybírá nějaká ad hoc jmenovaná komise, která má hlas poradní, rada nebo zřizovatel se tím může i nemusí řídit, a hlavně taková komise nemá vůbec žádnou zodpovědnost. Správní rada bude naopak rozhodovat velmi zodpovědně, protože bude vybírat člověka, s nímž divadlo bude spoluřídit, a bude spoluzodpovědná za všechno, co se v divadle, ve filharmonii, v muzeu bude dít.
Josef Herman: V některých transformovaných divadlech v Praze je správní rada postavena tak, že jednoho ředitele drží dvacet let.
Martin Glaser: Jde o to, jestli transformace v Praze nebyla svým způsobem veřejnoprávní privatizací divadel. Správní rady, které si jmenoval příslušný ředitel, aby ho dvacet let držely ve funkci, a město jako hlavní donátor nad těmi divadly ztratilo kontrolu, není cesta navržená v zákonu o VKI.
Jan Burian: Ano, zmíněná transformovaná divadla byla vlastně privatizována na soukromé právnické osoby. Kdežto v návrhu zákona o VKI zůstávají veřejnoprávní zřizovatelé a povinnost transparentně měnit rady v šestiletých cyklech podle dohodnutého klíče, zveřejněného ve smlouvě mezi zřizovateli. Je strašně důležité, co řekl Martin Glaser. Lidé, co budou šest let ve správní radě, budou zodpovídat za jmenování ředitele, za schvalování rozpočtu a budou moci všechno kontrolovat, včetně toho, jestli ředitel plní koncepci, na kterou ho jako ředitele rada přijala. A už při jeho volbě budou muset členové rady brát ohled na to, jestli je navržená koncepce reálná vzhledem k finančním a dalším možnostem instituce. Ředitelé budou vyjednávat maximálně s devíti lidmi v radě velkého divadla, což je lepší než každých čtrnáct dní pořád dokola vysvětlovat třiačtyřiceti zastupitelům, že v divadle je opona mezi jevištěm a hledištěm a dveře pro herce vedou na jeviště zezadu, když to řeknu vulgárně. A že to fakt stojí víc peněz, než se vybere.
Josef Herman: V systému je léta letoucí málo peněz pro kulturu, přestože už padlo mnoho slibů jednoho procenta státní rozpočtu. Co se s tím dá udělat?
Jan Burian: Volit takovou reprezentaci, pro kterou slíbené bude skutečnou prioritou. To je v každé zemi stejné. Ani zvýšení daní nemusí znamenat zvýšení peněz do kultury. Je to prostě zase politické rozhodnutí. I když jsme prožili lepší časy finanční, prostředky směřující do kultury paradoxně stále klesají vzhledem ke státnímu rozpočtu nebo rozpočtu hlavního města Prahy.
Martin Glaser: Samozřejmě že zákon o VKI nevyřeší podfinancování české kultury. To bude další úkol nás všech, kdo se v kulturním sektoru pohybujeme. Covidová pandemie nás naučila mnohem intenzivněji a sofistikovaněji jednat s politickou reprezentací, a když vláda v programovém prohlášení slíbila jedno procento na kulturu, tak myslím všichni vyvineme obrovský tlak, abychom toho v historicky dohledné době dosáhli. Stejně jako minulá vláda řekla „chceme dostat platy učitelů na nějakou úroveň“, což bylo skvělé, a splnili to, ať si o nich myslíme, co chceme, tohle už jim v historii nikdo neodpáře. To samé bude potřeba udělat v kultuře, a pokud to nebude do roka a do dne, je zjevné, že to opět byla vějička na hejly a bude na nás všech, abychom hlasitě křičeli „tahle vláda to nechce plnit“. Stejně tak musíme prosadit zákon o VKI, který už také byl v mnoha prohlášeních a programových slibech. Teď mluvím jako občan Glaser, ne jako ředitel.
Josef Herman: Bylo myslím řečeno vše podstatné, děkuji za podnětnou diskusi, která by snad mohla být jedním z podkladů dalšího jednání o prosazení zákona o VKI.
Komentáře k článku: Kulatý stůl k návrhu zákona o veřejnoprávní kulturní instituci
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Josef Herman
Měl jsem telefon,
od jedné zpěvačky, co si jako myslím o VKI. Snažil jsem se vysvětlit, k čemu zákon je, především ekonomicky. Odpovědí, kterou jsem neunesl a hovor ukončil, bylo bohorovné tvrzení: „Jsem u divadla třicet let, vím, že to nebude fungovat.“ Ozval se mi také prezident odborů, Unie orchestrálních hráčů, Jiří Dokoupil, polemizoval s Kulatým stolem a nabídl materiál, který snahu o VKI zásadně zpochybňuje. I vyzval jsem ho, ať ho poskytne, byť ho stvořila Národohospodářská fakulta VŠE, kterou děkanuje Miroslav Ševčík. No. Hlavně všechny pochybovače vyzývám ke kritice toho, co v debatě kolem Kulatého stolu zaznělo. Kvůli tomu jsme ho po dohodě s Asociací profesionálních divadel publikovali. Prosím pojďme polemizovat, věcně, neagresivně. To je nejlepší, co se dá dělat!! Protože zdejšímu divadlu možná půjde o všechno a je třeba nalézt fungující financování.
15.07.2022 (10.49), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Tak zdá se,
že si nikdo nechce omočit veřejně, že bychom si zase místo otevřené debaty raději zákulisně škodili?
25.07.2022 (11.02), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Martin Doubravský, šéfdirigent opery Divadla F. X. Šaldy Liberec:
Glosa z Liberce k zákonu o VKI
Velmi jsem uvítal zveřejnění části diskuze Kulatého stolu k zákonu o VKI na stránkách Divadelních novin. Přidávám pár poznámek, často inspirovaných mou letitou zkušeností z Podještědí.
Předně bych uvítal informaci, o kterém materiálu se vlastně diskutovalo, zdali o senátní verzi z roku 2016 nebo o nějaké novější verzi, což by se možná dalo u některých zainteresovaných diskutujících mezi řádky diskuze vyčíst. Pakliže existuje nová iniciativa APD v této věci, pak bych uvítal informaci, v čem se liší od verze z roku 2016, která je dle mého osobního názoru velmi problematická a politicky z mnoha důvodů těžko uplatnitelná.
V principu nelze než souhlasit s představou, jak se dohodne zastupitelstvo města Liberce se zastupiteli Libereckého kraje o tom, jak například v tomto roce město Liberec schválí místo 119 milionů provozního příspěvku na divadlo třeba jen polovinu a druhou polovinu dodá kraj, výměnou za možnost delegovat do správní a dozorčí rady takto vzniklé Veřejné kulturní instituce své zástupce. Politická praxe by byla dle mého názoru zcela jiná. Sama účastnice diskuze paní Květa Vinklátová, radní pro kulturu Libereckého kraje, musí přeci znát politickou realitu, proč zastupitelé Libereckého kraje schvalují v současnosti našemu divadlu ve srovnání s ostatními kraji nejmenší možný provozní příspěvek, aby divadlo mohlo vůbec získat dotaci ministerstva kultury. Protože naprostá většina současných zastupitelů kraje nezastupuje zájmy občanů města Liberce a tudíž mají politické priority logicky zcela jiné. Nevím, co by se na této logické politické realitě mělo zákonem o VKI v této fakultativní verzi změnit. Jediná cesta je povinná spoluúčast ministerstva kultury a tudíž spoluzodpovědnost státu za síť určitého typu kulturních institucí, což by dle mého názoru měla být především vícesouborová divadla právě s takovou tradicí, jako například právě liberecké. Velká část zákona se zabývá též zánikem VKI. I zde já osobně spatřuji jistou záludnost. Zatímco dnes musí případné zrušení například souboru liberecké opery posvětit a nést politickou odpovědnost pouze zastupitelé města Liberce, tak v případě VKI si dovedu představit přehazování politické odpovědnosti z města na kraj a naopak.
Diskuze se dle mého názoru až příliš nápadně vyhýbá nejkontroverznější části návrhu zákona, a to otázce změny termínovaných smluv uměleckých zaměstnanců. To, že by všichni umělci měli mít termínovanou smlouvu pouze na dva roky, pokládám za věc nemravnou a degradující umělecké povolání ve Veřejných kulturních institucích na naprosto neatraktivní a tudíž snižující jejich uměleckou úroveň. Sám jsem opakovaně a zřejmě marně vyzýval bývalou ředitelku paní poslankyni Jarmilu Levko, aby se v rámci prosazení zákona z pozice členky APD zasadila o odstranění tohoto zcela nesouvisejícího paragrafu z návrhu zákona. Ano, dnešní podoba smluv na dobu neurčitou není určitě optimální, ale musí se řešit v celospolečenském kontextu konkurence na pracovním trhu. Právě zkušenosti z tolik vzývaného německorakouského prostoru by měly být v této problematice inspirativní.
Jedním ze „silných“ argumentů zákona o VKI je existence správních a dozorčích rad. Dle mého není vůbec samospasitelná, což opět dokládám zkušeností z Liberce:
– Paní Květa Vinklátová si stěžuje na nefunkčnost Komise dozorčí rady Divadla F. X. Šaldy. Nezmiňuje ovšem skutečnost, že je sama součástí této komise. Dovolím si položit několik otázek inspirovaných realitou z Liberce.
– Proč neexistuje nezávislá a mimo periodu volebního období jmenovaná dozorčí komise Divadla F. X. Šaldy. Kompetence dle dokumentu z roku 2018 mi nepřipadají až tak bezmocné. https://www.liberec.cz/cz/radnice/dalsi-organy-mesta/rada-mesta/komise-rady/komise-dozorci-rada-divadla-f-x-saldy/
– Proč kontrolní komisi jmenuje rada města stejně tak jako ředitele?, není už v tom založen kontrolní problém?
– Proč se naše liberecká dozorčí komise sešla dle veřejných informací naposledy 20. 10. 2021, když dle statutu se má scházet nejméně šestkrát do roka?
Bohužel musím konstatovat, že prosazení tohoto zákona v základních parametrech návrhu zákona z roku 2016 nepovede ke zkvalitnění fungování vícesouborových divadel.
25.07.2022 (14.23), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Velmi děkuji Martinovi Doubravskému za názor,
a pokusím se odpovědět na některé námitky.
Kulatý stůl neprobíral žádnou konkrétní verzi návrhu o VKI, osobně se domnívám, že jiná než odmítnutá senátní z roku 2016 neexistuje, dopracovat návrh podle vznesených námitek a připomínek mělo MK ČR, nikdy k tomu však podle mne nedošlo a návrh odpočívá dodnes kdesi v šupleti příslušného činovníka. Ministr Martin Baxa se sice přihlásil k úkolu zákon o VKI připravit, nevím o tom, že by už nějaké práce probíhaly. Kuriózně prakticky všechny relevantní strany ve volbách slibovaly zákon o VKI přijmout. Připomněl jsem v úvodu kulatého stolu programové prohlášení vlády, že zákon o VKI připraví k projednání do poloviny roku 2023!
Sdílím pochybnosti Martina Doubravského o schopnosti a ochotě dvou (tří) politických reprezentací dohodnout se na podpoře či případně zániku (kdo bude zodpovědný) jedné instituce ve významné časové periodě (i když ochotu k tomu politikové v jednání kulatého stolu deklarovali). Německý model, který všichni odmítají myslím kvůli nepodstatnostem, vychází z přijaté státní kulturní politiky promítnuté do státního rozpočtu (zjednodušeně nejobecněji řečeno), což mu dává potřebné zakotvení, jaké u návrhu VKI také postrádám. Vlastně se v chápání role státu či státní politiky s Martinem Doubravským zhruba shoduji.
Nerozumím tvrzení, že „zastupitelé Libereckého kraje schvalují v současnosti našemu divadlu ve srovnání s ostatními kraji nejmenší možný provozní příspěvek, aby divadlo mohlo vůbec získat dotaci ministerstva kultury“ – kraj ani stát nemůže dotovat městskou příspěvkovou organizaci, to se pokouší VKI umožnit.
Nepovažuji požadavek termínovaných smluv za nerozumný, kontroverzní se stává pouze v očích odborářů. Jistě je třeba o konkrétní podobě ještě jednat, také si nemyslím, že by ve verzi návrhu zákona o VKI z roku 2016 byla dobře vyřešena, konkrétně jen dvouleté smlouvy také nepovažuji za rozumné a schůdné (i když Stanislav Moša praktikuje jednoleté smlouvy ku prospěchu svého divadla), nicméně princip je podle mého správný, jen je třeba, opakuji, ho pořádně dojednat. Že se mnozí marně a naivně stále ohlížejí po státním zaměstnanectví je bohužel smutná realita a pozůstatek reálného socialismu. To byl hlavní důvod, proč návrh zákona v roce 2016 neprošel, ale byly i jiné podstatné důvody obecně řečeno v začlenění zákona do právního systému. Především to se mělo na MK ČR už šest let řešit.
Jakkoli také považuji správní rady za nejdůležitější a zároveň nejchoulostivější část návrhu zákona o VKI, nelze za dozorčí radu považovat jakékoli současné poradní komise – příspěvková organizace prostě tento instrument nezná!
Stejně nejasnou je třeba Garanční rada Národního divadla, která má konkrétní úkoly, ale je zase jen hlasem poradním, o tom, o čem má, v podstatě od své rekonstrukce nejednala (sdělil to Divadelkám ve svém přehledu činnosti rady její předseda Ilja Racek) a pokud vím, už se drahnou dobu vůbec nesešla. Alespoň to by dozorčí rada ze zákona musela.
Hlavní snahou návrhu zákona o VKI je možnost spojení ekonomického potenciálu dvou (tří) veřejných rozpočtů k provozování umělecké instituce, tedy možnost navýšit její rozpočet. Leč jak by s tímto instrumentem politikové nakládali je otázkou.
25.07.2022 (22.51), , Trvalý odkaz komentáře,
bohumil nekolný
Herman píše:
„Německý model, který všichni odmítají myslím kvůli nepodstatnostem, vychází z přijaté státní kulturní politiky promítnuté do státního rozpočtu (zjednodušeně nejobecněji řečeno), což mu dává potřebné zakotvení,“. Hezká myšlenka až na to, že to v Německu neplatí. Žádný stát, ale spolkové země a ty si svou kulturní či divadelní politiku řeší různě. Dokonce už jednotlivé politiky máme zpracované ve skvělé magisterské práci. Ale „znalost“ přece v předmětu našeho zájmu už léta nikoho nezajímá. Na téma VKI psát mi připadá až ostudné.
26.07.2022 (9.13), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Popsal jsem princip,
dal jsem to myslím dostatečně najevo, samozřejmě vím, že „bunt“ kulturu nepodporuje, to je opravdu hodně provařená informace, hodně jsme se tím i v DN zabývali kolem tří berlínských operních domů. I součásti „buntu“ jsou státy. A kategorizovaná divadla fungují po celém Německu, byť je to situace složitá, ale v tom nejpodstatnějším pro nás poučná. Ale tady opravdu nejde o podrobnou analýzu německého systému (systémů, aby Nekolný nehudral), ale o princip vazby systému dotací na kulturní politiku, kdežto zákon o VKI představuje pouze fakultativní možnost využít novou formu právnické osoby. Bohumile, máte nějaké podstatné připomínky k návrhu zákona o VKI, potažmo k tomu, co se na kulatém stole řeklo? To by bylo zajímavější než pořád dokola tvrdit, že Herman nic neví.
26.07.2022 (9.36), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Nekolný píše:
„Dokonce už jednotlivé politiky máme zpracované ve skvělé magisterské práci.“ Hezká informace, až na to, že neříká kdo „my“, které „jednotlivé politiky“ a v jaké „magisterské studii“ – kdo ji napsal, kdy a kde vyšla a kde a jak je dostupná. Je těžké diskutovat, je-li předmět diskuse zahalován mystériem vědomostí zasvěcených, jimž je stydno o VKI veřejně psát.
26.07.2022 (17.57), , Trvalý odkaz komentáře,