Kulatý stůl na téma divadel Ústeckého kraje

Debata se konala 12. října v rámci 27. ročníku Festivalu KULT v prostoru Veřejného sálu Hraničář v Ústí nad Labem Foto Karolína Malá

Co pro vás znamená divadlo jako veřejná instituce?

Filip Nuckolls: Je to veřejná služba, bohužel v České republice jako jedné z mála zemí na světě si ji její zřizovatelé spojují se ze sta procent naplněným hledištěm. Dokud je nedokážeme přesvědčit o opaku, budeme se donekonečna motat ve vaudevillech. Naštěstí situace Činoherního studia Ústí nad Labem je trochu jiná než Městského divadla v Mostě, návštěvnost není jediným kvalitativním hlediskem. V německojazyčných zemích stejně jako v Polsku, na Balkáně či kdekoli jinde se veřejnou službou přeci jen míní jakýsi ideál měšťanského divadla, tak jak jej vnímal Goethe nebo Lessing, tedy upřímně se vyjadřovat ke světu teď a tady. My v České republice musíme v současné době dělat hlavně show, čímž bereme prostor soukromým divadlům. Mostecké divadlo má navíc kapacitu 550 míst, které bychom měli naplnit. Musíme si proto diváka vychovat. Věkový průměr našeho publika je 40+, pokud nezačneme až „sociálně inženýrsky“ na změně pracovat, vymřou nám diváci a především se budeme stále točit v kruhu a šestkrát za sebou inscenovat Na tý louce zelený, na čemž umělecky neporosteme. Je to samozřejmě také záležitost dobře fungující produkce, PR a podobně. My se teď musíme soustředit na Divadlo rozmanitostí, které bylo dosud ve stínu, a vybudovat z něj scénu určenou pro diváky od 0 do 15 let se silným lektorským programem. Potřebujeme také vybudovat studiovou scénu, která by dokázala tyto lidi v následující věkové skupině od 15 do 35 let udržet. Nemůžeme zároveň ztratit současné publikum, jinak bychom museli jít za týden od válu. Přemýšlíme tudíž o evoluci, která bude velmi pomalá, ale snad se nám nakonec podaří.

Michal Hába: Je třeba mít na paměti, že většina lidí o divadlo nemá zájem, a pokud má, pak v podobě buď nenáročné zábavy, nebo s představou „slušně se oblékneme a půjdeme si splnit kulturní zážitek“. Taková představa je velmi rozšířená, a také proto má divadlo tak marginální postavení. Vyvracet představu divadla jako něčeho zaprášeného a bezduchého – zvlášť na oblastech – je samozřejmě důležitý úkol. Činoherní studio ale naštěstí pro nás není v takové situaci. Jde o vyprofilovanou scénu, která si může dovolit progresivní dramaturgii. Čím by divadlo pro společnost mělo být, s kolegyní Veronikou Linka samozřejmě neříkáme poprvé. Když s námi dělal rozhovor David Šiktanc, stal se z toho titulek: Divadlo jako místo, kde se dává všechna moc imaginaci. V naší koncepci jsme také kladli důraz na to, že divadlo má fungovat jako ostrov pozitivní deviace. A přestože do kraje přicházíme nově, cítíme, že Činoherák má velmi silný komunitní základ, a to budeme chtít samozřejmě i do budoucna udržet. Divadlo je kritické médium, ale to není v rozporu s představou, že divadlo dokáže „léčit“ – sbližovat, rozradostňovat, nechat žasnout. Má být místem setkání, kde se lidé potkávají a nějakým způsobem nahlížejí svět vytržený z automatického zažívání. Osobně mě na divadle fascinuje, že v době zrychlování všeho a všudypřítomného online zůstává nějaký formát, který je naživo. Člověk si ho nemůže přetočit, utnout, po minutě ztratit pozornost jen tak. V době snadné konzumovatelnosti a produktovosti divadlo od člověka žádá nějaké úsilí, nějakou spoluúčast. A je tedy důležité, pokud vám člověk dá tu důvěru a do divadla přijde, ho nezklamat, ale ani se mu nepodbízet.

Veronika Linka: Zní to jako klišé, ale pro mě je divadlo oproti audiovizi v první řadě o setkávání, dialogu, komunikaci. Někdo si možná do divadla chodí potvrdit status kulturního člověka. Když ale s divákem navážete společnou řeč, tak aby inscenaci zároveň nějakým způsobem důvěřoval a měl rád značku, za kterou chodí, můžete s ním v komunikaci pokračovat a prostřednictvím divadla třeba i postupně hýbat jeho horizonty.

Zůstaňme ještě u instituce.

Michal Pětík: Ještě bych jednou vztáhl pozornost k situaci v Mostě. Celé roky narážíme na problém, že nedokážeme oslovit diváky mezi dvaceti až třiceti, kteří po maturitě odcházejí pryč z města. Pokud se vracejí, tak nikoli do divadla, protože nemají za čím. Mají pocit, že je divadlo jaksi staré, ono tak i vevnitř vypadá, jelikož interiér pochází z poloviny osmdesátých let. A tak pokud jsme nazkoušeli nějakou inscenaci, která by takovým divákům mohla konvenovat, prostě se o ní nedozvěděli, nedokázali jsme jim zprávu o její existenci doručit. To je tedy náš velký úkol do budoucna – vytvořit něco, za čím se budou chtít vracet, a hlavně budou vědět proč.

Vize budoucnosti

Přesuňme se nyní rovnou k tomu, co plánujete, jaké divadlo byste chtěli dělat. V souvislosti s Činoherním studiem jste v koncepci hovořili o současné evropské činohře ve specifickém regionu. V Mostě by se podle vás mělo dělat špičkové moderní a sexy divadlo. Co si máme za těmito obraty představit?

Nuckolls: Je to vlastně vaudeville, ale udělaný ve špičkové režii a špičkovým týmem. Situace v Činoherním studiu byla za mého šéfování odlišná (v letech 2005–2015 byl kmenovým režisérem, v letech 2011–2015 i uměleckým šéfem ČS Ústí – pozn. red.), diváci se nechytali na klasické texty jako třeba Čechovova Racka, ale byli otevření k neznámým titulům. Ústecké publikum nemá předsudky. Mostecký divák naopak na velké scéně vyžaduje čitelný příběh, v němž se bude orientovat, jako je třeba Cyrano z Bergeracu, ale jakým způsobem jej uchopíme, je tak trochu na nás. Vyzkoušel jsem to například na inscenaci Brouk v hlavě, kterou jsme adaptovali z přelomu století do devadesátých let 20. století a udělali z ní Scary Movie na jevišti. Setkala se s velkým úspěchem u publika. Mostecký divák je schopný leccos skousnout, i když má své mantinely. Představa, že Cyrana hraje žena, by u něj asi neprošla, ale když bude jezdit na motorce, to divák zvládne. Velká scéna mosteckého divadla by měla být dobrý West End, žádná předvídatelná show, ale inscenace s kvalitním interpretačním základem.

Pětík: Na velké scéně budeme vyprávět velké (mnohdy klasické) příběhy, ale jakým způsobem je budeme interpretovat, jak je zaktualizujeme, tam je prostor pro současný divadelní jazyk. Ale asi to nebude cesta extrémních experimentů.

Nuckolls: K tomu by měla sloužit komorní scéna. Tam by měl člověk přijít a pokaždé dostat nějaký neočekávaný zásah. Mohl by přijít i v mikině, na což není mostecký divák ještě moc zvyklý. Velká scéna bude naopak s červeným kobercem a welcome drinkem, což by mělo jistým způsobem evokovat onen kulturní zážitek. Pomalinku by se však i zde měla situace obracet v nějakou uměleckou ambici.

Hába: Hodit na stůl tvrzení, že budeme dělat „současnou evropskou činohru“, je samozřejmě troufalé, ale je to přesně to, co se snažím nebo jako Lachende Bestien (od roku 2011 existující nezávislé divadelní uskupení soustředěné okolo Michala Háby – pozn. red.) snažíme dělat. Je to sebevědomé divadlo, které otevírá společenská témata a nebojí se říct, že je politické. Ono totiž každé divadlo je politické, to je stará pravda. Ale nejde jen o obsah, jde taky o formální prostředky, jak se hraje. Neříkám rozhodně, že divadlo nemá být zábava, že musí být jen vážné. Naopak, divadlo má být zábava v logice „o vážných věcech s humorem“. V tomhle ostatně – nejen – souzním s Brechtem, kterého rád vytahuju na světlo světa. Brechtovská tradice českému divadlu dost chybí. Vidět je to výrazně ve dvou rovinách – v apolitičnosti českého divadla a pak v herectví. Proto existuje tak široce rozšířená představa, že důležité je hlavně se „vžívat“, ať už jde o herce, nebo diváka. Musím se už smát, když poněkolikáté slyším kritiku bylo to zajímavé, ale úplně mě to nepohltilo. Protože samozřejmě dle základní brechtovské logiky nechci, aby diváci zapomněli na svět kolem sebe, aby se vžili. A to dost souvisí s herectvím. Herectví samozřejmě pracuje s emocemi, ale je to vědomá činnost. Herec proto musí umět komunikovat obsah hraného různými cestami, musí z psychologie střihnout do komentáře, nebo rovnou ideálně „hrát obsah i komentář“ zároveň. Za mě „současná evropská činohra“ potřebuje herce, který je schopný strhávat lidi svou hráčskou energií, schopností rozumět jevištně současnému světu a celkově hrát suverénně a s nadhledem. Samozřejmě, jsou různé cesty a neříkám, že ta naše je jediná správná, ostatně Činoherák měl různé fáze. S Filipem Nuckollsem byl víc coolness, s Davidem Šiktancem zase poetický. S námi bude Činoherák víc brechtovský.

Genius loci

Linka: S tím souvisí i specifický kontext místa. Když mluvíme o politickém přesahu a intelektuálních nárocích na diváka, určitě by neměl být budoucí Činoherák elitářský nebo salonní. Je pro nás důležitá přístupnost, což zase souvisí s geografií v té původní otázce. Činoherák je jak lokální divadlo, které má vlastní komunitu, tak může zároveň komunikovat i s Prahou, s regiony a v nějakém středoevropském kontextu i se zahraničím.

Hába: Neumím si představit lepší místo, kde dělat divadlo, než Ústecký kraj. Na lokální úrovni se tu zračí globální problémy. Ústí je místo, kde se dá dělat současné divadlo o současném světě a tyhle dvě roviny, lokální a globální, propojovat. Co mimochodem vidíme jako dosud nevyužitou příležitost, je kontakt s německojazyčným divadlem, respektive regionem tady kousek za hranicemi. Ústecký kraj může skvěle fungovat v propojování se Saskem nebo vůbec s bývalým východním Německem. S Veronikou Linka z Lachende Bestien hned do začátku přinášíme koprodukční projekt, který děláme se Saskou Kamenicí, Evropským hlavním městem kultury pro rok 2025.

Nuckolls: Připravujeme obrovský grant na propojení českých a německých divadel. Rádi bychom spolupracovali s Chebem, z druhé strany s Freibergem, Anabergem a Chemnitzem.

Moderátorka Marcela Magdová, dramaturgyně Činoherního studia Ústí nad Labem Veronika Linka a jeho nový (od 1. ledna) umělecký šéf, režisér Michal Hába Foto Karolína Malá

Politické vlivy

Ústecký kraj je sám o sobě dramatický region, navíc sousedící se Saskem. Jaké potenciální hrozby a negativa, na která můžete ve své tvorbě právě zde narazit, tu podle vás jsou?

Hába: Jsme si vědomi, že stačí, aby proběhly volby, a my se můžeme ze dne na den ocitnout na dlažbě. Ledaže bychom měli dost odvahy se nevzdat a zopakovat reakci jako před deseti lety (tehdy divadlo vstoupilo kvůli razantnímu snížení dotací, jež by v důsledku znamenalo zánik souboru, do stávky a za pomoci ústeckých občanů a kulturní obce se jim podařilo magistrátní rozhodnutí zvrátit – pozn. red.). I díky téhle vzpouře má nyní divadlo relativně klid a není pod politickým tlakem, ale bylo by naivní spoléhat na neměnnost takové situace. A co se týče dalších hrozeb a negativ, které bychom mohli nebo měli řešit nebo s nimi nějak pracovat… Napadají mě vyloučené lokality, s těmi by mělo smysl pracovat, nicméně vím, že to není otázka jednoho projektu, ale dlouhodobé práce na pomezí kulturního a sociálního působení. Pak jsou tu takové věci jako postupné „hnědnutí“ společnosti se všemi svými negativními důsledky, které jestli se někde projeví nejdřív, tak v tomhle kraji. Koneckonců právě hned sousedící Sasko a vůbec celý prostor bývalého východního Německa se ubírá k pravicovému extremismu. Zároveň – a to je třeba pořád připomínat – jsme svědky ekologického rozvratu, který už snad ze zoufalství, snad z cynismu radši neřešíme. O tom všem bychom rádi hráli, ale ideálně ne tak, abychom jen reprodukovali smutek a úzkost. Myslím, že podstatné je hledat cesty, jak o těchto tématech hrát a mluvit tak, aby člověk dokázal i jim navzdory nalézat radost. Protože bez schopnosti radovat se a nadchnout se není činorodost a ochota se vzbouřit.

Jak je to s politickou reprezentací a jejím vztahem k divadlu v Mostě?

Nuckolls: To byl jeden z důvodů, proč jsem funkci ředitele a jednatele Městského divadla v Mostě vzal. Jsou to nebe a dudy oproti tomu, co jsem zažíval v Ústí. Současný primátor města Most a zároveň jednatel divadla Marek Hrvol je schopen vnímat, komunikovat a naslouchat našim připomínkám. Za dva roky zvedl rozpočet našeho divadla o jedenáct milionů, čeká nás stomilionová rekonstrukce objektu.

Ale samozřejmě je to do voleb. Když si rada města vzpomene, tak jdu, ale teď je to dobré. Město Most si uvědomilo, že má šedesát tři tisíc obyvatel a obrovský odliv mladých lidí, což znamená, že teď je co do věkového průměru obyvatelstva nejstarším českým městem nad padesát tisíc obyvatel. Panu primátorovi, kterému je třicet šest, došlo, že pokud nezastaví odliv obyvatel, zakládá na obrovské ekonomické a sociální problémy. Snaží se proto investovat do všeho, co by mladé lidi v Mostě udrželo. Navíc město disponuje na rozdíl od jiných sídel velkým bytovým fondem, s nímž může hospodařit. S podobným problémem se potýkali za hranicemi v Lipsku.

Divadlo ve veřejném prostoru

Pojďme vykročit ven z budovy. V obou divadlech už proběhla celá řada různých akcí, inscenací, projektů, které opouštěly divadelní prostory, snažily se dostat více k lidem, být pro publikum viditelné nebo jim předat unikátní zážitek. Je to logicky jistý nástroj komunikace s divákem. Budete jej nadále využívat?

Hába: Činoherák tradičně hraje v letních měsících venku a takovou tradici přebíráme s nadšením: divadlo, které vyráží vstříc lidem. K negativům mě napadají spíš záležitosti dovnitř divadla – že je potřeba myslet na to, jak náročné takové plenérové hraní je pro provoz a pracující. Jde o to, aby byli lidé adekvátně zaplaceni za svou práci, ale také o to, aby si odpočinuli.

Nuckolls: Tuto zkušenost mám z pražského Divadla v Celetné, kde jsem pracoval po absolvování DAMU. Prázdninové hraní se výrazně podepsalo na souboru. Tím, že neměl prázdniny, neměla ani sezona začátek a konec, čímž vzniká problém dovolené. Když jsme studovali, bralo se, že herec si od září do června prostě nevezme dovolenou, ale ve chvíli, kdy hraje i přes prázdniny, začne si ji brát během roku. Jak pak sladit čtyřicet lidí, kteří si mají různě vzít dovolenou? Mnoho rolí se musí alternovat a kvalita inscenací jde prudce dolů.

Dalším nebezpečím je, že venku bude mít divadlo vždycky větší návštěvnost, protože je sexy, což se těžko vysvětluje neuvědomělému magistrátu. V Ústeckém kraji je pak divadlo v plenéru dvojnásob sexy, jelikož jde o romantickou krajinu. Má jezera, České středohoří, Krušné hory, umělou štolu atd. Samozřejmě hrozí nebezpečí, že když to přeženete, začnou lidé vyhledávat pouze plenérové projekty a přestanou chodit do interiéru. Budou se těšit jenom na léto.

Pětík: Spolu s navýšením rozpočtu ze strany magistrátu cítím latentní požadavek, aby se divadlo stalo kulturním centrem města. Dosud je Most spíš sportovním městem, kultura je atomizována do různých subkultur. Kromě zažitého letního hraní na hradě Hněvín máme velké plány jako třeba vznik jakéhosi pontonového jeviště na jezeře, kde by se daly dělat v červenci třeba opery. Na to všechno bychom ale potřebovali posílit personálně. Když onemocní herec, nehrajeme nebo to různě divně flikujeme.

Čeští autoři

Jak je to, co se dramaturgie týče, se současnou českou hrou? Činoherní studio má poměrně silnou stopu, v minulosti se v něm dokonce konala česká sezona. Je na co navazovat. V Mostě, co si vybavuji, se texty současných českých autorů příliš neobjevují. Jak tomu bude v dalších letech?

Linka: České divadlo, a to nejen ústecké Činoherní studio, se vydává spíš směrem autorského divadla. Je to sice něco jiného, ale vznikají autorská zpracování, nové texty přizpůsobené pro konkrétní soubor a konkrétní kontext. I pro autorské divadlo musí vzniknout nějaký text, asi to nezachrání nějakého dramatika, ale česká hra to v podstatě je.

Hába: Vím minimálně o jednom dramatikovi, kterého by stálo za to uvádět. Nicméně když vznikají čtyři až pět inscenací za sezonu, tolik prostoru zaměřovat se na podporu dramatiků není. Nadprodukce je ostatně téma, které nelze přehlížet. Divadla často vyrábějí automatizovaně, místo aby tvořila. Ideálně by se měla spojovat do koprodukcí, hrát jednu inscenaci ve vícero divadlech. Jde o strukturální uvažování nad udržitelností divadla dnes. Pak bude i prostor pro pár autorů, kterým pomůžeme růst v důstojných podmínkách, tedy nikoli někde po šichtě vaření v restauraci nebo makání kdekoli jinde.

Linka: Tahle tendence se objevuje v Činoherním studiu už teď. Funguje v něm například ateliér Hanky Launerové, v němž se věnuje autorskému psaní.

Pětík: My půjdeme možná o něco pozvolněji, protože jak už naznačoval Filip Nuckolls, v Mostě je jistá nedůvěra ze strany diváků vůči něčemu, co neznají a co není prověřeno. Prozatím se vydáme pro nás schůdnou cestou adaptací. Na příští rok například připravujeme Prašinu, což je titul dejme tomu pro mládež (ale nejen), ale od současného autora.

Nuckolls: V Mostě se občas hrají čeští autoři, avšak ne na velké scéně, nýbrž v Divadle rozmanitostí. Pokud nebudeme investovat do českých autorů a do českých her, tak je nebudeme mít a dopadneme jako hokejisti. Pokud nebudeme investovat do rozvoje mladých hráčů, zjistíme, že junioři nám prohrají s Botswanou v hokeji. Kdyby za mnou coby ředitelem nyní přišel umělecký šéf a řekl: Mám super českou sezonu, tak mu na to asi odpovím: To ses zbláznil. Jak na to mám sehnat peníze a jak to mám obhájit? Kdyby se někdo zeptal mě jako režiséra, co mám nejraději, odvětím, že nové české hry, byť to tak z mé minulosti nevypadá.

Umělecký šéf Městského divadla v Mostě Michal Pětík, jeho ředitel a jednatel Filip Nuckolls a moderátorka Marcela Magdová Foto Karolína Malá

Výjezdy a hostování

Činoherák pravidelně hostuje v Praze, je vnímán jako nejvzdálenější pražské divadlo, což může být výhoda i nevýhoda. Mostecké divadlo se vzhledem k tomu, jakou má velikost jeviště, nikam nevejde. Jaké jsou vaše vize výjezdů a hostování mimo město?

Nuckolls: Když jsem nastoupil, bylo na repertoáru dvacet titulů, přičemž pouze u třech bylo stanoveno, že se s nimi může jezdit. Řekl jsem proto obchodnímu oddělení: Prodávejte všechno, ono to nějak dopadne, když někam pojedeme. Poněvadž jako režisér vím, že inscenace se dá upravit pro konkrétní prostor. Ideálně potřebujeme více zájezdů, aby se vrátila investice do předělané scénografie. K výjezdům by měla sloužit hlavně studiová scéna, které na to bude zaměřená. Co do velké scény naopak potřebujeme, aby lidé jezdili k nám, jelikož je to pro nás výhodnější. Další potřebné je, aby k nám jezdili špičkové inscenační týmy, a to nejen z České republiky. Už teď se nám podařilo domluvit se s anglickým režisérem, komunikujeme o spolupráci s finskou režisérkou. Zároveň jednáme o velkém grantu, který by mohl překlenout onu nekonkurenceschopnost českého divadla v evropském kontextu. Nejsme schopni umělcům ze zahraničí nabídnout adekvátní honorář, protože pro nás často představuje celosezonní investici. Jestli by měly evropské peníze k něčemu v divadle a v příhraničí sloužit, tak k tomuhle narovnání. Přál bych si, aby se Krušnohořím jednou za rok projelo menší Münchner Kammerspiele, Volksbühne nebo rakouský Volkstheater, což se ve chvíli, kdy to nebude vygrantované, nepodaří. Člověk samozřejmě může odjet do Rakouska či Německa a vidět inscenaci na jejich domácí scéně, ale nikdy to není to samé, jako když ji vidíte ve vlastním divadle. Nastaví vám totiž limity, kam sami jako tvůrci můžete jít. Nikdy nezapomenu, když jsem v roce 1998 coby student viděl v Divadle na Vinohradech v rámci PDFNJ Marthalerovu inscenaci, úplně mi to otevřelo oči. Mým osobním snem je pak zrušit umělou hranici v Krušnohoří, kde dříve existovala jedna kultura. Přál bych si, aby začaly vznikat kulturní programy obsažené v divadlech z obou stran jazykových ghett, abychom se dokázali navštěvovat a titulkovat všechny inscenace, prostě abychom fungovali jako jeden kraj.

Hába: S tím souhlasím. Líbilo by se mi, kdybychom tu měli nějaký Erzgbirge festival pro řetěz měst od Ústí k Mostu, respektive od Děčína k Chomutovu. Koneckonců tahle aglomerace byla dřív větší než Praha a svého času se počítalo, že se spojí v jedno souměstí, jako se tomu stalo třeba v Porúří.

Nuckolls: Problém je to hnědé uhlí.

Kritici

Jak hodláte cílit na divadelní publicisty, festivalové dramaturgy a další profesionály? Jak se vůbec dostat k náročnějšímu typu diváků, přemýšlíte o tom?

Hába: Stejně podfinancované jako celé české divadlo je i česká divadelní kritika, spíš je na tom ještě hůř. Divadelní reflexi či kritiku autoři nemohou dělat, aniž by si vydělávali čímkoli jiným. Výjezd do regionu si musí hradit sami, což z logiky až na výjimky prostě neudělají, proto je jednodušší se jim přiblížit a zorganizovat zájezd do Prahy. A to i přesto, že by člověk byl raději, kdyby se na inscenace přijeli podívat na domovské scény.

Z dlouhodobého hlediska by bylo dobré otevřít diskusi o tom, jak vůbec fungují různá divadelní ocenění. Jelikož ta neprivilegovaná divadla, která se nemají možnost prezentovat buď v Praze, nebo v rámci přehlídek typu OST-RA-VAR, respektive Divadelní svět Brno, Regiony, Divadelní Flora či plzeňský festival Divadlo, jsou v háji.

O tom samozřejmě můžeme mluvit, ale my jako Činoherák to nevyřešíme. Kritici sami diskusi na toto téma moc neotvírají, nebo jsem to aspoň nezaznamenal. V Německu existuje festival Theatertreffen pro nejlepší inscenace všech tamních divadel. V rámci něj jsou v jednotlivých spolkových zemích ustaveny komise, které do programu vyberou opravdu to nejlepší. Takže kromě prestižních Volksbühne a Schaubühne se na něm prezentují i inscenace třeba z Karlsruhe, což je důležité pro konkurenceschopnost a prostupnost divadelního systému.

Linka: Ze zkušenosti vím, že věnovat se kritice je z finančního hlediska spíše koníček, protože vzhledem k vynaloženému úsilí, množství času a vlastních prostředků se to za stávajících podmínek nemůže ekonomicky vyplatit. Debaty o smyslu různých cen a jejich organizaci a fungování jsem zaznamenala, ale bohužel zatím dál než k rozpačitému pokrčení ramen nad současným stavem nevedly.

Znám ale i příklady dobré praxe. Zároveň si také uvědomuji důležitost odborné reflexe i její praktický přínos pro divadelníky z hlediska různých poradních orgánů grantových komisí a tak dále, který bývá často opomíjen. Jenže divadelní kritika je z mého pohledu v poněkud vleklé krizi, a přestože ho určitě budeme razit, tak vstřícný přístup divadel ji těžko spasí.

Nuckolls: Z Prahy budeme vypravovat na cesty k nám mikrobus, s možností přespání v hotelu Cascade, který vlastní město Most, případně s nabídkou víkendového programu. Můj dědeček byl diplomat a politik, jako malému mi vštípil jedno heslo, na které jsem si vzpomněl, když jsem se stěhoval do Ústí: Prahu nikdy Sudety nezajímají. Platí to od první republiky, a proto jsem tady. Protože to tu mám rád.

Spolupráce

Celou dobu hovoříme o profesionálních scénách, ale v České republice je velice silná enkláva, možná jedna z nejsilnějších v Evropě, amatérského divadla. Přemýšleli jste o zapojení tohoto sektoru do svých aktivit?

Hába: Přemýšleli, ale je to velice těžká disciplína, kterou se člověk nemá kde naučit, leda ji zkoušet. Určitě by se zapojení nemělo zúžit na to, že amatérský soubor dostane prostor, aby si zahrál v profesionálním divadle. Jde o míru zapojení mladých lidí, které divadlo baví, ale nechtějí se mu profesionálně věnovat.

Mimochodem po inkluzi je nyní poptávka v grantových řízeních. V Chemnitzu, kde budeme pracovat a chceme zapojit místní lidi, pravděpodobně zapojíme děti, které ocení hlavně to, že dostanou něco k jídlu. Když už náhodou nevznikne dobré divadlo, tak se děti aspoň najedí, což mi přijde fajn. Z jiného ranku – Archa+ se chce zapojování mladých neprofesionálů vyloženě věnovat. Argumentují tím, že dnešní mladí lidé si ani neumějí představit, že by byli jen pasivními diváky, takže čím víc se do procesu zapojí, tím lépe. V Činoherním studiu se už rozjela lektorská činnost, která se netýká jen mladých lidí. Do budoucna chceme klást na lektorskou činnost větší a větší důraz. A nejde jen o přibližování a vysvětlování hotového tvaru, ale o vedení dialogu během procesu tvorby, o reakci na divácké potřeby a zájmy. Zkrátka se zapojení veřejnosti má vyvíjet a rozrůstat. Divadlo má dýchat a ne že se dohraje a zhasne.

Pětík: Jde o to, rozšířit práci s veřejností mimo standardní postupy.

Nuckolls: Aktuálně jsme podepsali smlouvu na dva roky na pořádání celostátní přehlídky činoherního a hudebního divadla Divadelní Piknik, který se stěhuje z Volyně do Mostu. Po Jiráskově Hronově se jedná o druhý největší amatérský festival v zemi. Na mosteckém jevišti nemohou stát jen tři lidé, proto existuje letitý elévský program. Ale nejde jen o herce, musíme vytvořit zvukařské a osvětlovačské kurzy pro veřejnost, dnes tyto profese nezaskočí kdejaký technik, a právě na těchto pozicích dochází k největší fluktuaci. Tím, že budeme pořádat kurzy, si zároveň vychováme potenciální spolupracovníky. Zde se opět nabízí možnost kontaktu s amatérským divadelním prostředím, amatér miluje divadlo a poté, co ho vyškolíme, s námi bude ochoten dlouhodobě spolupracovat.

Otázkou zvukařů a osvětlovačů se ve své koncepci zabývají i kolegové z Ústí, zdá se, že je to obecný problém. Na závěr bych se ráda dotkla vaší možné budoucí spolupráce, přece jen jste jediná souborová činoherní divadla v kraji.

Nuckolls: Zatím jsme velikostí jevišť nesouměřitelní. Z těchto důvodů potřebujeme studiovou scénu. Jakmile ji budeme mít, můžeme začít spolupracovat. I německý grant, který podáváme, je zaměřený na to, abychom se potkávali a poznali. Jenom z toho může něco smysluplného vzejít.

Hába: Je spousta jiných možností. Jedna věc je vyměnit si inscenace, druhá založit projekty, například pro spolupráci s Německem. My jsme ještě de facto nenastoupili, takže to má svůj čas. Spolupráce ale visí ve vzduchu. I z této diskuse vyplývá, že mluvíme o podobných tématech. Takže ano, pojďme se spíš spojovat než rozdělovat.