Kulatý stůl o divadle pro děti a mládež v Praze
Ke kulatému stolu o divadle pro děti a mládež (dále DDM) virtuálně, protože v době karantény korespondenčně, zasedli: Marek Bečka, loutkář, člen divadla Buchty a loutky, Luděk Horký, manažer vývoje tvorby pro děti a mládež České televize, dramaturg a pedagog, Nina Malíková, historička a kritička loutkového divadla, Jakub Matějka, producent souboru Loutky v nemocnici, Zdeněk Pecháček, ředitel divadla Minor, a Karola Štěpánová, dramaturgyně Festivalu 13+ a Dítě v Dlouhé. Moderoval Josef Herman, šéfredaktor Divadelních novin. Diskutovali jsme stav, možnosti a potřeby DDM.
Jan Jirků: Zá-to-pek! v divadle Minor, premiéra 6. října 2019 FOTO ZBYNĚK HRBATA
Pražská nabídka DDM
Herman: Je v Praze dostatečná nabídka divadla pro děti a mládež?
Bečka: To je dobrá vstupní otázka. V zásadě ano, ale ve velmi rozdílné kvalitě.
Horký: Je velice pestrá, ale dostatečná není. Když z reálné nabídky škrtneme zábavně didaktické programy s divadelními prvky, které nelze považovat za divadelní umění, přijdeme zhruba o čtvrtinu nabídky. Navíc je nelze považovat za specificky pražské, jde o agenturní zájezdovky, které uspokojují poptávku po celé ČR. Že je po nich tak velký hlad i v Praze, jenom dokládá, že nabídka stálých městských divadel pro děti dostatečná není. Zhruba pro 1‚2 milionu obyvatel nabízejí dvě pražská statutární divadla pro děti (Minor a Divadlo Spejbla a Hurvínka) celkem 505 sedadel. Pro srovnání – Brno má necelých 379 tisíc obyvatel a jeho dvě statutární divadla pro děti (Radost a Polárka) nabízejí dohromady 427 sedadel. Nepoměr je to výrazný. Pražské děti mohou těm brněnským jedině závidět.
Štěpánová: Zájem o představení pro děti zejména nižších věkových kategorií dlouhodobě převyšuje kapacitu stálých divadel, nabídka dostatečná zřejmě není. Souhlasím s Luďkem Horkým i v tom, že nabídka je kvalitativně více než nevyrovnaná.
Horký: V Praze je sice bohatší nabídka nezávislých divadel (Damúza, Buchty a loutky, D21, Minaret a další), nicméně nejde o pravidelná představení v dostatečné frekvenci. Převis poptávky nad nabídkou dal v Praze vzniknout projektům, jako je GONG DĚTEM – dlouhodobě nabízí ročně přibližně pět premiér a 240 odehraných představení pro celkem asi 38 500 dětských diváků, často školních kolektivů. Jenže umělecká kvalita projektu je trvale problematická, i když kvantitativní ukazatele jasně hovoří o podílu na plnění veřejné služby. GONG zkrátka do značné míry řeší to, že Praze zoufale chybí další specializované městské DDM.
Malíková: Nelze než souhlasit. Jen bych doplnila, že „hlad po DDM“ se v posledních letech zvyšuje a je předmětem nejrůznějších jednání a diskusí. Souvisí i s výchovou mladé generace v nových podmínkách v prostředí stále nových technologií, v proměněných rodinných vazbách atd. Kolik rodičů si uvědomilo toto manko právě v nedávné době.
Matějka: Nabídku rozšiřuje ve specifickém prostředí také náš divadelní spolek Loutky v nemocnici. Členové souboru pravidelně navštěvují všechny významné pražské nemocnice s dětskou lůžkovou částí, nejčastěji FN Motol (3–4x týdně), přinášíme loutková představení až k jednotlivým lůžkům. Do statistiky můžeme doplnit více než čtyři sta představení, která „přijdou sama za dětmi“ a zasáhnou další nízké desítky tisíc diváků. Aktivita Loutek v nemocnici doplňkově směřuje dětského diváka i zpět do divadelních sálů.
Marek Bečka
Luděk Horký
Loutkové nebo multižánrové
Herman: Pomohlo by tedy další městem zřizované DDM. Jak by se mělo vymezit?
Horký: To je otázka. V rámci kulturní politiky města chybí konkrétnější vymezení činnosti všech statutárních divadel. Minoru a Divadlu S + H se podle mě jen rámcově zadává tvorba pro děti a mládež a rozvoj loutkového divadla. Tím to hasne. Nové divadlo by rozhodně nemělo být primárně loutkové, ale multižánrové. Mělo by se významnějším podílem tvorby věnovat i starším dětem a teenagerům. Mohlo by se více zaměřovat na současnou překladovou dramatiku pro děti a její jevištní interpretaci. Nebýt originálního projektu Trojčtení, tak ČR zůstává od dramatické tvorby zahraničních autorů pro děti zcela izolována… V nedávné minulosti se v kuloárech hovořilo o zamýšlené stavbě druhé scény Minoru v Holešovicích. Myslím, že užitečnější než „filiálka“ by byla druhá pražská scéna pro děti, která s Minorem povede zdravý umělecký dialog. Každopádně oboje by bylo Praze ku prospěchu. Když probíhalo nedávné výběrové řízení na novou koncepci, respektive ředitele MDP, v zadání stálo, že Komedie má být scénou pro mládež. A vítězný koncept Daniela Přibyla s tím počítal. Ovšem město posléze zadání za nejasných okolností změnilo. Nevadí mi to tolik, protože si myslím, že Komedie pro tento druh divadelní tvorby není prostorově vyhovující. Ale doufám, že město od záměru rozšířit počet pražských DDM neustoupí.
Bečka: Pane Matějko, máte „převzít“ od Jana Dvořáka Říši loutek s ambicí tam místo Dona Giovanniho pro turisty provozovat profesionální loutkovou scénu pro děti.
Matějka: „Převzetí“ je třeba brát s rezervou a vnímat spíš ve významu převzetí ideových otěží, vytváření nabídky pro možné budoucí využití. Právě vznikla nová nezisková organizace – zapsaný ústav. Jeho účelem je, cituji, péče o uchování, propagaci, zpřístupňování a rozvoj odkazu českého loutkářství jako součásti nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO, vytváření podmínek pro současnou loutkářskou tvorbu a její prezentaci v kontextu českého, evropského a světového umění a rozvoj jejího společenského a komunitního významu. Cítíme potřebu rozšíření nabídky DDM v Praze a potřebu scény pro loutkové divadlo. Aktuální situace v divadle v Žatecké ulici může být šancí pro nové definování prostoru a otevření debaty o jeho směřování. O osudu sálu ale musí rozhodnout jeho majitel, kterým je hlavní město Praha. Divadlo má kapacitu jen v přízemí okolo 200 sedadel, po opravách může být celková kapacita až 270 sedadel.
Herman: Pokud vím, v Říši loutek jsou i jiné aktivity.
Matějka: Myslím si, že prostor je možné otevřít původním projektům, které snesou srovnání s prací ostatních profesionálních scén a souborů v Čechách i s pražskými statutárními divadly pro děti a mládež. Prostor by bylo vhodné zároveň nabídnout také nové loutkářské generaci ve spolupráci s Katedrou alternativního a loutkového divadla DAMU. To samo o sobě nevylučuje pokračování spolkové činnosti amatérského divadelního souboru Divadlo Říše loutek, navazujícího na odkaz sochaře a loutkáře Vojtěcha Suchardy. Právě ten v prostoru nyní také dlouhodobě působí. Domnívám se, že divadlo v Žatecké ulici se může stát neopominutelným centrem pražského loutkářství a vyhledávanou adresou pro děti, celou rodinu i školy. Jeho budoucnost je nyní otevřená.
Malíková: Zaměření na děti a mládež by ale určitě mělo být multižánrové. Možná stagiona bez stálého domácího souboru, vždyť jen sestavení exkluzivního souboru pouze pro tento účel bych po letitých zkušenostech viděla jako problematické.
Štěpánová: Právě – podstatnou neznámou je soubor, který by hypotetickou moderní scénu pro děti a mládež dokázal dlouhodobě naplnit dobrým divadlem! Nezdá se mi, že by v této oblasti byl v Praze velký tvůrčí přetlak. Ale jsou to samozřejmě vždy spojené nádoby: plán založit nové statutární divadlo zaměřené na tvorbu pro děti a mládež by mohl iniciovat vznik tvůrčího uskupení či třeba přesun úspěšného týmu z regionu (což bych samozřejmě Liberci, Hradci Králové, Plzni ani jinému městu nepřála). Myslím, že Praze chybí nejen divadlo, ale i kombinované volnočasové centrum moderního střihu, které by vedle vlastní tvorby nabízelo i lektorské programy, kroužky, dobrovolnické aktivity apod.
Horký: Obávám se, že Říše loutek problém nevyřeší. Je to malé historické památkově chráněné loutkové divadlo, šité na míru marionetám, případně javajkám. Už pro kombinaci loutek s živými herci, natož pro inscenace vyžadující výraznější režijně scénografická řešení mimo klasické loutky vhodné není. I když Jakub Matějka může v Říši loutek bezpochyby zajímavě doplnit pražskou dramaturgii divadla pro děti. Dokonce se bojím, aby projekt nebyl jen další záplatou, která oddálí skutečné řešení. Tím spíš, že čistě marionetové už je Divadlo S + H, jedno ze dvou existujících statutárních DDM v Praze. Co potřebujeme, je moderní univerzální divadelní prostor pro děti. A soubor nebo platformu, která mu vdechne život. Nové statutární divadlo, které by funkčně doplňovalo tvorbu Minoru a Divadla S + H, tedy rozhodně ne čistě loutkové.
Matějka: Já si myslím, že v Praze je potřeba vzniku – renesance – scény, která soustavně sleduje současné trendy v loutkářství, skrze loutkové inscenace i aktuální trendy v divadle pro děti a mládež – rodinné publikum. Říše loutek je prodchnuta tím, co se v ní dělo posledních třicet let, a to může vnímání možností prostoru zkreslovat. Je součástí budovy Městské knihovny a ze spojení divadla s knihovnou – kulturním centrem a městskou galerií – může profitovat, přinést širší kulturní využití, pro které byla budova městem postavena. Nové aktivity pak mohou přesáhnout i samotný prostor tohoto sálu. S kolegy se shodnu, že toto ale není jediné možné řešení situace v Praze, a také si dovedu představit alternativní scénáře.
Malíková: Jde o to, co si v současnosti představujeme pod pojmem loutkové divadlo. Iluzivní divadlo hrané jen loutkami? „Kombinované“? Také pléduji za moderní univerzální divadelní prostor pro děti. Kdysi projekt takové budovy existoval, měla být postavena na Štvanici, tam, kde je tenisový komplex. Dnes by to působilo trochu naivně, směřovalo to především k rozšíření ambic Ústředního loutkového divadla, ale v podstatě šlo o záměr, jaký diskutujeme i dnes.
Nina Malíková
Jakub Matějka
Děti a mládež
Herman: Dají se věcně stanovit logické dětské divácké skupiny?
Horký: Samozřejmě, v zásadě vycházejí z vývojové psychologie dítěte: batolecí období (1–3 roky), předškolní věk (3–6 let), mladší školní věk (6–9 let), pubescence (10–15 let; často ještě členěno na 9–12 a 13–15) a adolescence – období dospívání (16–20 let). Členění není závazné, každé divadlo s ním nakládá po svém. V českém prostředí se většinou stanovuje jen spodní věková hranice (3+, 8+ atp.). Labeling je ve specializovaných divadlech pro děti běžnou praxí, stačí se podívat na členění repertoáru na webovkách našich statutárních DDM. Komerční produkce se labelingu často vyhýbají už proto, že se snaží do hlediště nalákat maximum diváků a věková ohraničení by mohla odrazovat od záměru vzít s sebou mladší či starší sourozence, a tak podobně.
Štěpánová: Věková kategorizace je běžným vodítkem pro výběr představení rodiči a učiteli. A je zároveň jistým ochranným prvkem divadel, která se často setkávají s tím, že rodiče do divadla přivedou děti mnohem mladší, než jakým je dané představení určeno, a pak jsou nespokojení. Nemusí jít přímo o nějaká „nepřístupná“ témata, ale prostě o možnost pochopit nuance příběhu či jeho ztvárnění.
Bečka: Nejhůř se dělá divadlo pro náctileté. Myslím, že nejvíc divadelních představení je pro mateřinky, nejméně pro středoškoláky. Ale můj soukromý názor, děti 13+ už mohou chodit na věci pro dospělé, jen potřebují komentář. Ideálně rodičovský.
Herman: Souhlasím, diváky zhruba od dvanácti třinácti by bylo dobré uvádět do normálního divadelního dění, ale musí se hrát o věcech, na něž oni hledají odpovědi, a způsobem, který jim bude vyhovovat, či přesněji imponovat jim tak, aby divadelní zážitek vyhledávali i nadále.
Horký: S tím bezvýhradně souhlasím. Přibližně od třinácti let věku je možné, a dokonce vhodné, aby děti začaly postupně navštěvovat běžné divadelní produkce. V tom věku už dítěti přestávají vybírat představení rodiče nebo škola a mladí lidé si začínají sami volit, jestli a kam se za divadlem vydají. Proto je dobře, že v Praze funguje Klub mladého diváka (při Divadle v Dlouhé), který dospívajícím divákům s výběrem kvalitních, ale srozumitelných inscenací nenuceně pomáhá.
Štěpánová: Také souhlasím, že mnozí třináctiletí mohou chodit na běžnou produkci, zejména ti, kteří už v divadle párkrát byli. Ale jsou tu také ti, kteří se do divadla dostanou jedině se školou, protože jejich rodiče by návštěva divadla ani nenapadla. Velké díky patří osvíceným učitelům, kteří jsou ochotni návštěvu divadla organizovat ve svém volném čase, v případě členství v Klubu mladých diváků dlouhodobě a opakovaně.
Malíková: Orientaci teenagerů v kvalitě divadla bych rozhodně nepodceňovala. To spíš ti nejmenší jsou odkázáni na to, co jim vyberou rodiče nebo učitelé ze široké nabídky (hraje se i v nákupních střediscích, v parcích, na hřištích, ve školkách), ale na kvalitu řady produkcí si všichni stěžujeme, je opravdu bídná. Navíc se stále omílá letitá premisa, která už dávno neplatí, a sice že pro nejmenší se nejvíc hodí loutkové divadlo. Ale polorockové koncerty typu Kašeapárek, kde se děti vyřádí v hledišti a posléze i na jevišti, to taky neřeší. Skeptická jsem i k „batolecím“ inscenacím, které už možná mají svou konjunkturu za sebou a jsou spíše zajímavým experimentem.
Horký: To všechno ale vůbec nevylučuje potřebu, aby souběžně vznikaly inscenace specificky promlouvající k věkovým kategoriím 13+ a 16+. Divadlo, jehož inscenační koncepce řeší otázky a problémy současného světa očima puberťáků nebo adolescentů a hledá odpovědi na otázky formulované z jejich úhlu pohledu a prostřednictvím hrdinů, se kterými se mohou skutečně ztotožnit. V Německu nebo ve Francii jsou inscenace určené specificky teenagerům běžnou součástí repertoáru specializovaných divadel pro mládež. Ostatně i drtivá většina českých statutárních divadel pro děti se téhle hraniční věkové kategorii, a často velmi úspěšně, věnuje. Za všechny mohu zmínit tvorbu dvojice Vašíček–Jarkovský. Například jejich Hamleteen v Divadle Alfa byl na půdorysu Shakespearova Hamleta velmi citlivým obrazem zmateného teenagera, který hledá své místo v dospělém světě. Dospělé diváky mohl tento klíč shovívavě pobavit, zatímco puberťáci se s hrdinou silně ztotožňovali. Podobných příkladů je samozřejmě mnoho.
Štěpánová: Hraní pro teenagery má své místo jak v divadlech pro děti, tak v divadlech hrajících převážně pro dospělé, vždy je to investice do budoucího publika. V každém případě je však dobré, když tvůrci předem počítají s tím, že budou hrát pro mladé publikum, jež má nutně jiné životní i divadelní zkušenosti než dospělí diváci. Z divadel, která se této kategorii dlouhodobě a úspěšně věnují, bych ráda připomněla ještě ostravské Divadlo Petra Bezruče a Činoherní studio Ústí nad Labem.
Zdeněk Pecháček
Praha versus Evropa
Herman: Jak si v nabídce DDM stojí Praha v kontextu evropských metropolí?
Bečka: V rámci bývalého východního bloku průměrně, oproti západní Evropě nebo světu vůbec určitě dobře.
Štěpánová: To si teda nejsem jistá, ve Francii, Německu, Rakousku, Belgii, Nizozemsku, Skandinávii… téměř všude (snad kromě Británie?) se divadlu pro děti a mládež věnuje velká pozornost, a to včetně početných lektorských týmů a rozvinutých programů spolupráce se školami. Ale statisticky to podložené nemám.
Bečka: To bude vědět spíš Nina, ale v západní Evropě se „statutární“ divadla pro děti obecně moc nepěstují. Komunisté apolitické umění podporovali, proto má bývalý východní blok tolik statutárních divadel pro děti.
Štěpánová: To je snad obráceně, ne? Statutární divadla pro děti vznikla podle sovětského vzoru jako nástroj propagandy. Nebo všechny ty Mladé gardy, Jak se kalila ocel či v lepším případě …a jitra jsou zde tichá byly apolitické?!
Horký: Síť specializovaných DDM v bývalém východním bloku je dědictvím konkrétního sovětského modelu z třicátých let 20. století, kdy tam vznikla rozsáhlá síť specializovaných divadel pod taktovkou toho moskevského, vedeného Natalií Sacovou. Považuji za potřebné dodat, že s tímto modelem naložil každý stát mimo SSSR zcela po svém, nešlo o v(y)nucený systém, ale o poměrně respektovanou metodiku. V Československu založila první specializované profesionální divadlo pro děti Míla Mellanová (žena prvorepublikového milionáře, nikoli levicová politička) už v roce 1935 a čerpala právě ze svých dobrovolných stáží u Natalie Sacové. Ty ovšem hojně kombinovala se zkušeností německou a zejména s vlastními zkušenostmi, získanými prostřednictvím unikátního projektu průzkumu dětského publika, který v jejím divadle po celá čtyřicátá léta prováděl jeden z prvních českých divadelních lektorů Miloslav Disman. Po druhé světové válce měla i u nás vzniknout síť profesionálních loutkových divadel pro děti v čele s Ústředním loutkovým divadlem v Praze (dnes Minor) pod vedením Jana Malíka. Vznikla jen z části (v roce 1949) a i tento projekt šel svou, českou cestou – například se záhy upustilo od myšlenky, že ústřední divadlo v Praze nastuduje inscenaci a na oblastech se budou hrát její věrné kopie. Česká síť specializovaných DDM se dále přirozeně rozvíjela (1958 Drak, 1966 Alfa, 1987 Divadlo rozmanitostí) a dnes je poměrně kvalitní, byť geograficky ne zcela vyrovnaná. Řidší, ale podobně koncipovanou síť měla i činoherní DDM. Ta se po sametové revoluci hodně proměnila a dnes ji nepřímo reprezentují Divadlo v Dlouhé a brněnská Polárka.
Malíková: V západní Evropě opravdu příliš statutárních divadel zaměřených na divadlo pro děti není, ale je zde řada souborů a uskupení při kulturních domech, pedagogických i výtvarných školách a podobných institucích, které se problematikou DDM zabývají. A zabývají se jí i činoherní divadla a operní domy. Bývá to většinou ve spojení výtvarného a dramatického umění. Souvisí to i se širokou ofenzivou edukační činnosti spojenou s rozvojem vnímání kultury. A také s publikační činností v širokém propojení s divadlem: například nabídky nakladatelství a realizace knižních textů pro děti na jevišti – možná něco, o co se kdysi pokoušel Albatros a jeho komorní scéna.
Horký: Podle mého názoru jsou na tom DDM ve Francii a v Německu v některých (nikoli ve všech) ohledech mnohem lépe. Česká statutární DDM mají bezpochyby lepší provozní zázemí (stálé soubory, dílny). To není na Západě vůbec obvyklé, tam jde nejčastěji o malou produkční jednotku do pěti zaměstnanců, doplňovanou externisty. Co mají ovšem daleko dokonalejší, je síť specializovaných DDM a způsob, jakým se s touto sítí koncepčně pracuje na celostátní úrovni. Ve Francii i v Německu mají navíc promakaný systém spolupráce divadel se školami, do značné míry centralizovaný. V Praze by byl rovněž realizovatelný (školy i statutární DDM mají stejného zřizovatele) a užitečný. Ve Francii mají školy povinnost navštívit se svými žáky na prvním stupni tři divadelní představení za každý školní rok, šesté až osmé třídy pak čtyři představení za školní rok a deváté třídy dokonce šest divadelních představení za školní rok. Kromě toho se s každou z těchto sekcí pojí určité penzum povinných ateliérů a teoretických hodin zaměřených na analýzu viděného. Tyto doprovodné programy školám opět zajišťují „spádová DDM“. Taková praxe samozřejmě podporuje divadelní tvorbu pro děti a mládež ve Francii a její neustálý rozvoj. Zároveň generuje poměrně poučené divadelní diváky v raném věku. V Německu nemají, pokud vím, až takhle závazný systém, ale školy tam s DDM úzce a systematicky spolupracují. Je při tom kladen důraz mimo jiné na divadlo pro kategorii 13+. V Belgii jdou na podporu kvalitního DDM zase zcela jinak: tvorbu zajišťují převážně nezávislé soubory, které ovšem se svými premiérami musí každoročně projít nominační, respektive schvalovací přehlídkou, která jejich projektům udělí nebo neudělí certifikát k uvádění na dětských stagionách.
Herman: Vím, jak propracované programy pro DDM mají některé velké evropské operní domy, aby si zajistily budoucí publikum.
Horký: Opera je hodně specifický typ hudebního divadla a téměř jediný, jemuž se specializovaná nebo nezávislá DDM nevěnují ani nárazově. Z logických příčin, samo sebou. Proto zůstává specifická část tvorby pro děti na bedrech operních domů. I když například právě v Praze projekt Opera nás baví není projektem Národního divadla, ale projektem soukromým, připravovaným ve spolupráci s ND a podporovaným městským grantem!
Karola Štěpánová
Jak a pro koho hrát
Herman: V dobách existence Divadla Jiřího Wolkera se tvrdilo, že specializované divadlo pro děti a mládež je pozůstatek zmíněného sovětského modelu ze třicátých let, že každé divadlo má v rámci svého programu rozvíjet svůj způsob, jak oslovit mladé publikum. Ergo každé divadlo si má připravovat své budoucí diváky. Jak se na to díváme dnes?
Bečka: Podle mého asi nejde, aby každé divadlo mělo v nabídce všechno. Ale workshopy pro děti a hlavně kategorii 13+ bych podporoval.
Horký: To se netvrdilo v dobách existence Divadla Jiřího Wolkera, ale v době, kdy se rozhodovalo o jeho zániku. Už tehdy jsem to vnímal jako nedostatečně podložený a trochu účelový argument. A po třiceti letech lze směle konstatovat, že to byl argument scestný. Většina divadel pro dospělé, pokud si dokážou diváky získat přirozenou cestou, nemá potřebu vstupovat na nejistou a neprobádanou půdu divadla pro děti. Proč by proboha dobře zavedené divadlo pro dospělé, které má každý večer vyprodáno (i bez dětí) a každé dopoledne zkouší, zatěžkávalo svůj provoz a hlavně svou logistiku pravidelným zařazováním dopoledních představení pro školy? Neříkám, že je nesprávné, když repertoárová divadla pro dospělé hrají i dětem, ale systémově s tím počítat nelze. Jiná situace je v regionech. Takzvaná oblastní divadla v krajích, ve kterých neexistují specializovaná DDM, se samozřejmě tvorbě pro děti a mládež poměrnou částí repertoáru věnují. V Praze to takhle ovšem nefunguje.
Herman: Myslím třeba na někdejší dětské studio Divadla na provázku, na mnohá dětská operní studia, prostě na účast dětí na normální produkci nespecializovaného divadla.
Horký: Dětská studia jsou přece něco úplně jiného. Tam jde o dramatickou výchovu a o tvorbu děti dětem, tedy tvorbu z hlediska našeho tématu amatérskou. Dětská studia při divadlech pro dospělé jsou populární nadstavbovou činností klubového charakteru, ale nemají nic společného s oborem divadla pro děti.
Herman: Jak se DDM překrývá či prolíná s divadlem pro tzv. rodinné publikum?
Horký: Úplně stejně, jako se prolíná rodinné divadlo s divadlem pro dospělé. To, že existují zajímavé rodinné inscenace, které dokážou zprostředkovat silný zážitek stejně hodnotně dětem i dospělým, ještě neznamená, že by neměly vznikat inscenace, které skvěle hovoří k dospělým, ale pro děti koncipované nejsou. A stejně to platí i naopak.
Bečka: Ono si prostě nejde říct, že teď udělám rodinné představení. Tedy abych nemluvil za ostatní a nebyl tu za kritika – já to takhle dopředu neumím. V Buchtách a loutkách se snažíme dělat i věci pro malé děti tak, aby i nás bavilo je hrát, logicky tam tedy budou věci, které malé děti nechápou. Ale když ten druhý plán nebude přebíjet ten první pro děti, tak se bude bavit i dospělý doprovod a vznikne něco jako rodinné představení. Jako příklad bych uvedl Neposlušná kůzlátka: Děti jdou celou dobu s příběhem tří kluků, kteří zlobí, ale taky se snaží plnit maminčiny příkazy, dospělí se baví tím, jak se chudák matka sama snaží ty tři neposedné děti nakrmit a uhlídat. A když v jednu exponovanou chvíli (děti jí rozeberou rádio) řekne: Já je zabiju! Ne nezabiju, jsou to moje kůzlátka, ale budu na ně mečet!, tak úplně cítím, jak nám rodičům ujíždějí nervy… Rodinné představení? Spíš sociální drama o matce samoživitelce.
Štěpánová: Divadlo, které zaujme děti i dospělé, je podle mě ideál, o který by se určitá část tvorby pro děti měla vlastně snažit. Pokud se nehraje pro školní kolektiv, je skvělé, když návštěva představení není pro dospělé oběť, ale radost a přinese všem společně sdílený zážitek. A vůbec nevadí, když některou rovinu dějovou, situační či stylovou pochopí jenom dospělí a jinou se zase pobaví či si ji prožijí pouze děti. Máme v Divadle v Dlouhé unikátní zkušenost s dvacet let hranou inscenací Jana Borny Jak jsem se ztratil, na niž původní dětští diváci chodí dnes jako rodiče se svými dětmi a popisují nám, jak ji v průběhu let postupně vnímali a prožívali pokaždé nově a jinak.
Herman: Dobrý příklad. Nevěřím na divadlo hrané stylem, který tvůrce nezajímá, ale prý se tím přizpůsobují svým divákům. Protože pak umělci prostě mluví falešným jazykem. V operních inscenacích se to vyskytuje dodnes. Nevytvářejí si ale specializovaná DDM vlastní „dětský“ jazyk, to byl myslím problém Divadla Jiřího Wolkera, kdežto nespecializovaná divadla se s dětmi domlouvají po svém?
Horký: Dospělého tvůrce inscenace přece nemusí vzrušovat napínavý příběh o perníkové chaloupce stejně jako tříleté dítě v publiku. Stačí, když ho vzrušuje způsob, jakým tenhle příběh vypráví dětem, jakým ho obohacuje nápady v duchu konkrétní jím zvolené divadelní poetiky. A v neposlední řadě ho vzrušuje téma, jež pro svoji interpretaci známého příběhu zvolil. Divadlo, které tvůrce nezajímá, ale prý mu rozumějí ti, jimž ho hrají, je prostě diletantské. V českých specializovaných DDM jsem se s podobným přístupem za posledních třicet let nesetkal. Je ale běžný v agenturních produkcích, kde někteří herci ani neznají jméno postavy, kterou hrají, jde jim jen a pouze o kšeft.
Herman: Jde prostě o sdělení, téma a jeho estetiku, je to tak?
Bečka: Velmi těžká otázka. U divadel pro nejmenší se současnost dostává do inscenace spíš podprahově. A jevištní estetika, hm, ta se líp hodnotí s dvacetiletým odstupem. Myslím, že největší novinkou jsou věci pro batolata.
Horký: Aplikace současných (nebo nadčasových) témat a soudobé poetiky do tvorby DDM není trend, ale podmínka kvalitní tvořivé práce. A byla DDM vlastní i v minulosti (inscenace Josefa Krofty, Jana Borny a mnohých dalších). Trendy jsou jiné: batolária (divadlo pro batolata), divadlo fórum (interaktivní divadelní forma podle metody Augusta Boala), divadlo pro teenagery zapojující diváky aktivně do divadelní produkce a kladoucí důraz na morální dilemata řešená z pohledu dospívajících (křivdy, zrady, lži). V Německu je trendem tzv. Klassenzimmerstück, divadelní produkce odehrávající se před dětmi přímo ve třídách. Příkladem je Válka profesora Klamma z repertoáru divadla Minor.
Herman: Ale Buchty a loutky moc nerozlišují způsob, jak a o čem se bavit s dětmi nebo s dospělými, nebo se mýlím?
Bečka: To myslím rozlišujeme. Už formálně, pro děti máme vždycky scénografa a jednoticí výtvarnou koncepci, pro dospělé často kombinujeme a recyklujeme.
Herman: Třeba Zá-to-pek! v Minoru je podle mého skvělé představení, v němž se otevírá prostor pro dospělé i pro děti k promýšlení, jak to chodilo za komunistů.
Horký: Kdyby Janek Jirků koncipoval Zá-to-pka! jako inscenaci pro dospělé, asi by byl v některých ohledech krutější. Ale to je spekulace. Ano, Zá-to-pek! je ukázkou kvalitní inscenace divadla pro děti 8+, dobře komunikující i s dospělými. Ale není to ojedinělý případ – konkrétně Janek Jirků přivádí dětské diváky velmi komunikativním způsobem a na základě moderních divadelních prostředků k hlubšímu pochopení historických souvislostí v celé řadě dalších svých inscenací (Hon na Jednorožce, Lipany…).
Umění, byznys, provoz
Bečka: Kvůli tomu učím na DAMU, snažím se studenty vést k divadlu pro děti. A tlačit víc na kvalitu produkcí. V Buchtách a loutkách hrajeme pro děti v minimálním obsazení tří lidí. Ne proto, že bychom neuměli hrát ve dvou nebo v jednom, jen si myslíme, že ve třech se dá ještě pohlídat i hudba, jevištní stylizace, prostě kumšt. Ekonomicky je to samozřejmě nesmyslné, hrát ve školce za 3 200 korun ve třech je bez grantů prodělečné.
Horký: V DDM platí dvojnásob, že kvalita se promítá do rozpočtu. Přesně jak o tom mluvíte. DDM může být i skvělým byznysem – ve většině případů na úkor kvality. Proto je tak důležité, aby komerční produkce měly dostatečnou protiváhu v nezávislých divadlech podporovaných granty a ve tvorbě statutárních DDM.
Bečka: Ekonomické a provozní podmínky jsou různé u statutárních divadel, u tzv. nezávislých a u divadel na volné noze. Zvláště u těch, která provozují DDM jen jako výdělečnou činnost, a je jich většina.
Horký: Především je nezbytné uměle držet nízké vstupné, zajišťující dostupnost divadla všem dětem bez rozdílu. Kdyby stála vstupenka do divadla pro děti stejně jako do soukromého divadla pro dospělé, mnoho škol by si hromadnou výpravu dovolit nemohlo a průměrná rodina se dvěma dětmi doprovázenými nejméně jedním rodičem by návštěvu divadla také dobře vážila. Představení je obvykle kratší než v divadle pro dospělé, ale náklady na realizaci kostýmů, loutek a scény – například pro iluzivní pohádku – jsou stejné. Každé divadlo je závislé na kvalitě kontaktu diváků s inscenátory a i v tom je DDM specifické. Pokud se hraje pro věkově homogenní skupinu dětí, je dobré hrát v komornějších prostorách. Sály s kapacitou nad 250 sedadel už pro DDM nejsou příliš vhodné. Ideální je hrát pro kapacitu do 100 diváků. A to má opět vliv na kasu.
Bečka: Nekvalitní produkce DDM ale vydělávají. Třeba paní Frištenská s divadlem Úsměv, její inscenace má několik klonů a ty se dají hrát současně na několika místech. Můžete si taky zahrát, stačí mít odvahu a osobní automobil. Takzvaní volnonohaři však mají umělecké ambice, často jsou v oboru vystudovaní, ale potřebují se uživit. Od statutárního divadla se liší hlavně tím, že když už něco vyprodukují, musí to hrát, děj se co děj, takže raději inscenaci mnohokrát předělají, než by ji zrušili. Riskovat neúspěch na volné noze je složité, takže se nepouštějí do moc velkých experimentů.
Herman: Na děti a mládež cílí i část komerčních pražských muzikálů.
Horký: Muzikálové produkce nepovažuji ve většině případů za divadlo pro děti, ale za divadlo rodinné. A to není totéž.
Pecháček: V Minoru uvádíme velmi úspěšný muzikál Robin Hood, na který diváci běžně chodí opakovaně.
Horký: Nemyslím, že pražská muzikálová produkce nějak kvantitativně převyšuje jiné divadelní nabídky pro děti. Podobné je to třeba v oblasti pohybového a tanečního divadla (projekty Radima Vizváryho pro děti – například Pejprbój, projekty Báry Látalové – například Karneval zvířat, profesionální linie činnosti Tanečního studia Light Lenky Tretiagové – například Jola atd.). Ale ano, v posledních několika letech nabídka muzikálových produkcí pro děti v Praze posílila. Komerční divadla (konkrétně Divadlo Kalich a Studio DVA) připravila několik muzikálů pro rodinné publikum. Mauglí, Šíleně smutná princezna, Malý princ… Nepovažuji to za umělecky významnější vlnu určitého typu tvorby. Jde o běžné inscenace v intencích tvorby těch kterých divadel, přičemž zacílení části repertoáru na rodinu je zcela přirozené. Malý princ budí zdání, že jde o projekt s vyšší uměleckou ambicí, než bývá v kraji zvykem, ale progresivní inscenační postupy (prvky moderního loutkového divadla) jsou v inscenaci použity spíše kosmeticky než dramaticky účelně. Zajímavé jsou relativně čerstvé počiny městských divadel. Hudební divadlo Karlín nasadilo inscenaci Jak se dělá muzikál na základě textu Antonína Procházky, který parafrázuje Čapkovo Jak se dělá divadlo. Dobře obsazený pokus o zábavnou edukaci z prostředí muzikálového divadla poněkud strádá provozním pragmatismem (hudební ukázky jsou výhradně z děl, která má HDK v aktivním repertoáru pro dospělé). Studio Ypsilon se pokusilo dosáhnout podobného vzdělávacího cíle o něco vynalézavější inscenací rozverných skoro bajek o hudbě Hudbajky. Nicméně hudební divadlo (hudební pohádky, kabarety nebo muzikály) je také běžnou součástí repertoáru pražských specializovaných divadel, jako je Minor, Divadlo v Dlouhé nebo Divadlo S + H. Mimochodem, nejzajímavější pokusy o specializované hudební divadlo pro děti jsem v posledních letech zaznamenal v Jihočeském divadle. Opera Kominíček v režii Petra Haška měla asi určité hudební rezervy, ale pokud jde o koncept inscenace založený na nápadité a organicky obsažené interakci s dětmi, byla hodně zajímavá. Umělecky ještě mnohem víc cením rodinný muzikál Kronikáři (hudba David Hlaváč, libreto David Košťák a Helena Koblischková) rovněž v režii Petra Haška. Skutečně originální a výrazný příspěvek k vývoji současného českého muzikálu pro děti. V Praze se takové pokusy dějí nejčastěji v Minoru (nejen zmíněný Robin Hood, ale v minulosti třeba Hračky Davida Drábka s hudbou Jana Matáska).
Malíková: Až doposud jsme se zabývali repertoárem a cílovou skupinou DDM, kterou jsou děti a mládež. Ale v historii těchto divadel (včetně loutkových) nebylo nic divného uvádět nepravidelně i inscenace pro dospělé. Ať už ty pokusy byly šťastné, či méně, byly součástí repertoáru a představovaly pro inscenátory i herce chuť a odvahu popasovat se třeba s tituly z klasiky nebo reagovat zejména v satirických pořadech na současnost. V tomto smyslu zůstalo těmto pokusům oslovit na půdě dětského divadla dospělé publikum dnes věrné jen Divadlo S + H.
Pecháček: Ještě poznámku ke stylu divadla Minor, který se asi obtížně definuje. Je to způsobeno tím, že Minor již deset let nemá stálý umělecký soubor a najatí tvůrci, jak herci, tak režiséři, jsou neustále vybíráni a prověřováni, což nám umožňuje udržet jistou tvůrčí svěžest a otevřenost novým trendům. Myslím, že je důležité, aby si tvůrci pro děti udržovali i kontinuitu v tvorbě pro dospělé, což se díky tomuto systému daří. Minorští herci jsou vlastně na volné noze, hrají třeba v Národním divadle nebo v Městských divadlech pražských, což lze s Minorem kombinovat i díky odlišným hracím časům.
Herman: Jak jste k takovému systému v Minoru došli?
Pecháček: Zhruba od roku 2005 jsme se začali zaměřovat na divadlo pro celou rodinu a začali jsme hrát ve všední dny v podvečer, což do té doby vůbec nebylo běžné. To byl základní impulz, od kterého se odvíjely další kroky. A protože jsme chtěli vysokou kvalitu veškerého našeho činění, dali jsme svobodu všem našim tvůrcům a hercům. Spolupráce na jednotlivých inscenacích vzniká na základě vzájemné domluvy. Můžeme tak lépe vyhovět požadavkům režisérů a především mít širší spektrum žánrů.
Festivaly, UNIMA, ASSITEJ
Herman: Jaká je mezinárodní spolupráce v oblasti DDM?
Horký: Existuje mezinárodní nevládní oborová organizace divadel pro děti a mládež ASSITEJ, která byla založena už v roce 1966 právě v Praze. České národní středisko prošlo v posledním roce určitou generační výměnou i změnou koncepčního zaměření a navázalo výraznější spolupráci s nejvýznamnějšími českými DDM, jako je Drak, Alfa, Polárka, Divadlo v Dlouhé, Divadlo rozmanitostí, Malé divadlo ČB a další. Já i Karola Štěpánová jsme ve výboru střediska. Snažíme se mezinárodní spolupráci rozšiřovat.
Bečka: Na celostátní úrovni existují tři renomované festivaly divadla loutkového a alternativního pro děti a mládež: Mateřinka v Liberci, Skupovka v Plzni a Spectaculo interesse v Ostravě. Tam se pravidelně objevují věci ze zahraničí. V Praze je „jen“ Přelet nad loutkářským hnízdem, ten je ovšem amatérsko-profesionální a silně (i cenou Erikem) zahleděný do Česka. Tedy Praha je na tom hůř než regiony. Pořádáme přehlídku Buchty a loutky dětem v Kinského zahradě, tam vždycky pozveme jednoho zahraničního účastníka, ale to je trochu něco jiného. Praha by si mezinárodní festival rozhodně zasloužila. Podvodník Todor Ristič ovšem svými aktivitami na hraně kriminální činnosti podobné snahy na dost dlouho zhatil.
Malíková: Už několik let se setkávám s požadavkem, že by Praha měla mít loutkářský (mezinárodní) festival. Příležitost tu byla při 90. výročí UNIMA vloni, další bude třeba hledat (až ke stému výročí?). Ale při pohledu na počet festivalů u nás zase tak optimistická s pořádáním dalšího pražského nejsem. V jeho eventuální koncepci by bylo hodně otazníků: Měl by být zaměřený na domácí, či také zahraniční publikum? Měl by být „jen“ loutkářský? A byl by dostatečně nosný? V jakém ročním období a pro jakou cílovou skupinu?
Horký: Již dvacet let existuje v Praze Přehlídka ke Světovému dni divadla pro děti, pořádaná každoročně v březnu českým národním střediskem ASSITEJ ve spolupráci s Divadelním ústavem, Divadlem v Celetné, Klubem Mlejn a DISKem. Na přehlídce se mimo jiné uděluje cena za přínos nebo počin v oboru DDM. Přehlídka je to malá a v kontextu Prahy nenápadná, ovšem to by se mělo v průběhu tří let postupně změnit. Ve spolupráci s Divadelním ústavem probíhá přeformátování přehlídky na výraznější festival s kulatými stoly a workshopy za účasti mezinárodních hostů, přičemž část přehlídky bude koncipována jako showcase. Myslím, že nový koncept přehlídky má potenciál přinést to, po čem voláte. Svůj význam v rámci Prahy podle mě mají i festivaly Dítě v Dlouhé a Festival 13+ (ten je navíc jediným svého druhu v ČR).
Štěpánová: Festival Dítě v Dlouhé jsme poprvé uspořádali v roce 1998, tedy ve druhém roce existence Divadla v Dlouhé, a od roku 2007 jsme k němu přidali Festival 13+. Vedlo nás k tomu několik důvodů, z nichž většina stále platí. Chtěli jsme rozšířit nabídku pro naše diváky, a to jak kvantitativní, tak kvalitativní. Vedle prostého zvýšení počtu představení pro DDM oba festivaly přinášejí nové texty, zajímavé inscenační postupy a celkově občerstvující inspiraci z mimopražských profesionálních divadel. Těm zase prezentací v Praze umožňujeme oslovit i odbornou veřejnost a naopak – divadelním profesionálům usnadňujeme informovanost o tom, co aktuálně vzniká v regionech. V ideálním případě uvedeme pražskou premiéru inscenace, která osloví publikum v divadle, získá pozvání na další festival a nakonec třeba i oborovou cenu. Během dvaceti let, co festivaly organizujeme, jsme se od limitujícího počtu kvalitních inscenací dostali k problému opačnému – tvorba mnohých specializovaných divadel pro DDM je natolik dobrá, že se o ni přetahujeme s jinými festivaly, zaměřenými především na dospělé publikum. To vše ovšem může být v současné situaci, kdy jsou školám návštěvy divadel spíše rozmlouvány, hudbou minulosti.
Co bude potřeba
Herman: Co by bylo třeba udělat pro další dobrou existenci divadla pro děti a mládež v Praze? Jaké hrozby, problémy, potenciál a příležitosti tu shledáme?
Bečka: Osvícení a vzdělaní radní budou stačit.
Herman: To je myslím to nejpodstatnější obecně. Pojďme to rozvést.
Horký: Podle mého názoru potřebuje Praha ještě jedno plnohodnotné statutární DDM. Dále pak platformu pro účinnou spolupráci škol s divadly. Takovou, která zaručí, že pražské děti budou do divadla chodit pravidelně a že i divadla, která za dětmi přijedou do tělocvičny jejich školy, budou divadla kvalitní. Ještě důležitější než osvícení a vzdělaní radní jsou pro DDM osvícení a divadelně vzdělaní učitelé a ředitelé škol.
Herman: Tedy je k případnému dalšímu statutárnímu DDM potřeba vytvořit fungující systém spolupráce se školami, případně dalšími „odběrateli“ takových představení. Respektive zahrnout je do širšího edukačního procesu.
Pecháček: Myslím si osobně, že spolupráce se školami je v Praze, jak mohu za Minor posoudit, na velmi dobré úrovni. Před lety jsem zmínil na radě města, že Praha potřebuje další prostor pro dětské divadlo, protože zájem celé rodiny o divadlo rodinného typu mnohonásobně převyšuje kapacitu Minoru. Praha potřebuje nový velký prostor pro celou rodinu s dětmi, kde se mohou v chráněném prostoru provozovat i další volnočasové aktivity – workshopy, divadelní dílny, outdoorové hry a tak dále. Přeju Praze, aby takový prostor postavila.
Herman: Dobré přání do závěru. Všem velmi děkuji!
Komentáře k článku: Kulatý stůl o divadle pro děti a mládež v Praze
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
