Divadelní noviny > Kontext

Kulatý stůl o pražském divadle II

Radní pro kulturu Hana Třeštíková iniciovala další kulatý stůl ve spolupráci s Divadelními novinami. Přivítala na něm 26. září 2019 v divadle ABC členku Výboru pro kulturu, památkovou péči, výstavnictví, cestovní ruch a zahraniční vztahy ZHMP Kamilu Matějkovou, vedoucí oddělení kultury Zuzanu Navrátilovou, koordinátorku v oblasti kultury Zdeňku Žárskou, manažera Petra Peřinku z projektu Kreativní Praha!, předsedu Asociace nezávislých divadel a ředitele divadla Jatka78 Štěpána Kubištu, člena grantové komise Rady HMP a kurátora pražských náplavek Jiřího Sulženka, ředitele Divadla Archa Ondřeje Hraba, ředitele Švandova divadla Daniela Hrbka, ředitele Městských divadel pražských (MDP) a hostitele diskuse Daniela Přibyla. Moderoval šéfredaktor Divadelních novin Josef Herman.

Josef Herman: V Minoru jsme 23. dubna 2019 formulovali různé problémy k budoucímu řešení, dnes máme posoudit kooperaci příspěvkových organizací s nezávislými divadly a zamyslet se nad vztahem pražského divadla a turistického ruchu. Kdo začne?

Ještě k penězům

Štěpán Kubišta: Minulý kulatý stůl jsem otevřel otázkou, jaký podíl mají na celkovém rozpočtu Prahy výdaje na kulturu. Nyní jsem dostal odpověď, že v roce 2019 to bylo 2‚37 procenta na veškerou pražskou kulturu, příspěvkové organizace, granty a vše další.

Zdeňka Žárská: To je rozpočtová kapitola kultury paní radní Třeštíkové. Očištěná třeba o opravy Karlova mostu a podobná vydání.

Štěpán Kubišta: V kontextu evropských i třeba mimoevropských měst to není superčíslo, s nímž bychom mohli být spokojeni. Proto se pojďme zajímat o to, jak podíl navýšit. Jako zástupci nezávislého divadla mi stále připadá, že pražská kultura neprošla transformací, stejně tak státní kultura, že kulturu stále tvoří zřizované organizace a všechno ostatní jsou volnočasová centra pro ty, kdo se nedostali do tzv. příspěvkovek. A protože večer nemají co dělat, tak si zkoušejí nějaké divadlo nebo hudbu a tak. Stále se tu nechápe, že i nestátní nezisková sféra může tvořit profesionální umění, proto žije jen z drobků dotací, za které se profesionální umění dělat nedá.

Josef Herman: Podpořím vás. V létě jsem odbor kultury na ministerstvu upozornil na to, že se navyšují platy ve zřizované kultuře, i když ani to není úplná pravda, ale že neexistuje systémový mechanismus pro navyšování platů v nezřizované kultuře. Upozornil jsem na to, že pokud se bude navyšovat jen v jednom segmentu, druhý nemůže přežít. A dozvěděl jsem se, že to vůbec není problém ministerstva, ale náš, protože oni vůči nám nezřizovaným nemají žádné závazky! Věřím, že to nebude jediný názor „shora“, ale jediné řešení je stejné jako v příspěvkovkách: prostě do systému přidat peníze. Hodně peněz, aby platy v nezřizovaném sektoru odpovídaly profesionálním podmínkám a byly srovnatelné s růstem mezd v jiných odvětvích, zejména ve školství. I kdyby se peníze ve veřejných rozpočtech „našly“, nemáme v dotačních grantových systémech nástroje a mechanismy, jak je rozdělit. A zatím nebyla politická vůle si problém vůbec připustit, natož ho řešit, počítá se jen s umělci-zaměstnanci. Podle mého je to dnes základní problém zdejší kultury, za který jsou zodpovědné všechny polistopadové politické reprezentace.

Zuzana Navrátilová: Letos Praha na granty vyčlenila 350 milionů korun a grantová komise je posuzuje jako celek, po odborné i ekonomické stránce – a vždycky je tam i posouzení mzdových prostředků. Nechali jsme si udělat analýzu grantového systému, která nám potvrdila, že systém je kvalitní a opravdu transparentní. Zásadní nedostatek někteří vidí v tom, že jako město neurčujeme priority a že by bylo dobré v souladu s koncepcí kulturní politiky podporovat hlavně opravdu velké akce, které Praha potřebuje. Neumím si ve stávajícím grantovém systému představit stanovit jako prioritu navýšení mzdových prostředků.

Josef Herman: Ani já ne a podporuji pana Kubištu, že bez navýšení prostředků se nevyřeší nezbytné zvyšování platů ani se nepodaří realizovat velké projekty. Zvlášť v ministerských grantech pro živé umění je zoufale málo peněz a způsob, jakým se o tu částku každoročně handrkuje, je výmluvný.

Jiří Sulženko: Mám za sebou zasedání externích expertů grantové komise v oblasti divadla, kteří chtěli, abych tu tlumočil jejich mínění. Také se domnívají, že klíčové je navýšit celkový objem prostředků na granty. Že příspěvkovkám ve srovnání let 2015 až 2018 Praha navýšila rozpočty o pětadvacet až padesát procent, kdežto objem všech grantů se za tu dobu zvýšil ze zhruba 320 milionů na 350 milionů, tedy o nějakých deset patnáct procent.

Zuzana Navrátilová: V číslech zřizovaných divadel jsou i kapitálové výdaje, nedá se to jednoduše porovnat. Třeba do navýšení příspěvku Ypsilonky se promítla nákladná oprava hlediště, vyměňovaly se sedačky apod.

Jiří Sulženko: Přesto je zřetelné, že navyšování nezávislým je sotva poloviční vůči navyšování příspěvkovkám. Což je hodně důležitá poznámka k rozvoji nezávislé scény a příspěvkovek. Tím zajímavější jsou možnosti, jak by příspěvkovky mohly vtahovat do hry nezávislá divadla, pracovat s nimi a podporovat je. Výborný příklad máme ve Švandově divadle, v Městských divadlech pražských, v Divadle pod Palmovkou…

Daniel Hrbek: Příspěvkem pokryjeme sotva mandatorní výdaje, na všechno ostatní si musíme vydělat, proto jezdíme padesát zájezdů ročně. Také máme problém s podfinancováním mezd, hlavně nejsme schopni zaplatit umělecko-technický personál, proto také pociťujeme nedostatek zvukařů, osvětlovačů a techniků. Jsou to dnes specializovaná povolání, která vyžadují odborníky se znalostmi, s know-how, není možné je zaměstnat za dvacet tisíc hrubého. I v příspěvkovkách pořád fungujeme na tom, že lidé mají tvoření divadla rádi.

Kamila Matějková: Příjemně mě překvapilo, že si analýza grantového systému kladla konkrétní otázky a snažila se je zodpovědět. Nebylo to teoretizování. A také konstatovala, že by systém měl upřednostňovat velké mimořádné projekty. Ve všech grantových oblastech se shodli na tom, že je rozumnější podporovat málo projektů velkými penězi než rozpustit prostředky v malých projektech. To je vlastně poprvé, co tak jednoznačný závěr padl.

Jiří Sulženko: Také se ve sboru expertů grantové komise vyslovil názor, že prostě chybějí priority. Jenže jak je složité je stanovit, popisují François Matarasso a Charles Landry v uznávané knize Hledání rovnováhy – 21 strategických dilemat v kulturní politice: že je třeba zachovat rovnováhu různých aktivit, že nelze podporovat jenom excelenci a kašlat na amatéry nebo malé soubory. A tak. Přesto je žádoucí priority stanovit, dlouhodobé, na dva tři roky, tematické. Třeba že pět let budeme podporovat export pražského divadla do Evropy, aby mělo možnost prosadit se v mezinárodním kontextu.

Zřizovaní podporují nezřizované?

Josef Herman: Pojďme prosím k dnešním tématům, nejprve tedy ke spolupráci příspěvkových organizací s neziskovkami, které už zmínil pan Sulženko.

Jiří Sulženko: Jak vlastně fungují nezávislé soubory v příspěvkových organizacích, když v rozpočtech grantových žádostí často uvádějí, že příspěvkovce platí nájem? Nebo je nezávislý soubor jen součástí nabídky zřizovaného divadla, třeba Masopust Divadla Na zábradlí?

Daniel Hrbek: Ve Švandově divadle jsou rezidence realizovány formou spolupořadatelství, my poskytneme zkušební prostory a veškeré zázemí. Stáváme se koproducenty projektu, nevyžadujeme nájem, ale bereme si nějaká procenta z tržby, víceméně symbolické částky, které pokrývají naše náklady. Ale některé soubory nechtějí spolupořádání a raději platí nájem. Protože projekty nezávislé scény jsou často odvážnější než mainstreamové inscenace příspěvkových organizací a jsou určené jiným cílovým skupinám, mohou mít menší návštěvnost. Je také třeba mít odpovídající prostor pro jiný typ produkcí. Projekt Farmy v jeskyni ve velkém sále se během čtyř let vyčerpal, protože už neměl další diváky, kdežto představení nezávislých souborů ve studiové scéně návštěvnické problémy vůbec nemají.

Jiří Sulženko: Nebyl to problém jen Farmy ve Švanďáku?

Daniel Hrbek: Máme obecně problémy s projekty, které nesouvisejí s činoherním divadlem. Tři roky ale úspěšně budujeme základnu Radima Vizváryho, za nímž publikum do Švandova divadla chodí, a teď na to navazujeme festivalem, abychom žánru, který Radim ve světě pohybového divadla reprezentuje a rozvíjí, pomohli. Soužití s rezidenčními soubory přináší také praktické problémy třeba při sestavování měsíčního repertoáru, neboť produkce těchto skupin často nejsou schopny včas reagovat na nabídku termínů, protože obtížně koordinují herce z různých jiných projektů a nám tím blokují předprodej. Prostě fungují na jiné bázi než divadelní instituce.

Josef Herman: No právě, propojovat neziskovky s příspěvkovkami vypadá lákavě, jenže jde o různé věci provozně i jaksi logikou umělecké existence.

Daniel Hrbek: Snažíme se neziskovkám pomáhat v jejich problémech. K těm nejzásadnějším patří daleko větší poptávka po zkušebních prostorech než po možnosti někde hrát. Městská část Praha 5 v ulici Elišky Peškové vlastní dům a jedná s námi o poskytnutí prvního nadzemní podlaží, aby tu do dvou let vznikl prostor pro komunitní aktivity, workshopy a také zkušebna s veškerým zázemím. Kromě toho se už dvacet let snažím upravit a rekonstruovat Preslovku právě na zkušební prostory. Tím může příspěvková organizace pomáhat nezávislé sféře.

Ondřej Hrab: Slyšel jsem rozhovor s Ondřejem Jonášem, investičním bankéřem pracujícím v Americe. Nemluvil o penězích, o ziscích, o bankovnictví, ale o vzdělávání a kultuře. Vytýkal České republice, že tu za třicet let nevznikl ani jeden projekt nějakého malého Elona Muska nebo Steva Jobse, že prostředí je zakonzervované a neumožňuje startup těm, kdo posouvají společnost a byznys. A dával to do souvislosti s kulturou a vzděláváním. Proto je nesmírně důležité podívat se na financování kultury a vzdělávání z vyššího než jen pragmatického hlediska. Také říkal, že v Čechách neexistuje studijní obor „státní správa“, nejsou vystudovaní odborníci pro řízení státu. Kulturní politika se nerozvíjí v souvislostech, jež by přesáhly kulturní rybníček. Proto bych doporučil do dalšího kulatého stolu zapojit ekonomy, sociology, politology, lidi, kteří vnesou jiný pohled do správy kultury. Abychom se pořád nebavili o tom, jestli se v pražských divadlech dá zaplatit technika. To je druhotné, to prvotní je změnit způsob uvažování.

Daniel Přibyl: V MDP jsme si stanovili tři principy, které považuji obecně za důležité: otevřenosti, činorodosti a společenské zodpovědnosti, jakkoli to zní strašně. Zdaleka nejdůležitější je princip otevřenosti, protože příspěvkové organizace byly dlouho vedeny velmi majetnicky a mnohé ještě jsou. To znamená, že jmenovaný ředitel je dovnitř organizace i navenek chápán jako ten, kdo mocensky rozhoduje, nikoli ten, kdo dočasně spravuje svěřené prostředky dle priorit stanovených zřizovatelem. Proto souhlasím s potřebou stanovit priority, ale nejen obecné v kulturní politice, ale konkrétní a přesně definované i pro jednotlivá divadla. Zřizovatel by měl jasně říct: chceme, aby naše divadlo kromě své hlavní činnosti plnilo ještě to a to. V principu otevřenosti se zřizovaná organizace nesmí bát skutečně otevřít nezávislému sektoru. A to není příjemné, když k vám domů do vaší ledničky začnou chodit cizí lidé – ale když to rok dva vydržíte, začne to být ohromně občerstvující. To teď zažíváme v MDP. Divadlo Komedie je určeno projektové tvorbě, domácí umělecký soubor tam působí zcela okrajově a kmenoví režiséři tam vůbec nepracují. Rezidenti u nás fungují na principu spolupořadatelství nebo koprodukcí. Většinou poskytujeme prostor na zkoušení, na hraní, velmi často i personál a technické zabezpečení. A nezávislý rezident do projektu vnáší kreativní sílu. To je zároveň osvěžující transfuze, kterou dostáváme od lidí nesvázaných s divadelním provozem, kteří zlobí, vzpírají se, dělají věci, jež se nám nelíbí, a tím nás nutí neustále relativizovat to, co sami děláme. A taky neustále hledat odvahu přibližovat se k nim.

Josef Herman: Ale jde o koprodukci užitečnou oběma stranám, nikoli prioritně o podporu neziskovek, ne?

Daniel Hrbek: Ano. Projekt nám může nabídnout kdokoli a my pak mimo jiné zvažujeme, jestli může být v našem divadle úspěšný. Proto musíme vědět, kdo do našeho divadla chodí a jestli a jak nabízeným projektem obohatíme diváckou nabídku. Případně jestli může přitáhnout nové diváky.

Josef Herman: Takže rezidenty přijmete, jen když doplňují vaši uměleckou strategii. Ergo příspěvkovky nemohou hrát roli skutečného rezidenčního centra. V MDP i ve Švandově divadle to funguje díky spřízněným divadelním programům, ale sotva by to šlo třeba v Divadle na Vinohradech.

Štěpán Kubišta: Jsem rád, že se to děje, ve Švandově divadle už déle, v Divadle Na zábradlí taky, nyní v MDP. Ale neřeší to ucelenou nabídku podpory nezávislých souborů ze strany města. Prostě Praze chybí venue, jež bude podporovat projekty nezávislé scény a dostane na to od města peníze, nebude třít bídu s nouzí. Prostor dobře vybavený personálně i technicky s potřebnými parametry, s nějakou dramaturgickou radou, která by určovala, co podpořit. Nakonec se díky aktivitám příspěvkových organizací paradoxně ještě víc prohlubuje propast mezi nimi a nezávislými. Tanec ani nemá městskou příspěvkovou organizaci. V současně nastaveném systému nemůže existovat silný taneční soubor, dělat dobrou práci a nedej bože třeba reprezentovat Prahu v České republice nebo v zahraničí. Zrovna tak je na tom nový cirkus, razantně se rozvíjející a populární odvětví, ale nemá prostory s potřebnými parametry, tudíž nemá divácké zázemí, nemá nic. Ještě víc se činoherní část pražského divadla odděluje od „zbytku“ nabídky, přitom právě tady se nejčastěji rodí nové věci a změny. Prostě systém není správně nastavený v poměru podpory příspěvkovek a nezávislé scény.

Daniel Přibyl: Byla by dobrá cesta podpořit v grantové komisi méně žadatelů většími částkami a umožnit někomu vyrůst?

Jiří Sulženko: Zakázali jsme si letos soucit a ušetřili několik milionů na podstatné věci. Ale bude to bolet. Nicméně zcela souhlasím se Štěpánem, prioritou je podpora excelence, jenže pokud můžeme pokrýt realistický rozpočet nákladného projektu sotva z dvaceti procent, žádné excelence nedosáhneme. Objem peněz je klíčová věc!

Daniel Hrbek: Chci podpořit Štěpána v názoru, že Praze chybí venue. Příspěvková organizace může pomoct jako doplňkový servis, vzájemně výhodná služba, ale hlavní problém neřeší. Nezávislí mají jiné postupy, jiné formy a jen zčásti je mohou realizovat v příspěvkovce. Už kvůli potřebě jiných prostor, než jaké může příspěvkovka nabídnout.

Daniel Přibyl: Já se Štěpánem úplně nesouhlasím, protože co je venue? Festspielhaus, o kterém se dlouho bavíme, že nám v Praze chybí, aby bylo kam umístit velkou taneční nebo festivalovou produkci? Nebo jsou to malé prostory jako Venuše ve Švehlovce, MeetFactory? Nebo středně velké jako Jatka78 či Archa? Jedna nebo dvě venue problém nevyřeší. Zásadní a také nejdražší projekty v oblasti nezávislého divadla, jako je inscenace live cinema apod., co jsem v západní Evropě viděl, byly vždycky velké koprodukce nezávislých subjektů s těmi zřizovanými, protože v žádné venue nikdo nezaplatí specializovaný technický a produkční personál a dlouhý náročný development.

Ondřej Hrab: Chci to potvrdit a dodat, že na spolupráci velkých městských organizací a nezávislého sektoru existují modely. V Německu je to tzv. Doppelpass, kdy federální kulturní nadace dává prostředky oběma organizacím na jejich spolupráci. Ale také lze otevřít velké kulturní organizace dosud nezávislým umělcům, kteří je transformují, třeba jako Milo Rau radikálně proměnil velké národní vlámské divadlo v Gentu (Ondřej Hrab uvedl podrobnosti už v kulatém stole Co všechno se dnes považuje za divadlo?, DN 20/2018). Podobně se proměnila divadla HAU a Maxim Gorki Theater v Berlíně. HAU byl trochu předobraz Archy. A ještě si myslím, že je důležitá kategorizace divadel, která zaručuje relativní jistotu udržitelného rozvoje instituce. Třeba v Nizozemí se nikdo z kategorie A nemůže propadnout hlouběji než do kategorie B, tak, aby v příštím grantovém řízení nedostal vůbec nic.

Josef Herman: Hlavně je v Německu na kategorizaci založeno vícezdrojové financování, nepotřebují zákon o národních kulturních institucích. Na stejném principu tam fungují veřejné univerzity.

Ondřej Hrab: Právě, vícezdrojové financování je klíčové. V Arše máme z ministerstva kultury jedno promile našeho rozpočtu, náš letošní pobyt v Avignonu stoprocentně platili Francouzi, a když jsme chtěli jenom peníze na dokumentaci a pro lidi, kteří by s námi jeli a podali o našem účinkování ve Francii zprávu, z ministerstva kultury nám sdělili, že na to nemají dotační titul. Kdyby nebylo město, tak tam novináře ani dokumentaristy nedostaneme.

Josef Herman: Jen bych na závěr této části diskuse chtěl připomenout, že prolínání řekněme závislých („kamenných“, dotovaných, posléze zřizovaných) divadel s nezávislou sférou spolutvoří dějiny zdejšího divadla přinejmenším dvě století, i V. K. Klicpera a J. K. Tyl začínali jako „nezávislí“. Jde o přirozený koloběh myšlenek a jejich nositelů z okraje do centra prostřednictvím spolupráce, posléze angažování jednotlivců až po přebírání a transformaci zavedených podniků. Všechno tady popisované je jen současná podoba odvěkého vývoje. A pojďme k druhému tématu.

Místo chlastu kultura

Daniel Hrbek: Jestli mám správné informace, pak osmdesát procent pražského turismu tvoří individuální návštěvy. Máme čtyři inscenace nazkoušené v angličtině, venku jsou vyprodané, ale v Praze je problém na ně dostat publikum. Nevím, kam nabídku cílit, během posledních deseti let jsem se snažil o různé cesty oslovení návštěvníků Prahy: přes Pražskou informační službu, jednal jsem s hotely a cestovkami, ale nepomohlo to.

Kamila Matějková: Od ledna vznikne na magistrátu centrum pro expaty, tedy cizince žijící a pracující v Praze, už jsem domluvila, že ho využijeme i k nabídce kulturních aktivit.

Daniel Přibyl: V západní Evropě nebo ve Skandinávii je těžiště turistické kultury v hudebním a pohybovém divadle, obecně tam, kde nepřekáží jazyková bariéra. Titulkovaná představení fungují ve velkých metropolích, kde je buď hodně expatů, nebo kam přijíždí hodně anglicky hovořících turistů, třeba v Berlíně se ve velkých divadlech, jako je Schaubühne, běžně titulkuje do angličtiny. Praha si stanovila prioritu podporovat kongresovou turistiku, ekvivalent toho v divadle je festivalová turistika, kterou však Praha zanedbává. S výjimkou Letní Letné tu není žádný velký mezinárodní divadelní festival, na který by se sjeli lidé z větší spádové oblasti, alespoň ze střední Evropy. Slušně nakročeno měl ještě Tanec Praha. Pak už jsou jen menší akce, obrácené často jenom dovnitř oboru. Přitom velké zahraniční festivaly dokážou přilákat podstatné množství zahraničních návštěvníků a vyvolat ekonomické multiplikační efekty. No a samozřejmě v kulturní diplomacii platí princip reciprocity, tedy pokud nějaká divadla přijedou do Prahy, měla by pražská vyjet ven.

Zuzana Navrátilová: Proč se neujal Festival Prague Nonverbal v La Fabrice?

Štěpán Kubišta: To byl pokus Richarda Valouse, který nedopadl z několika důvodů. Ten podle mého hlavně potvrzuje, o čem jsme už mluvili – bez přímého čerpání veřejných financí se u nás nedá udělat významnější festival. Ale jinou věc považuji za zásadní, a sice vědět, odkud jsou naši diváci. Máme poměrně dobrý přehled proto, že vstupenky na Jatka78 prodáváme pouze přes GoOut a podle IP adres si můžeme diváky lokalizovat. Proto víme, že v roce 2018 bylo asi šest procent našich vstupenek, zhruba padesát sedm tisíc vstupenek, koupeno ze zahraničí. Což považuji za poměrně velké číslo. A také jsme součástí prohlídkové trasy Alternative Prague, vloni si tak naše divadlo prohlédlo tři a půl tisíce návštěvníků Prahy, kteří se dopoledne přišli podívat do divadla. Letos jich bude myslím ještě víc, protože nás ty exkurze už trochu zdržují a otravují.

Daniel Přibyl: Všechny debaty o podpoře turistického ruchu v Praze se vztahují na zahraniční návštěvníky. Víme ale, kolik tuzemských mimopražských diváků navštěvuje pražská divadla?

Hana Třeštíková: Pro nás je nyní důležité vyprofilovat Prahu jako kulturní metropoli, do které kdykoli můžete přijet a zažít něco zajímavého, kulturně, gastronomicky, dobře bydlet a tak. Proto nás zajímají hlavně zahraniční turisté. Ale jistě jsou třeba i statistiky českých návštěvníků, kteří ročně přijedou do Prahy na návštěvu, nakupovat nebo za kulturou. Chystáme analýzu diváků pražských divadel, která by nám měla odpovědět, jestli pražská divadla obhospodařují spíš střední Čechy nebo i vzdálenější končiny republiky.

Daniel Přibyl: V Německu při nákupu vstupenek vyžadují poštovní směrovací čísla, což nenaruší GDPR a dá se přesně určit, odkud diváci přijeli.

Daniel Hrbek: Bude Praha do budoucna iniciovat návštěvu Prahy za kulturou? To považuji za podstatné. Nás ve Švandově divadle zajímá česká tradice pantomimy, Radim Vizváry začal pantomimu znovu popularizovat a našel v pravý čas početné publikum. V Poličce úspěšně realizuje Mime Fest a společně se pokoušíme o festival pantomimy v Praze, letos jsme přivezli soubory z Austrálie, Rakouska a Německa. Pokusíme se festival rozvíjet tak, aby třeba za pět let byl velký a významný. Má o takovou aktivitu Praha zájem?

Daniel Přibyl: Opravdu vyhlášené festivaly s evropskou nebo světovou gravitací, která na jedno místo přitáhne velké množství kulturně smýšlejících lidí, většinou neprobíhají v metropolích, ale ve středně velkých městech, jako je Avignon, Edinburgh nebo třeba Salzburg. Velké festivaly v metropolích využívají kulturního renomé města a jeho uměleckých institucí – Festwochen ve Vídni například – a jsou z městských peněz mohutně financovány. Praha by si takovou špičkovou divadelní přehlídku zasloužila, ale bude k ní hodně dlouhá cesta.

Daniel Hrbek: Velký festival vyžaduje velké peníze, které – jak jsme konstatovali – v kulturním rozpočtu Prahy, natož v grantovém systému nejsou. Mají být takové festivaly prioritou?

Štěpán Kubišta: V české kulturní politice nejsou festivaly uvedeny jako priorita, přesto prý jsme země s největším počtem festivalů na člověka i na kilometr čtvereční. A na ministerstvu kultury je vypsaný speciální grantový okruh, kde se rozdělují velké peníze pro několik velkých festivalů, i když nejsou peníze na českou tvorbu. Jsou spíš hudební než divadelní.

Daniel Hrbek: Celosvětovou gravitační sílu v oblasti divadla má u nás jen Pražské Quadriennale, stojí opravdu velké peníze, má vybudovanou pověst a hledá soudobý obsah.

Ondřej Hrab: Praha zřejmě chce změnit image města, kde se dá velmi levně opíjet a kam se dá za cenu šesti piv v Anglii pohodlně doletět. Tedy nabídnout prostředí kulturního města, kam lidé přijedou do příjemných kaváren a budou se zajímat o divadla, koncerty, výstavy. O interview mě jako reprezentanta pražské kultury požádala po návratu Archy z Avignonu řecká státní letecká společnost, článek budou číst dva miliony cestujících. I letečtí manažeři cítí, že image Prahy nemusí být jen v levném plzeňském, a mají na tom svůj obchodní zájem.

Josef Herman: Pražskou Státní operu v plné síle v devadesátých udržoval rozvinutý systém prodeje vstupenek do zahraničí. Možná dvě třetiny vstupenek se prodávaly prostřednictvím cestovek a návštěva opery byla součástí turistických služeb v Praze. Vídeň je dnes město známé Polanského muzikály, přestože nemělo žádnou muzikálovou tradici, bylo to město opery a operety. Dnes světově proslavené muzikály tu vznikly v cíleném a městem bohatě dotovaném programu, který poté, co splnil svou funkci a zařadil Vídeň na mapu uznávaných muzikálových měst, skončil. Nyní Vídeň podporuje v Divadle na Vídeňce výlučné operní projekty, které se odehrají v šesti osmi reprízách a koprodukčně pokračují dál do Evropy. Cíleně podporovány jsou také vídeňské megavýstavy. Staví se samozřejmě na významných vídeňských umělcích, což se začíná dařit také festivalu Janáček Brno, jako jeden z mála má značný ohlas v Evropě, získal prestižní International Opera Awards. Wiener Festwochen je průběžně pracující a bohatě dotovaná instituce, která využívá prakticky všech vídeňských divadelních, koncertních i výstavních prostor, není vázána na jedno konkrétní divadlo.

Daniel Hrbek: Kdekoli v Londýně narazíte na reklamu, kam můžete jít v Praze chlastat. První věcí je přehodnotit zacílení sebeprezentace Prahy, druhou generovat kulturní nabídku, eventuálně určit priority té nabídky a na ně navazovat konkrétními aktivitami. To jsou základní věci, jež je potřeba udělat. Nemyslím si, že je v tuto chvíli třeba vytvářet instituci, která to bude řešit, spíš najít, co z existující nabídky města využít. Jestli nějaký kulturní podnik typu festivalu nebo jiné opakující se akce v roce. Předpokládám, že největší průšvih Prahy nastává v létě, měly by nás tedy zajímat hlavně akce od května do října jako jedna z priorit řešení. Nebo se snažit o rozložení turistického ruchu. Ale je potřeba pojmenovat stav, z toho může vzejít něco konkrétního.

Josef Herman: Kdo to promyslí a kdo to konstatuje?

Hana Třeštíková: Tyto podněty slyšíme ze všech stran a intenzivně se jimi zabýváme. Máme a připravujeme soubor nástrojů, které budou kombinované. Už teď se mění podpora cestovního ruchu v rámci grantů s důrazem na akce mimo sezonu a mimo centrum. Pracujeme na nové propagaci Prahy v zahraničí, z níž bude těm, kdo sem chtějí přijet, zřejmé, že Praha není město, kde se může neomezeně chlastat a řvát v ulicích. A vedle negativní kampaně mířené na cílovou skupinu problémových turistů budeme připravovat pozitivní kampaň směrem ke kultuře. Scházíme se nad tím s řediteli VIP hotelů, které mají nejdražší klientelu, přesně na obsazenosti hotelů poznají, kdy se v Praze koná velká akce, ale zatím jen sportovní, žádná srovnatelná kulturní není. Lehce s obsazením hotelů zahýbe Pražské jaro, ale na to už zase turisté v době festivalu neseženou vstupenky.

Štěpán Kubišta: Děda mého kamaráda má hotel na Malé Straně a říkal, že v devadesátých letech měli termíny Pražského jara zabukované rok dopředu, celou kapacitu, a teď už ne. Vysvětloval to tak, a já s ním souhlasím, že tito návštěvníci přestali jezdit kvůli tomu, aby se tu nepotkávali s lidmi, co jezdí za sportem. Vracel jsem se z Edinburghu a takové peklo v letadle jsem fakt nezažil: Když se letadlo odlepilo od země, můj totálně ožralý spolusedící vstal a zařval: Now only beer, beer and beer! A všichni: Wow! Kdo by takovým letadlem chtěl letět na Pražské jaro?

Daniel Hrbek: V roce 1989 jsme byli zajímaví, prvních šest let sem všichni jezdili. Stejně v osmašedesátém, zájem o nás také souvisí s dějinnými událostmi.

Ondřej Hrab: A zároveň s naší hrdostí. Jestliže budeme hrdí na to, co děláme, tak cizinci zase přijedou. Mám pocit, že pro tu hrdost děláme strašně málo.

Josef Herman: Já si ale myslím, že bez cílené centrální snahy něco vymyslet – a bez peněz na to vymyšlené – to fungovat nebude. Jen aktivita zdola nestačí.

Ondřej Hrab: Ale bez aktivit zdola to také nejde.

Josef Herman: Což je myslím dobrá tečka naší diskuse. Všem děkuji.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 9. prosince 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kulatý stůl o pražském divadle II

1. Josef Herman

   

   Omlouvám se
   panu Richardovi Balousovi, že jsme ho přejmenovali na Valouse. Neradi a mrzí nás to.

   13.12.2019 (2.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ