Kulatý stůl o streamovaném divadle
Během pandemie bylo divadlo nuceno přesunout se do online prostoru. Nejtypičtějším výrazem toho se staly tzv. streamy. Sešli jsme se u kulatého stolu, abychom se sporně přijímaný fenomén pokusili vsadit do divadelního kontextu, rozebrali jeho nejrůznější podoby a diskutovali o jeho možném vlivu na současnou i budoucí divadelní tvorbu. Pozvání k debatě přijali: redaktorka Divadelních novin Kateřina Kykalová (korespondenčně), teatroložka a divadelní publicistka Marcela Magdová, umělecký ředitel festivalu Malá inventura a místopředseda kulturní neziskovky Nová síť Petr Pola, kreativní producentka Českého rozhlasu, divadelní publicistka a předsedkyně poroty Thálie v kategorii Alternativní divadlo Kateřina Rathouská a zástupkyně šéfredaktora Divadelních novin a doktorandka DAMU Petra Zachatá. Moderoval šéfredaktor Divadelních novin Josef Herman.
metaBALETKY Miřenky Čechové kombinovaly filmové dotáčky s live streamem FOTO ONDŘEJ KOŠÍK
Josef Herman: Pojďme si nejprve vymezit předmět našeho zájmu. Co vůbec označujeme termínem stream?
Petr Pola: Raději bych, aby definice vyplynula z debaty. Stream je trochu bizarní pojem, který byl do divadelní oblasti jaksi uměle přenesen v důsledku pandemie. Odlišil bych záznam a živý stream, který v intencích digitálního média umožňuje alespoň nějakou interakci. Záznamy se v divadle používaly i před pandemií, uplatnění našly coby součást tvůrčího procesu (například záznamy zkoušky) nebo důležitý výzkumný materiál pro divadelní historiky, teoretiky i publicisty. Stejně tak je využívali divadelní profesionálové, například dramaturgové festivalů, kteří se nemohli účastnit dané akce, protože to prostě bylo mimo jejich logistické možnosti. Ale nejde jen o záležitost divadla. Například odborníci, kteří se zabývají výtvarným uměním, také vždycky pracovali s reprodukcemi. Kontext je prostě širší a je těžké přijít s jednoznačnou stručnou definicí. Situaci komplikuje i postoj některých divadelníků, některá divadla dokonce odmítla vstoupit do online prostoru, pracovat s digitálními médii, protože to neodpovídá jejich pojetí divadelnosti. Jiná divadla zase upozorňovala, extrémně třeba divadlo D’Epog, že oni to dělají už několik let a že pandemie je proces, který koexistenci světa divadla a digitálních médií pouze akceleroval.
Josef Herman: Jako historik rozumím odvěké snaze zachovat časové umění pro budoucí generace i pro praktické použití. Inscenaci těžko zaznamenáte jinak nežli nějakým audiovizuálním způsobem, známe to od vynálezu filmu. Přímé přenosy divadelních představení byly rovněž zavedenou praxí už před covidem. Proč se tedy najednou ohánět pojmem stream?
Kateřina Rathouská: Doplnila bych, že v Českém rozhlase pojem stream používáme dlouho, přičemž rozlišujeme dva typy: limitovaný stream (většinou je tam nějaké časové omezení, kdy si lze nahrávku na webu ČRo pustit, zpravidla z důvodu autorských práv například u rozhlasových her) a trvalý stream, což znamená, že daný audio obsah zůstane na internetu napořád. Pojem stream pro nás znamená, že dílo nelze stáhnout, na rozdíl od tzv. downloadu. Výraz záznam v kontextu rozhlasových inscenací nepoužíváme, mluví se ale například o celodenních záznamech vysílání. Připomněla bych ještě další označení – přímý přenos nebo živé vysílání, stream bych v této souvislosti nejspíš neřekla. Zde vidím rozdíl oproti aktuální divadelní praxi, protože když někdo streamuje, může streamovat i živě.
Petra Zachatá: Rozhodně. Až mi připadalo, že někteří považují za stream pouze živý přenos divadelního představení. Ale já to vnímám spíš tak, že streamovat se může i záznam, streamovat se může cokoli, třeba pouze audio. Naopak si tedy myslím, že je to pojem široký a že označuje spíše technologickou stránku onoho fenoménu, tedy proud dat vysílaný z nějakého zdroje (v našem případě z divadla) k divákům u počítače.
Kateřina Rathouská: A daný obsah se na internetu objeví buď na omezenou dobu, nebo trvale.
Kateřina Kykalová: Problém je asi v tom, že pokud jsme dříve sledovali divadlo zprostředkovaně, bylo to povětšinou ze záznamu, a tak jsme všem podobným aktivitám běžně říkali záznam. V době pandemie se ale vynořila potřeba alespoň částečně zprostředkovat kontakt s diváky a divadla začala vysílat živě – a jak to tak bývá, pro nový fenomén se rychle uchytil anglicismus. Do češtiny bych tedy stream přeložila jako přenos a teprve v rámci něj rozlišovala, zda je vysílán živě nebo ze záznamu.
Marcela Magdová: Dle slovníku je stream proud dat, pomocí něhož se přenáší audiovizuální dílo od původce k recipientovi. Mnohem dříve, než streamy vstoupily do divadelního kontextu, se o nich hovořilo v souvislosti s jinými médii, ať to byl rozhlas, nebo televize (typicky Netflix). Definice dále hovoří o dvou druzích streamu. První probíhá v reálném čase, napodobuje situaci divadelního představení, respektive divadla jako časového umění tady a teď. Druhou možností je stream v tzv. odložené formě, v tomto případě jde o záznam díla, které je na určitém serveru deponované a je možné si ho kdykoli (nebo v omezeném čase) pustit. „Odložené“ streamování česká i zahraniční divadla běžně používala už před koronavirem, umožňoval to například server Vimeo, který divadelníci hojně využívají při prezentaci v zahraničí. Streamy proto považuji za nástroj, který existoval zejména pro komunikaci mezi profesionály dávno před pandemií. Ta tento prostředek posunula směrem k široké veřejnosti.
Petr Pola: A právě tento posun podle mého způsobil, že se streamy v době pandemie staly fenoménem značně kontroverzním. Když si záznam pustí profesionál, sleduje ho z nějakého odborného hlediska. Například je to dramaturg, který pro určitou akci potřebuje vybrat představení a je schopen si zážitek ze záznamu doplňovat svou předchozí zkušeností, lépe si představit, jak by dílo asi působilo naživo. Kdežto od běžného diváka toto nelze očekávat, a pravděpodobně ho to ani nebude bavit. Problém streamů je, že jde o jednosměrnou komunikaci, což samozřejmě popírá podstatu divadelní události, pro niž je klíčové setkání ve společném čase a prostoru umožňující komunikaci bezprostřední a obousměrnou.
Ale divadelní obec si tuto velkou nevýhodu uvědomila a hledala možnosti, jak ji kompenzovat a povýšit divácký zážitek při sledování streamů na novou úroveň. Přestali s reprodukováním zafixovaných inscenačních tvarů a začali více pracovat s digitálním médiem, filmovými technikami. Když srovnám pokusy ze začátku pandemie s nedávnými projekty, vidím ohromný posun ve využívání možností, které digitální a filmové médium nabízí. Diváci to bezpochyby ocení, sledovat takováto díla je bude víc bavit. Na druhou stranu, pro mě jakožto divadelního praktika, který si chce vybrat představení na festival, je to najednou problém, protože z takto invenčního tvaru nedokážu odečíst, jak inscenace vypadá ve skutečnosti. Ono už to není divadlo, respektive jeho záznam. Najednou vzniká dílo na pomezí divadla a audiovizuálního média, jež může být třeba i interaktivní, a nám scházejí pojmy, jak ho nazvat.
Projekt (Memento) Mor režiséra Jakuba Čermáka vznikl přímo pro online prostředí a využíval pokročilou filmovou techniku včetně klíčovacího pozadí FOTO MICHAELA ŠKVRŇÁKOVÁ
Marcela Magdová: Existují inscenace, které nelze zaznamenat vůbec. Když jsem o tom hovořila s některými tvůrci imerzivního divadla, říkali, že sice zpočátku zkoušeli svá díla zaznamenávat, ale nakonec svou snahu vzdali, protože z původního díla nezbylo ani 40 procent. Jediným řešením by bylo vytvořit úplně jiné, nové dílo, které by ale tím pádem bylo určeno pro jiné médium.
Kateřina Kykalová: V souvislosti s pokusem o záznam imerzivního divadla jsem v Čechách zaregistrovala pouze projekt Golem Cube, který tvůrci představili na Pražském Quadriennale v roce 2015. Velkolepou celovečerní inscenaci rozehrávající prostor štvanické vily a jejího okolí zkrátili na pouhých deset minut a jednotlivé záběry promítali paralelně na čtyři plátna obklopující diváka ze všech stran tak, aby si stejně jako při představení musel vybírat, co bude sledovat. Tvůrci tedy rovnou rezignovali na snahu o celistvé zachycení inscenace, ale vytvořili nové dílo.
A co když už to není divadlo?
Josef Herman: Je to pořád ještě divadlo? Najednou jsme se dostali do situace, kdy si divadelníci začali uvědomovat, že jenom záznamy nestačí. Streamy, tak jak se začaly v různých prostředích formovat, naopak překypovaly nápady, jak záznamy vylepšit pro obrazovku počítače, či dokonce mobilu. Divadlo sice poskytlo základ, ale sám bych si troufl najít produkce, které s ním mají společného opravdu velmi málo, patří spíše do oblasti audiovize. Jak se to odráží na divadelní situaci?
Kateřina Kykalová: Hraničních projektů jsem viděla několik. Jedním z nich byl video podcast User Not Found britského divadelního uskupení Dante Or Die přímo uzpůsobený pro displej telefonu. Projekt přitom vznikl už za běžného divadelního provozu a hrál se v kavárně, kde se lidé usadili a děj sledovali na svých telefonech s připojenými sluchátky, ale zároveň mohli pozorovat i živého herce u jednoho ze stolků. Ten s diváky komunikoval skrze nasdílený displej vlastního telefonu a v jejich přítomnosti se vyrovnával se smrtí nejbližšího přítele. Živý kontakt s hercem i s ostatními diváky vlivem karanténní úpravy samozřejmě odpadl, video si diváci mohli nově pustit odkudkoli, ale projekt si zachoval silný imerzivní potenciál: divák jako by skrze telefon nahlížel do reálného života protagonisty a díky sugestivnímu hereckému výkonu se do něj mohl plně vcítit. Takové projekty sice opravdu leží za hranicí divadla, ale diváky si myslím najdou i za běžného divadelního provozu právě díky tomu, že jsou přímo stvořené pro online prostředí. Pokud mám však možnost volby mezi živým a kamerou snímaným divadlem, není co řešit.
Petr Pola: S divadlem pro mě bude vždycky zásadně spojená událost. A covidová situace, provázená nutností setkávat se distančně a používat zprostředkované platformy k zakoušení živé kultury, svým způsobem obnažila specifika této události. Divadlo není, ačkoli většina lidí ho tak vnímá, fixním artefaktem, ke kterému se pořád mohu vracet, vždycky vzniká v jeden konkrétní okamžik. Moment tvorby splývá s okamžikem „vysílání“. To je velmi důležité. A nepostradatelnou součástí tohoto procesu jsou i diváci, participanti. To ještě automaticky neznamená, že ona událost nemůže probíhat skrze nějaké digitální médium, ale s tímto médiem je nutné pracovat tak, aby docházelo k oboustranné komunikaci. Ve chvíli, kdy stream definuji jako kanál, jednosměrný tok informace, tak to není divadlo, protože tam chybí zpětná vazba. Ano, pokud bychom opět uvažovali jen tradiční model divadla na kukátkovém jevišti, tak nás stream vlastně nemusí ničím urážet. Pak mohu vnímat divadlo jako cosi s pevným, fixovaným artefaktem.
Ale problém je stejně v tom, že digitální prostředí vytýká před závorku naši tělesnou zkušenost, zatímco divadelní událost na ní staví. Naše tělo je schopno všech možných zpětných vazeb vnímání, pociťování, když proti nám stojí herec. Lhostejno, zda jde o produkci v kukátkovém jevišti nebo na louce. Některé streamy například využívaly videokonferenční platformu Zoom, aby umožnily obousměrnou komunikaci mezi umělci a diváky, ale digitální médium na mě opět působilo jako filtr všeho živého, tělesného.
Na druhou stranu, uvnitř divadla existuje spousta konvencí, technologií. I kukátko bylo kdysi novinkou, inovací, stejně jako nyní digitální prostor. Možná že technologie jednou pokročí natolik, že se budeme moci velmi živelně a tělesně setkávat i skrze digitální média. Třeba se jednou už vůbec nebudeme bavit o tom, zda je to divadlo. Když Duchamp před sto lety vystavil v galerii pisoár, tak si mnozí také říkali: Co to je?
Marcela Magdová: Ano, divadlo je jedna velká konvence, která se různě proměňuje, ale důraz na fysis, tělesnost stále přetrvává, svým způsobem onu divadelní konvenci formuje. My ještě nejsme adaptovaní na virtuální prostor, pořád jsme zvyklí existovat ve hmotě. A otázkou je, jestli se i tohle jednou neposune a nezmění se tak i ona divadelní konvence. Tím neříkám, že se divadlo jenom přesune do online prostoru, ale možná se stane něčím úplně novým, svébytným, paralelním a třeba i skutečně dominantním, ale to mluvím o hodně vzdálené budoucnosti. Ačkoli už dnes existují umělci, kteří cíleně dělají divadlo na internetu. Například Wojtek Ziemilski z Polska, který v podstatě pracuje jenom v online prostoru a hovoří o digitálním světě, o virtuálním těle, o hře s identitami, které se tam nabízejí. Najednou se otevírá úplně jiný svět a spolu s ním i jiné umělecké prostředky.
Kateřina Rathouská: Pro mě ale divadlo znamená i to, že za umělcem nebo umělci někam dojedu a tam s nimi strávím určitý čas (výjimkou by byla pouze opačná situace, tedy že by se divadlo odehrávalo v mém bytě a tvůrci by přijeli za mnou, takové projekty samozřejmě také existují). Sdílení události – to je něco, co jsem během pandemie postrádala. Vyhledávala jsem online projekty, v nichž docházelo k nějaké interakci. A hned jak se otevřela divadla, s radostí jsem tam vyrazila, protože moment setkání naživo mi velmi chyběl. Doma jsme sice někdy představení sledovali ve dvou, ve třech, přesto nebyl můj zážitek tak intenzivní jako v divadle. Člověk je i tak nastavený, že jde či jede za nějakou výjimečnou událostí a je připraven si večer užít.
Petra Zachatá: Já jsem celou situaci prožívala podobně, streamované divadlo mi v drtivé většině případů přišlo neskutečně mrtvolné. Jakmile se tedy objevila akce, která se za dodržení hygienických pravidel pokusila nějakým způsobem rehabilitovat živé divadlo, například festival Malá inventura, který letos hrál těsně před nejtvrdším lockdownem pouze pro profesionály z oboru, okamžitě jsem tam vyrazila. A jen jsem si potvrdila, že rozdíl mezi zážitkem ze streamu a z živého divadelního představení je opravdu propastný. Nerada bych tedy tvrdila, že streamy jsou nějakým novým, inovativním, byť okrajovým typem divadelní tvorby. Vaše vize, že digitální divadlo jednou bude běžným jevem, mě, přiznávám, až vyděsila. Neumím si představit, že virtuální divadlo někdy bude něčím jiným než kuriózní festivalovou atrakcí. Dokud streamy vnímám jako provizorium, coby možnost, jak dostat divadlo k divákům v době koronavirové uzavírky kultury, jsem ochotna je přijmout. Dokonce si jejich sledování i užít, budou-li stát za to. Vždy pro mě však budou spíš filmem než divadlem a tomu bude odpovídat i můj divácký zážitek.
Josef Herman: Já si myslím, že divadlo je jednoznačně odvozené z rituálu. Nejde pouze o to, něco napodobit, o něčem mluvit, ale o rituál samotný. Prožít ho a být ho účasten. A když to připustím, neumím si představit, že by se to mohlo nějakým způsobem přenést do digitálního prostoru. Ale chyba je možná v mém očekávání. Pořád mluvíme o divadle, které se někam přesouvá. Co když už je to ale něco jiného?
Kateřina Rathouská: Pandemie přispěla k tomu, že tvůrci začali uvažovat jinak a další generace třeba pokročí ještě dál. Zatím si to asi nedokážeme úplně představit, stejně jako jsme si v minulosti nedokázali představit, co všechno nám například umožní internet. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, že divadlo je tady opravdu velice dlouho, si myslím, že hned tak nezmizí.
Marcela Magdová: Streamy jsou tekutou záležitostí, stejně jako divadlo. A ani divadlo ostatně v současném světě nedokážeme spolehlivě definovat. Vždyť se objevuje tolik různých – často říkáme hybridních – forem. Sice se pořád držíme tradičního dělení na jednotlivé umělecké druhy, ale to už přece mnoho desetiletí neplatí. Skoro bych řekla, že dnes převažují projekty, které nelze uchopit pouze z jednoho jediného uměleckého hlediska. Je možné, že v budoucnu dojde k úplnému rozvolnění, a snad to bude souviset s technologiemi a jejich novými možnostmi.
Ale i já se samozřejmě ztotožňuji s pojetím divadla vycházejícím z rituality, protože jsem člověkem své doby, moje existence je opravdu veskrze vázaná na prostor, na setkání, hmotu, energii atd. A tudíž jsou streamy i pro mě zcela logicky něčím, co bych snad ani nenazvala divadlem, jsou pro mě jakousi náhradou, která mi neposkytuje plnohodnotný zážitek.
Josef Herman: Byla zde zmíněna představení po Zoomu, také jsem jich pár absolvoval, a možná jde z hlediska objevování nových možností o nejpodstatnější záležitost, protože tam se najednou opravdu vrací obousměrná komunikace. Je to pro mě první prvek, který se pokouší navodit novou komunikační situaci. Ale zcela rezignuje na samotné vytváření artefaktu, považuji to za nudnou debatu a nikoli umění.
Kateřina Kykalová: Zoom byl ideální platformou pro zachování nejdůležitějšího aspektu divadla, který také dokázal odlišit divadelní online projekty od audiovize: je jím podle mě mezilidský kontakt. V tomto ohledu mě nadchl projekt Zbytečnosti, který představil Spielraum Kollektiv v rámci festivalu Akcent a Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Když se v období pandemie nedalo nic podnikat a lidé trávili veškerý čas doma, přiměli je tvůrci zamyslet se nad tím, jak žijí a zda skutečně k životu potřebují vše, co vlastní. Pokud diváci chtěli, měli zapnuté videokamery a mohli se zapojovat do rozhovoru s performery a nechat ostatní nahlédnout do svých domovů. V době, kdy jsme vše mohli vnímat pouze za sklem, se tvůrcům podařilo diváky vylákat z jejich soukromé, komfortní zóny mnohem důsledněji, než kdyby je „aktivizovali“ ve veřejném prostoru divadla, kde na sebe na rozdíl od reálného domova mohou vzít libovolnou roli. Projekty komunikující po Zoomu však měly jeden společný problém: horší kvalitu zvuku a obrazu. S divadlem v online prostoru to zkrátka bylo vždy něco za něco: buď bylo technicky vytříbené, ale neumožňovalo kontakt, anebo kontakt iniciovalo, ale diváckou distanci nepřekročilo kvůli slabší technické kvalitě.
Petra Pola: Zapomněli jsme myslím ještě na jeden důležitý aspekt. Divadlo je nejvíce ze všech umění svázáno se svou dobou. Uvedu příklad: když děláte divadlo a vaši současníci vám nerozumějí, máte smůlu, na rozdíl například od spisovatele, jehož dílo může na své čtenáře počkat, jeho tvorba může být vzkříšena. Proto záznamy legendárních inscenací z šedesátých let stárnou mnohem rychleji než filmy ze stejného období. Také svázanost s dobou tedy mluví proti reprodukování divadelního umění, netkví to jen v potlačení interaktivních momentů.
Dostáváme se k tomu, že divadlo je společenským veřejným prostorem. Když do něj vstoupím, nějakým způsobem odkládám svoje soukromí nebo spíše jsem vystaven určité situaci zveřejňování. To je možná ten rituál, kterému interaktivní elektronická média úplně nenahrávají. Chybí společný prostor pro všechny ty mimoděčné mikroudálosti, které se v rámci tohoto způsobu setkání nemají prostor rozvinout. Digitalizaci často přežije jen to robustní, již mnohokrát reprezentované a vlastně více čí méně snadno přeložitelné do jiných diskurzů. Do události musím investovat energii, povrchem celého svého těla vstupuji do veřejného prostoru, kdežto když si zapnu Zoom, nechávám naopak druhé nahlížet do svého soukromí. V obou případech překračuji určitou hranici, ale v případě Zoomu ta hranice vede nějak „uvnitř“ a nedává mi moc možností, jak s tím naložím. To jsou nové situace, které asi stále čekají na nějaké bližší uchopení.
Herci Divadla Na zábradlí při natáčení inscenace Hamleti režiséra Jana Mikuláška na 360° kameru pro projekt Brejlando FOTO JAN ČERMÁK
Cestou remediace
Josef Herman: Přestaňme filozofovat a věnujme se reálných streamovacím pokusům. Co vše se vyrojilo a jak to hodnotíte?
Petra Zachatá: Rozdíly v přístupu ke streamování byly patrné i v těch nejzákladnějších, řekněme organizačních věcech. Někdo streamoval záznam, někdo odehrál představení v přímém přenosu. Některé streamy se dokonce snažily suplovat divadelní událost v tom smyslu, že diváci museli zasednout k obrazovkám v určený čas a video nebylo možné pustit zpětně. Některé streamy byly dostupné volně, jiné až po koupi vstupenky.
Nemyslím si, že by můj divácký zážitek zásadním způsobem ovlivnilo vědomí, že jde o přímý přenos. Rozhodující byla spíše úroveň filmařské práce. Zpravidla mě nejvíce vtáhly streamy, které byly točeny s filmovými ambicemi a podařilo se jim povýšit záznam či přímý přenos představení na svébytný audiovizuální počin. Například taneční film Dark Horse, který vznikl na základě stejnojmenné inscenace choreografky a režisérky Lenky Vagnerové. Tvůrci inscenaci přenesli z divadla do exteriéru a proměnili ji ve výpravný, poutavý audiovizuální tvar, který měl parametry kvalitního filmu. Nebo metaBALETKY Miřenky Čechové, kdy se dotažené filmové části a animace dokonce prolínaly s živými vstupy performerky, která reagovala na komentáře diváků. A díky tomu se ten převážně filmový tvar alespoň v náznaku přiblížil divadelní komunikaci.
Obecně mohu říct, že čím více se tvůrci snažili inscenaci přizpůsobit filmovému médiu, tím silnější byl můj divácký zážitek. Zcela výjimečným počinem v tomto ohledu samozřejmě byla Televize Naživo, společný projekt Cirku La Putyka, Jatek78 a společnosti Heaven’s Gate Viktora Tauše. V její programové sekci Divadlo Naživo šlo o přímé přenosy představení natáčené profesionálním filmovým režisérem Viktorem Taušem a kameramanem Martinem Doubou, které diváka opravdu dokázaly vtáhnout do dění, kamera především umně simulovala onu „živost“ divadelního představení.
Josef Herman: Zastavme se u Televize Naživo. Podle mého šlo o televizní vysílání se specifickým divadelním programem. A to už pro mě není stream. Navíc to musela být velice drahá záležitost, vůbec bych se nedivil, kdyby to u ostatních scén odkázaných na streamování vzbudilo závist, a to oprávněnou. Ale projektu jsem velmi fandil, chápal jsem ho jako snahu divadelníků dostat se k divákům jakoukoli cestou.
Marcela Magdová: Já bych to také nedávala do souvislosti se streamy. Ačkoli samozřejmě to opět je projekt, který nějak reaguje na nouzovou situaci a snaží se suplovat běžnou činnost zmíněných umělců v době, kdy nemohou hrát pro diváky.
Petra Zachatá: Ano, TV Naživo sice původně fungovala jako běžné terestriální vysílání, jednotlivé pořady ale bylo zároveň možné zhlédnout za úplatu na webových stránkách www.filmnazivo.cz, což už se dá označit za streamovací službu ne nepodobnou Netflixu, je pro to termín video on demand. A nyní už projekt funguje především na tomto webu. Tedy bych ho z tématu streamů nevyjímala. Myslím si, že šlo o úctyhodnou iniciativu, v rozsahu každodenního vysílání samozřejmě trvale neudržitelnou. Záznamy inscenací, které v rámci TV Naživo vznikly, jsou však velmi reprezentativní a myslím, že jsou schopny poskytnout jak dobrou zprávu o inscenaci, tak i slušný divácký zážitek.
Kateřina Kykalová: Taky nevím, proč Televizi Naživo a Film Naživo z uvažování o streamech vylučovat. Stejně jako v případě streamů jde o reprodukci divadla skrze filmové médium, přičemž základním formátem je živý přenos, ať už v televizi, nebo – jako loni v létě – v kinech (podobně jako například projekt NT Live londýnského Národního divadla). Pokud jde o finanční stránku věci, přijde mi naopak skvělé, že se autorům podařilo získat prostředky k tak velkolepému projektu. Navíc se zapojovaly i další scény, takže myslím, že k žárlivosti nebyl důvod. Jistě, řada zde vysílaných produkcí je sice čistě komerčních, ale i díky nim se podařilo přitáhnout široké publikum také k inscenacím, které by za běžných okolností byly mimo okruh jeho zájmu. Na rozdíl od statických divadelních záznamů nabídli tvůrci neopakovatelný a dobrodružný zážitek (neboť šlo o živý přenos natáčený přímo z centra divadelní akce, nikoli z několikametrového odstupu od jevištního dění).
Marcela Magdová: Myslím, že s tím souvisí i projekt Dramox, což je vůbec velké téma. Autoři platformu označují za divadelní Netflix, a to bych byla hodně opatrná (i v případě, že pominu nízkou kvalitu popisků a vůbec doprovodného textu). Pochybuji, že projekt bude životaschopný i po otevření divadel. Možná se etabluje jako pomocník divadelních historiků, ale nemyslím, že širší veřejnost tam bude pravidelně sledovat záznamy. Na druhou stranu, říkám to z perspektivy někoho, kdo žije v Praze a má kvalitní divadlo na dosah. V ČR přitom žije spousta lidí, kteří si opravdu nemohou dovolit zajet do Prahy či jinam za divadlem, a to nejen z finančních důvodů. Je pravda, že jsem se setkala s několika lidmi z regionů na druhé straně republiky, kteří chtějí být kulturně vzdělaní, ale za divadlem to mají daleko. Ti by Dramox mohli pravidelněji využívat. Navíc zde mají přístup i k inscenacím, které jsou neustále vyprodané, typickým příkladem je samozřejmě produkce Dejvického divadla.
Kateřina Rathouská: Dramox by mohl být užitečný i pro studenty. Na gymnáziu, kam chodí moje dcera, mají předplatné a záznamy využívají při výuce češtiny.
Josef Herman: Je to tedy jakási databáze záznamů. Ale to je přece už něco jiného než streamy, které koneckonců byly především pokusem divadelníků dostat se ke svým divákům, když nebylo možné hrát naživo. Mám dojem, že Dramox je jakási mezní, nejjednodušší varianta.
Petra Zachatá: Z rozhovoru Jakuba Čermáka s ředitelem Dramoxu Martinem Zavadilem v pořadu Akcent na ČRo Vltava jsem navíc vyrozuměla, že tato platforma nevznikla jako reakce na koronavirovou situaci, ale byla plánována už dávno předtím. Covid celý proces pouze uspíšil.
Petr Pola: Je otázka, jestli tu nedochází ke komodifikaci divadla, které se tímto způsobem dostává k mase odběratelů. Souvisí s tím i otázka konzumerismu, otázka proměny divadla v masovou zábavu, což je velmi nebezpečná tendence. Ani v případě našich největších scén, jako je pražské Národní divadlo, nemůžeme hovořit o masovosti. Návštěva divadelního představení je vždy uzavřeným, exkluzivním zážitkem. Sleduji něco, co si nemohu pustit kdykoli během dne a v jakékoli chvíli sledování přerušit. Jenže právě tohle streamy umožňují.
Petra Zachatá: Ano, sama si kladu otázku, zda streamy nemohou mít nepříznivý vliv na určitý typ diváků, kteří divadlo považují především za zábavní podnik, kam si jdou odpočinout. Nezvykli si během pandemie sledovat divadlo z gauče? Vyrazí ještě vůbec do divadla?
Kateřina Kykalová: Po pravdě si nejsem jistá, jestli si tento typ diváků bude ještě pouštět záznamy z Dramoxu. V divadle hledají exkluzivitu, jdou se naživo podívat na oblíbené seriálové herce, k obrazovkám je však přitáhne spíše výpravnější filmové prostředí nebo odpočinkovější televizní obsah. I já si doma, když mám čas na chvilku vypnout, pustím raději seriál.
Kateřina Rathouská: Myslím si, že pro většinu společnosti „jít do divadla“ znamená ten typ slavnostní události, kdy si lidé vezmou hezké oblečení a vyrazí do divadelní budovy, nejčastěji s kukátkovou scénou. V dohledné době to nejspíš takto zůstane. Souhlasím s Kateřinou, že diváci často chtějí vidět známé herce a herečky naživo, dokonce znám lidi, kteří chodí do divadla hlavně kvůli tomu.
Marcela Magdová: Je otázka, jak se pokusy o digitalizaci divadla budou rozvíjet teď po otevření divadel. Myslím, že pandemie akcelerovala něco, co by nutně jednou muselo nastat v souvislosti s vývojem technologií a digitálního prostoru. Ale i pro mě bylo sledování streamů mrtvolnou záležitostí. V jisté fázi jsem se proto rozhodla, že vyčkám, dokud se divadlo nenavrátí. A přesedlala jsem na jiné médium – film. Z oblasti streamovaného divadla jsem vlastně vyhledávala pouze projekty, které nebyly jenom záznamem. Vůbec jsem se tedy nedívala na streamy premiér. A když jsem udělala výjimku, jen jsem si potvrdila, že jde už jen z technologické podstaty o nekvalitní podnik, který mě absolutně neosloví, protože ten tvar se mnou vůbec nekomunikuje. Jako bych se dívala do přítmí. Nakonec jsem to byla ochotna absolvovat jedině v případě zahraničního divadla, protože výjezdy jsou samozřejmě drahou záležitostí a ani za běžného provozu bych mnohé inscenace nemohla zhlédnout. Z české nabídky jsem se dívala jen na projekty takzvaně přesahové, které se už snažily reagovat na danou situaci a vznikaly přímo pro digitální prostor. Zhlédla jsem zmíněné metaBALETKY nebo Zbytečnosti, dále projekt (Memento) Mor Jakuba Čermáka, který se také poměrně zdárně pokoušel oscilovat mezi divadelním a filmovým médiem.
Kateřina Rathouská: Jakub Čermák například využil zelené klíčovací pozadí – to bylo v danou chvíli něco nového. Navíc reflektoval covidovou dobu. (Memento) Mor řadím k nejúspěšnějším dílům v internetovém prostoru, stejně jako metaBALETKY – v obou případech šlo o projekty kombinující různé techniky, což byl podle mě jistý klíč k úspěchu. Obecně jsem sledovala hlavně počiny divadelníků, jejichž tvorbě se kontinuálně věnuji, a zajímalo mě, s čím přijdou v době pandemie. Jinak jsem se ale spíše přesunula k poslechu zahraničních rozhlasových her a podcastů, na které jsem dříve neměla tolik času.
Kateřina Kykalová: Souhlasím s tím, že čím více se divadlo přizpůsobilo kameře, tím byl divácký zážitek silnější. V oblasti loutkového divadla filmových prostředků například skvěle využilo brněnské Divadlo Polárka v dvoudílné pohádce Šnek Side Story. Tvůrci zvolili krátký iluzivní večerníčkový formát, z obyčejných předmětů vytvořili ryze filmový fikční svět, jemuž kraloval maňásek šneka zhotovený z jakési ponožky s ohromně roztomilými tykadly. Jednoduchou, hravou formou, pomocí skromných, a přitom kouzelných prostředků okořeněných specifickým humorem se dětem otevřelo podstatné téma ekologie.
Největší zážitek jsem ovšem měla v oblasti činoherního divadla, a to díky záznamu inscenace Orten! Divadla F. X. Šaldy Liberec a Divadla 3+KK na Dramoxu. Kdybychom letos udělovali Cenu Divadelních novin za herecký výkon, hlasovala bych jednoznačně pro Ondřeje Kolína, mladého libereckého herce, který se v hodinové inscenaci jako chameleon proměňuje z židovského básníka Jiřího Ortena v jeho blízké (třeba i přítelkyni Věru) a zpět, perfektně recituje i tančí a to vše v prázdném divadelním sále před kamerou, která jako by mu patřila. Všechny filmové prostředky vycházejí z potřeby jeho hereckého vyjádření: herecké střihy podnítily několik skromných filmových střihů, intimní projev dal vzniknout autenticky zrnícímu černobílému obrazu a skvělý taneční výkon kameru coby partnera rozpohyboval. Hercova neuvěřitelná pohybová a výrazová tvárnost dokázala udržet stoprocentní diváckou pozornost i navzdory tomu, že jsem inscenaci sledovala na počítači. Ba dokonce si v tomto případě troufám odhadnout, že díky kameře a střihu je záznam ještě poutavější, než bude živé představení.
Josef Herman: Streamování se zdaleka netýkalo jenom pražských divadel a už vůbec ne jenom těch úspěšných. Dnes snad neexistuje po celém Česku divadlo, které by se během pandemie nepokusilo své diváky po internetu oslovit.
Petr Pola: Z ryze praktických důvodů. Musíte dát vědět svým divákům, že existujete, a stejně tak svým zřizovatelům.
Kateřina Rathouská: A myslím si, že i psychologická stránka byla důležitá, tedy že umělci mohli dále tvořit a zůstat se svými diváky alespoň v nějakém kontaktu.
Petra Zachatá: Ale byly i výjimky, některá divadla odmítla streamovat inscenace ze svého repertoáru a vydala se jinou cestou. HaDivadlo se k přesunu divadel do onlinu od začátku stavělo odmítavě, až během tohoto jara vypustili na internet tzv. remediaci připravované inscenace Zeď. Ostatně tento termín by myslím šlo použít v případě mnoha zmíněných projektů, které se snažily inscenace přizpůsobit digitálnímu prostředí a kombinovaly nejrůznější technologie. V případě Zdi skutečně nešlo o obyčejný stream představení, ale o mozaiku postupně zveřejňovaných videí, audionahrávek či doprovodných textů, zprostředkující zcela svébytný, ne-divadelní zážitek. Některá divadla se také vydala cestou řekněme občanské aktivity, o níž sice rovněž informovala na internetu, ale cíl byl jiný než samoúčelně vysílat divadelní obsah do éteru. NoD například vytvářel vzdělávací obsah pro online výuku, CED zřídil Ambasádu nezávislé běloruské kultury a tak dále. Počáteční šití roušek asi není třeba zmiňovat.
Hudba budoucnosti?
Marcela Magdová: Já bych otázku otočila: Co tato situace, tato nutnost tvořit jiným způsobem divadlům přinesla? Řada divadel před epidemií logicky neměla k dispozici ani potřebnou techniku, existovalo jenom pár „vyvolených“ záznamů, ať už ty z produkce České televize, nebo pár kvalitních interních, které se skutečně dostaly k širšímu publiku. První streamy byly tedy opravdu naprosto nekvalitní, často točené na jednu kameru. Ale během pandemie se situace začala měnit, i malá divadla si pořídila odpovídající techniku a začala s její pomocí kouzlit, i když třeba výsledek byl stále diskutabilní. Myslím si, že pandemická zkušenost povede k tomu, že divadla napříč celou ČR budou systematičtěji zaznamenávat své inscenace a už nepůjde pouze o strohé provozní záznamy.
Kateřina Kykalová: Setkala jsem se s názorem divadelního režiséra, že streamy jsou zcela zbytečné a divadla by měla tento čas využít k natočení kvalitních záznamů svých inscenací pro archivní účely. Ano, velká většina streamů byla divácky opravdu nevstřícná, ale právě proto jsem ocenila každé divadlo, které se se svými diváky pokusilo navázat kontakt vynalézavým způsobem. Zaznělo zde, že divadlo je uměním nerozlučně spjatým s dobou svého vzniku, je to komunikace tady a teď. Proč by se tedy mělo na rok odmlčet? Že už se k projektům přizpůsobeným online prostředí nevrátíme, není žádný argument – ani na představení téže inscenace (až na výjimky) nezajdu víckrát. Nejsem fanynkou streamů, rozhodně preferuji živé divadlo, ale sledovat všechny ty cesty, které tvůrci objevovali, pro mě bylo dobrodružstvím!
Petr Pola: Koronakrize nám ukázala, že možnosti digitálního prostředí ještě neumíme plně vytěžit ani v něm plnohodnotně komunikovat. Komunikační platformy jako Zoom jsou značně toporné. Ale možnosti tu jsou. Když jsem se virtuálně účastnil berlínské přehlídky Performing Arts Festival, jedno setkání probíhalo přes parádní digitální platformu, která roztomile simulovala prostředí počítačové hry, každý měl svůj avatar, s nímž se mohl v programu pohybovat. Mohl jsem třeba mluvit s lidmi, kteří byli v dosahu mého avataru, ostatní mě neslyšeli. Problémem nejsou technologie obecně, ale to, že technologie, s nimiž pracujeme, jsou zatím tak toporné, netvůrčí, omezující.
Kateřina Rathouská: Ano, multimediální projekty využívající například prvky gamifikace by mohly být cestou do budoucna.
Josef Herman: Má to velmi praktickou souvislost. Pokud máte placené zaměstnance, musíte je konkrétně zaměstnat, i proto třeba operní domy „vyráběly“ inscenace i v uzavřených divadlech. Jinak to řešila Metropolitní opera, která hned na začátku pandemie zrušila veškerý provoz a propustila zaměstnance; s tím, že jestli se provoz někdy obnoví, tak je zase najme. V našem divadelním systému a mentalitě se to ale tímto způsobem řešit nedalo, jen Hudební divadlo v Karlíně tak postupovalo, protože nemá stálý soubor. I proto se zkoušely inscenace do šuplíku nebo se streamovaly premiéry.
Petra Zachatá: Já si myslím, že nabyté zkušenosti mohou být užitečné i do budoucna. Divadla se naučila lépe komunikovat s diváky a využívat při tom všechny sociální sítě i nové technologie. Nešlo jen o streamy inscenací, vznikal i jiný obsah, například videa s dramaturgickými úvody, vzdělávací pořady pro školy, doprovodné podcasty, pravidelné rádiové vysílání, interaktivní dílny apod. To všechno jsou možnosti, jak do divadla přilákat klidně i nové diváky, zejména z mladších generací. Ale je otázka, zda bude na pěstování těchto doprovodných aktivit dostatek času, když se teď divadelní provoz zase naplno rozjede.
Petr Pola: Rozhodně by bylo dobré, kdyby divadelní obec začala téma přetíženosti divadelního provozu nějak reflektovat.
Josef Herman: Nepochopil jsem projekt Brejlando, dokonce iniciovaný pražským magistrátem. Myslíte, že tato služba poskytující VR brýle s inscenacemi natočenými 360° kamerou bude životaschopná?
Petr Pola: Já si myslím, že to má dva aspekty. První je samozřejmě komerční, je potřeba se udržet nad vodou a využít k tomu, cokoli se nabízí. Druhý aspekt opět souvisí s technologickým pokrokem, opět jde o experiment, který může v budoucnu odstartovat něco úplně nového, co si zatím nedokážeme představit.
Petra Zachatá: Já jsem zhlédla tři inscenace převedené do virtuální reality od služby Brejlando: Hamlety Divadla Na zábradlí, Perníkovou chaloupku z Minoru a Pusťte Donnu k maturitě z Divadla pod Palmovkou. Hodnotím to jako zajímavý experiment, který asi bude chtít leckdo vyzkoušet, ale neumím si představit, že se lidé budou ke službě pravidelně vracet, obzvlášť po otevření divadel. Navíc je to poměrně drahý špás a vzhledem k tomu, že brýle zákazníkovi vozí po Praze taxík, nejde zrovna o ekologicky přijatelnou záležitost. Kvituji, že tvůrci se opět snaží původní inscenaci přizpůsobit novému médiu. Nejpřitažlivější na Brejlandu je asi to, že se divák ocitá přímo na jevišti (v některých případech dokonce i v exteriéru) mezi herci, pootočením hlavy si může vybírat, co zrovna bude sledovat, a vše vidí v mnohem větším detailu, než kdyby seděl v hledišti. Na druhou stranu, obraz je stále poměrně nedokonalý. A inscenace využívající VR brýle jsem zažila už před Brejlandem, nejde tedy o úplně novou technologii aplikovanou na divadlo.
Petr Pola: Ano, je pravda, že tohle všechno se dělo už před krizí. Rozdíl spočívá v tom, že dříve se tyto technologie používaly výhradně v rámci divadelní situace, byly zahrnuty do divadelního média, nikoli naopak. Už před covidem divadlo reagovalo na roztříštěnost lidské komunikace do desítek virtuálních kanálů a na přesun části reality do digitálního světa, ovšem teď bylo donuceno postavit se k tomu doopravdy čelem.
Kateřina Kykalová: Já jsem Brejlando ocenila. Ve výzkumu VR technologie je Česká republika napřed a je skvělé, že se ji v této době podařilo využít pro divadelní účely. Na rozdíl od 99 % streamovaných produkcí, které se musely spokojit se zploštěním do 2D, se Brejlandu podařilo divákům zprostředkovat autentický zážitek, který běžně nezažijí ani v divadle. Zážitek se blíží imerzivnímu divadlu v tom, že se divák díky VR brýlím ocitá přímo uprostřed dění a musí si vybírat, jaký segment bude zrovna sledovat. A herce má doslova na dotek. Virtuální prostředí ale na diváka nikterak nereaguje (vždy mě to znovu zamrzelo, stejně jako slabší kvalita obrazu). Projekt přesto nabízí řadu sugestivních momentů, například nemohu zapomenout na zkoumavé pohledy herců v Hamletech, z nichž jsem měla pocit, že mě doopravdy vidí. Myslím, že zrovna Brejlando je projekt, který by mohl přežít, protože zkrátka nabízí jiný typ zážitku. Jde o jistou exkluzivitu: oblíbený herec jako by hrál pouze pro vás. S exkluzivitou však bohužel souvisí i vysoká cena, i když i ta se teď značně snížila (spolu s ekologickou zátěží projektu), protože zájemce si už může brýle sám vyzvednout.
Médium – hra – rituál
Josef Herman: Z jistého pohledu je divadlo médium jako každé jiné. Víme, jakým způsobem právě digitalizace a existence internetu zamávaly s tištěnými periodiky. Nikdo z nás zatím netuší, jak ovlivní to, co dneska známe jako tradiční divadlo. Nemyslím, že by zaniklo, ale možná se stane ještě exkluzivnější záležitostí, než je teď. A mainstream se možná opravdu přemístí někam jinam. Jako historik bych nikdy netvrdil, že se něco nemůže stát. I sebevětší šílenost se může stát realitou.
Kateřina Rathouská: Napadl mě příklad, kdy divadlo po znovuotevření dokázalo těžit ze zkušeností nabytých během pandemie. Šlo o první večer v Azylu78, nazvaný Kabaret Pot a Lesk aneb Azyl pro všechny druhy umění. Show Cirku La Putyka a dalších spolupracovníků zároveň přenášel Film Naživo, událost tedy mohli sledovat i diváci, kteří nemohli fyzicky přijít.
Josef Herman: To je velmi dobrý příklad současné situace. Ono to má mimochodem ještě jednu rovinu, o které se vůbec nemluví: najednou se ukázalo, že mnoho akcí lze uskutečnit pouze online. Jaké z toho asi budou vyvozeny důsledky?
Kateřina Rathouská: Je to opravdu tak. Hodně se o tom mluví například v souvislosti s některými mezinárodními rozhlasovými festivaly, na které se sjížděli tvůrci z celého světa. Teď se většina z nich konala online a nějak to samozřejmě šlo. Setkání s rozhlasovými kolegy naživo nicméně považuji za lepší a pro naši práci přínosnější.
Marcela Magdová: Jako první se to pravděpodobně projeví na mezinárodních aktivitách. Umím si představit, že právě v jejich případě se začne ztenčovat rozpočet.
Kateřina Rathouská: Když to přece jde dělat z domova.
Petr Pola: A leckdy to je i dobře, už jen z ekologického hlediska. Za festival Malá inventura mohu říci, že do jisté míry zřejmě zachováme model kombinující živá představení s online streamy. Ale my jsme celkem specifickým případem showcase festivalu, který cílí i na profesionální publikum. A budeme zřejmě jinak uvažovat o počtu pozvaných hostů ze zahraničí, protože prostě jsou i jiné možnosti. A stejně tak my nemusíme všude jezdit, vždyť tím jen podporujeme stroj, který se nedokáže zastavit.
Kateřina Kykalová: Musím přiznat, že přestože jsem se nemohla dočkat znovuotevření divadel, nabídly mi streamy i jisté výhody: vzhledem k pracovní vytíženosti jsem toho stihla zhlédnout více než za běžného divadelního provozu a získala jsem lepší přehled o tvorbě leckterých regionálních divadel. Teď v červnu, kdy se divadla předhánějí v počtu premiér a já bohužel nemám prostor stihnout vše, jsem dokonce zajásala, že budu moci alespoň některé inscenace vyřešit záznamem. Samozřejmě je mi jasné, že zážitek bude poloviční, ale pořád lepší než žádný.
Josef Herman: Teď je ale otázka, jestli právě tohle není hřebíček do rakve té podoby divadla, kterou známe a o níž jsme se víceméně shodli, že je zapotřebí. Ve dvacátých letech Jiří Frejka nazval divadlo pitomou želvou, která občas vystrčí hlavu z krunýře a pohlédne na film jako moderní živé umění. Ten divadlo nakonec nijak nepoškodil, ale samozřejmě ho ovlivnil, do jisté míry proměnil. Třeba se právě vyvíjí nové médium, které bude mít na divadlo podobný vliv. Nemyslím si, že platí fráze typu „po covidu bude všechno jinak“. Je ale patrné, že pandemie nastartovala určitou změnu, minimálně ve způsobu uvažování určitě.
Petra Zachatá: A to je dobře, mělo by se toho využít, nikoli se snažit co nejrychleji vrátit do starých kolejí.
Marcela Magdová: Ale zároveň je to nebezpečná situace, kterou lze snadno zneužít, protože může vznikat precedens.
Josef Herman: Právě. Divadlo prostě stojí hodně peněz a ne všem současným politikům je to po chuti. Mají svůj svět, svoje priority a tradiční divadlo v té podobě, o které jsme se bavili, do toho tak úplně nezapadá. A najednou se nabízí možnost na divadle třeba ušetřit.
Marcela Magdová: Já bych viděla ještě další nebezpečí. Nedávno jsem byla v porotě jednoho festivalu amatérského divadla, který se odehrával online. A ty inscenace, respektive jejich záznamy, si byly v něčem až neuvěřitelně podobné. Ta podobnost tkvěla ve způsobu, jak se herci – vesměs šlo o mladé lidi, studentská divadla – prezentovali na jevišti. V interakcích mi chybělo partnerství, v podstatě šlo o izolovaná individua, a to i během dialogu. I když interagovali, neustále koukali do země. Ano, protože tam měli kameru, hráli před prázdným sálem, ale zároveň to evidentně byla nějaká podvědomá reakce na rok v izolaci, jako by si odvykli komunikovat. Profesionální divadlo je logicky nějak nastaveno a ta profesionalita, to řemeslo nedovolí, aby se konvence začala destruovat tak rychle jako právě u amatérů. Je pravda, že děti se dnes pohybují v digitálu mnohem víc než v realitě. Jestlipak právě toto nakonec nemůže mít dopad na divadlo budoucnosti? Vždyť i nová generace tvůrců už bude pocházet ze světa výrazně formovaného digitálem.
Petra Zachatá: Ano, tato tendence unikat do vlastního – virtuálního – světa, do soukromých umělých realit podle mě přesahuje pandemickou situaci, byť jde rovněž o jistou formu izolace. Už před covidem se například vyrojily nejrůznější projekty pro jednoho diváka, což se během pandemie najednou ukázalo jako velmi užitečné, protože jde o hygienicky nezávadnou formu divadla. Mám na mysli audiowalky, divadlo po telefonu či divadelní bojovky, během nichž člověk ani nepřijde do kontaktu s hercem, riziko nákazy je tedy minimální. Jenže jde ještě vůbec o divadlo? Kam mizí to setkání? Myšleno nejen s hercem, ale i s ostatními diváky.
Marcela Magdová: Tvůrci to samozřejmě zaobalí do přitažlivých slov, jak je to exkluzivní, ale vlastně už se ztrácí možnost sdílení v rámci hlediště.
Petra Zachatá: Na druhou stranu, lockdown jaksi bezděčně poukázal na skutečnou podstatu divadla. Teprve když se nám něčeho nedostává, začneme si všímat, v čem to bylo tak výjimečné. Dlouhá uzavírka nám myslím připomněla, že na divadle je nenahraditelné právě to setkání.
Josef Herman: Rituál v lidské společnosti byl vždycky politický, šlo o shromáždění, na němž se řešilo cosi podstatného. A teď je otázka, jestli vstup divadla do digitálního světa tuto kvalitu nepromění, či dokonce neznehodnotí. Možná se věci související s polis začnou projednávat jinde.
Petr Pola: Zapomínáme ovšem na jednu věc, totiž že divadlo je divadlem ve chvíli, kdy nějakým způsobem reflektuje samo sebe. Tato reflexivita, nasvícení své vlastní podstaty je stejně důležité jako možnost participace, interakce, o které jsme se tady teď dlouho bavili. Základní podmínkou je, aby divadlo dokázalo vytvořit rámující situaci, která mi umožní vystoupit z každodenního běhu věcí, přizvat mě do hry. Pokud to dokáže, pak je mi úplně jedno, jestli se odehrává v digitálu nebo kdekoli jinde. Divadlo nezanikne, dokud se bude nadále schopno odvážně pouštět všemi směry, které mu současný svět nabízí. Jestliže všechny tyto tendence bude schopno reflektovat a dokáže diváky vtáhnout do světa hry, do oné situace vznikání významu v okamžiku tvorby, nezanikne. Upřímně řečeno, může zaniknout polovina divadel, která jsou v České republice, a na vlastní podstatě divadla to stejně nic nezmění.
Redakce Petra Zachatá
Komentáře k článku: Kulatý stůl o streamovaném divadle
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
