Divadelní noviny > Názory – Glosy

Kultura umění v Umění kultury

V sychravém podvečeru 15. listopadu jsem v pražském klubu Paměť navštívila premiéru nového díla autora, který vystupuje pod označením S.d.Ch., Umění kultury. Soubor, který inscenaci připravil, si říká Sarajevský atentát na kulturu. Režíroval David Pizinger, účinkovaly Tereza Štěpánek Chytilová, Martina Frejová Krátká, Gabriela Pizingerová Pyšná a Lidija Glavanakova. Projekci a snímání dění zajišťoval syn režiséra a hlavní představitelky Kryštof, který vzhledem k věku jedenácti let zvládl svou povinnost excelentně.

Představení to zřejmě mělo být velice komorní, ovšem návštěvnost předčila očekávání. Soudím tak dle otlačenin, které jsme měli my, kteří jsme přišli do Studia Paměť mezi posledními a tlačili se v prostoru kavárny mezi regály, dveřmi, telefonní budkou a sebou samými. Už tato skutečnost vytvořila napjatou atmosféru plnou očekávání. A najednou se mezi námi a sedícími u stolu začalo „něco dít“. Nejprve jsem si říkala, že jsem si na stání u dveří měla vzít delší kabát, to ale vystřídalo nadšení ze strategicky výhodné pozice. Po chvíli jsem sice vyhlížela strategicky ještě lepší místo – bar, u kterého pohodlně sedělo a popíjelo několik privilegovaných. Naštěstí pro mě (i tvůrce a představitele) byl úvod poměrně svižný. Poté se představení i s diváky přesunulo do suterénu.

A o co šlo? V úvodu jsou nám představeni hlavní hrdinové, drsní umělci z různých konců Krkonoš. Pojí je jediné – mají nálepku „neúspěšní“. Polemizují o životě a jeho smyslu způsobem, který vyvolává úsměv i zděšení. A díky postavě pohybující se na ještě vzdálenějším okraji společnosti než oni „neúspěšní“ se rozhodnou nechat si poradit nadpřirozenou bytostí, Orákulem, ve kterého nevěří. Kdo nic nezkusil, nic nezkazí, říkají si, a zoufalá situace žádá zoufalé činy. Tím vtáhnou dění (a diváky) do nadpřirozeného světa s mytickými postavami, jako je Krakonoš, duchové zemřelých i či různá pohádková božstva. Pohádky jsou přece hlavně pro dospělé… A tato pohádka navíc popisuje svět současný, plný předsudků ohledně mezilidských vztahů, genderové identity, samoty a víry v lepší svět, o kterém ovšem postavy – stejně jako o nadpřirozených bytostech – pochybují. V životě jde ale přece hlavně o to využít šanci. A někdo ji může dostat i dvakrát…

Inscenace se odehrává u jednoho stolu, což se může jevit vysoce konvenční a konzervativní. A zprvu to vskutku na nudnou konverzačku o smyslu života vypadá. Herečky, ztvárňující ženské i mužské postavy, však již tímto gender zpochybňujícím posunem od začátku upozorňují na naše konzervativní vnímání člověka a současné společnosti, které důrazně kritizujei  dnešní generace Zet. Každá herečka má dvojroli, takže občas nevíme, koho zrovna představuje. A občas není ani zřejmé pohlaví postav…

Scéna u stolu je doplňována promítáním přímého snímání postav na zeď za stolem. Vidíme tak dění z různých úhlů a v jiném přiblížení, než je to naše, což vytváří zvláštní – dvojaké – vnímání reality. Na zdi vlastně sledujeme jakýsi právě natáčený umělecký film, který nám pomá blíže sledovat dialogy mezi postavami, jimž bychom jinak třeba ani nerozuměli. Takže to má i praktický účel.

Důležité je i osvětlení a rafinované optické zvětšení malé sklení scény. Tvůrci totiž vytvářejí ze suterénu Studia Paměť magickou zrcadlovou síň, čímž udržují pocit, který jsme měli v úvodu – dění se odehrává uprostřed nás, diváků, kdesi v nekonečném, namačkaném davu. Ačkoliv může mít divák zprvu pocit, že sleduje kabaret plný slovních, pro autora typických hříček a bonmotů, ke konci představení, které trvalo přes dvě hodiny, je jasné, že jde o rafinovaný režijní postup zdůrazňující, že vlastně – jako by „nechtěně“ – sledujeme dlouhý, „nekonečný“ hovor u cizího stolu. A že kdykoli můžeme odejít, a přesto zůstáváme. Jsme zkrátka zvědaví. Jsme tak součástí nejstarší zábavy lidstva: pohledu do soukromí a cizích světů skrz klíčovou dírku…

Autorovi můžeme vytknout přehnanou délku jeho textu, která se zdá divácky nezvladatelná, ale rozhodně mu nemůžeme upřít smysl pro humor a cit pro zvukomalebnost slov. Text obsahuje mnoho jazykových pochoutek. Kromě latiny, němčiny či francouzských slovíček především svérázné krkonošské nářečí. Zdánlivě působí tento rej komplikovaně, pro někoho možná i jazykově „tvrdě“. Je ale důležité uvědomit si, v jakém prostředí se naše společnost po staletí utvářela. Mnohá německá slova přejatá do češtiny jsou nádherně zvukomalebná, čehož autor znamenitě využívá k až jakési hudební polyfonii slov a vět. Fráze vzniklé spojením češtiny, cizích slov a germanismů působí na první poslech krkolomně a komplikovaně, ale přesně – a především originálně – vykreslují děj a charakteristiky jednotlivých postav. Předpojatost městského člověka, který se domnívá, že v horách žijí pouze „prostí lidé“, tedy nevzdělanci, platila jak před více než sto lety, tak platí i dnes. Obráceně to samozřejmě platí také. Právě tyto stereotypy jsou hlavním tématem hry. Kolik cizích slov znáš, o tolik se můžeš nad druhým povýšit…

Řeč není u S.d.Ch. nástrojem sdělujícím pouze obsah, ale autor jí vytváří zvukomalebnou linii klenoucí se v hudební, výsostně múzickou skladbu. To podtrhuje i scénická hudba. Alternativní rock s důraznější rytmikou a nepravidelnou dynamikou přechází postupně do renesančního moteta s pravidelnou rytmikou a melodickou frází. Autoři jí deklarují autorovu tezi, že z drsného prostředí hor a jejich obyvatel může vyrůst něco krásného, nadpřirozeného, neuchopitelného…

Vše tak závisí na provedení. Naštěstí krkolomná slovní spojení působí zásluhou precizního přednesu všech představitelek výsostně múzicky. Na začátku dokola opakované zkratky evokují deklaraci hudební formy. Z hudebního hlediska je přece zkratka začátek hudební fráze jednoho hlasu a její vysvětlení označuje melismatické vedení hlasu. Rytmika textu se vyvíjí po celou dobu představení. A stejně tak i skladba slov jako by neustále měnila hudební fráze. Expresivní slova použitá ke konci na první poslech mohou působit nepatřičně vulgárně, ale spolu s významovým dokreslením charakteristik postav se jimi mění i zvukomalebnost – zvukosyrovost – textu. Naznačují gradaci k významové pointě příběhu. Po něm přichází ještě krátký závěr, jakési da capo nebo coda. Jako bychom se vrátili na začátek, který není stejný, protože čas se posunul a vědomí postav hry se proměnilo. A přesto se snažíme zůstat stejní. Anebo ne?

Forma textu i inscenace je blízká mému životnímu názoru a postoji. Umělci, kteří jsou drsní „jako hory samy“, sami sebe nazývají – a vesměs i jsou – neúspěšnými. To zapadá do jakékoli doby a představy společnosti o nich. Přízvisko „neúspěšný“ vyvolává buď větší obdiv k „neuznanému“ umělci, nebo soucit s ním. To přináší i zájem o něj. Nezávisle na jeho díle. V době, kdy jsou v ohrožení státní i nestátní subvence umění, bychom si měli položit otázku, proč tomu tak je? Nemůže v tom svou roli hrát i obecně sdílená charakteristika umělců jako pomatenců, příživníků a asociálů? Skrze ni společnost zapomíná, že důležitý není samotný umělec, ale jeho dílo, které vytváří a které kromě „zrcadla“ doby předává – či by mělo předávat – i poselství božská, člověka přesahující. Krása může vzniknout i z omylu, jakákoliv – i bláznivá – myšlenka může dostat šanci, vdechneme-li jí život a určíme-li, že je hodna zájmu, respektu a úcty.

Na to, aby vzniklo komplexní dílo (a divadlo je sakra komplexní), však člověk nemůže být sám. A současně nemůže být vyslyšen, pokud nic nevytváří, nesděluje. Režisér David Pizinger se s autorem hry a svými spolupracovníky a spolupracovnicemi touto inscenací rozhodli „býti vyslyšeni“. Umění kultury je náročné dílo (text i inscenace), a cesta k pochopení tak dlouhá. Ale buďme rádi, že nás na ni Pizinger a S.d.Ch. se svými čtyřmi gráciemi pozvali.

Anna StrHej (Strašilová Hejduková)

Sarajevský atentát na kulturu, Praha – S.d.Ch.: Umění kultury. Režie David Pizinger, výprava Roman Mach, Lucie Sedláková, video Kryštof Pizinger. Hrají Tereza Štěpánek Chytilová, Martina Frejová Krátká, Gabriela Pizingerová Pyšná a Lidija Glavanakova. Premiéra autorova nejrozsáhlejšího opusu 15. listopadu 2024 ve Studiu Paměť, Praha.

• Autor: DN
• Publikováno: 30. prosince 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kultura umění v Umění kultury

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ