Kultura v zajetí klerofašismu
S Goranem Injacem, Julií Wyszyńskou a Pawłem Łysakem o prokletí polské i evropské veřejné diskuse
Diskuse na jevišti DpP po představení Prokletí. První zleva Paweł Łysak, třetí zleva Julia Wyszyńska a pátý zleva Goran Injac FOTO DpP
Kontroverzní situace, která v Polsku vznikla kolem inscenace Prokletí, není pro Olivera Frljiće vůbec neobvyklá. Překvapily vás přesto některé reakce?
Goran Injac: S Oliverem Frljićem jsem pracoval jak v Rijece, tak v lublaňském divadle Mladinsko (jehož je Goran Injac ředitelem – pozn. redaktora) na stejném principu: vždy jsme se snažili hledat citlivé body té které společnosti, ukázat určité symptomy a „vyjít mimo jeviště“. A ohlasy, které to vyvolávalo, byly vlastně vždy integrální součástí daného projektu. Jedno ovlivňovalo druhé. No a ty vyhrocené reakce v Polsku se objevily proto, že jsme se opravdu trefili do problematických míst této společnosti, poukázali na jejich symptomy. A že jsme použili silný jazyk a silné prostředky. Vycházeli jsme ze stejnojmenné Wyspiańského hry, která téma katolické církve jako instituce přinesla sama o sobě už před sto lety. Tematizuje totiž novinovou zprávu o knězi, který měl nemanželské dítě, což se ale ve výsledku obrátilo proti ženě, která s ním to dítě měla, nikoli proti knězi. Ta hra byla i tehdy velmi kontroverzní, protože hovořila o velkém pokrytectví v katolické církvi. A my jsme tento text použili ke zkoumání pozice katolické církve v dnešní společnosti. Jelikož nejsem Polák a momentálně sleduju Polsko zvenčí, doplním ještě, že se mi zdá, že polská společnost se stále víc stává zajatcem katolické církve: například v tom, že církev téměř bez výjimky tvoří oficiální kulturní politiku.
Paweł Łysak: To, co říkal Goran o roli katolické církve, je v Polsku vlastně tabu. Znali jsme osudy původního Wyspiańského textu a tušili jsme, co může vyvolat. Nyní jsme tedy v situaci, kdy nám před každou reprízou kolem divadla pochodují stovky krajně-pravicových či ultra-konzervativních Poláků a snaží se divákům bránit ve vstupu do divadla, házejí dýmovnice a podobně. V několika případech došlo k úplnému zablokování vedlejších ulic. Národní televize navíc získala fragmenty nelegálního videozáznamu z jedné zkoušky této inscenace a ještě použila záměrně krátké úryvky vytržené z kontextu, což měnilo smysl nebo vyznění jenotlivých scén nebo použitých symbolů. Tyto zkreslující útržky pak dál používala v různých pořadech, kde se debatovalo, o čem by inscenace měla být, nebo dokonce o čem „doopravdy“ je, a využívali to k osočování opozice, protože zřizovatelem našeho divadla je město Varšava a primátorkou je opoziční politička.
Goran Injac: My samozřejmě nejsme jediným divadlem, které se tím tématem zabývalo. Důležité je podle mě něco jiného: Prokletí je inscenace, která vznikala formou sdíleného divadla (devised theatre) a stala se v podstatě kolektivním gestem. My totiž při zkoušení zkoumali nejenom naši odvahu a ochotu překročit určité umělecké hranice, ale také překračovat určité „politické“ hranice, tedy chovat se jako (evropští) občané. Záměrně jsme použili zjednodušující inscenační jazyk, kterým se snažíme nabourat v polském divadle docela běžný princip estetizace problémů. Snažíme se tento přístup obrátit a naopak problematizovat určitou zažitou estetiku, která v polském divadle často usiluje o rafinovaný, ale také decentní, příliš křehký výsledek. Myslím, že velkou sílu každému představení dává právě ten přímý, neučesaný apel v kombinaci s nevybíravým divadelním jazykem.
Teď otázka na herečku Juliu Wyszyńskou. Oliver Frljić má určitou kontroverzní pověst. Měla jste od spoluráce s ním nějaká očekávání? A jak se případně potom lišila od vaší zkušenosti z práce na Prokletí?
Julia Wyszyńska: My jsme se na začátku opravdu všichni báli, protože Oliver je známý jako velmi kontroverzní a náročný režisér. Věděli jsme, že v některých jeho inscenacích třeba herci sekali hlavy kuřatům. Na festivalu v Bydgoszczi jsme viděli jeho lublaňskou inscenaci Naše násilí, vaše násilí… Ale Oliver si nás získal od prvního okamžiku zkoušení. Byla to nakonec velmi „hygienická“, očistná a soustředěná práce. Věnovali jsme se důležitým tématům naprosto novým způsobem. Pro nás všechny to byl dosud neznámý typ divadla, které plní konkrétní společenskou a politickou roli. Na jednu stranu jsme se nápadů, které se na jednotlivých zkouškách objevovaly, báli, ale na druhou stranu to byla zkouška nás všech v širším slova smyslu.
Jak už říkali Goran a Paweł, Prokletí se v Polsku potkalo s velkým negativním ohlasem. Jeden z televizních pořadů byl údajně zrušen kvůli tomu, že jste v něm účinkovala. Stala jste se terčem nejrůznějších nenávistných projevů. Jakým způsobem a jak moc vám účinkování v Prokletí změnilo život?
Julia Wyszyńska: Byla to pro mě změna života o sto osmdesát stupňů. Stala jsem se národním nepřítelem. Různá krajněpravicová uskupení se do mě pustila, hlavně kvůli těm dvěma scénám, které byly, jak už tu zaznělo, odvysílány v televizi v naprosto zkreslujícím kontextu. Takže moje jméno nebo pověst dostaly opravdu na frak. Na druhou stranu se ale setkávám s velkou veřejnou podporou.
Každopádně jsem zažila spoustu slovní agrese, ať už na internetu, nebo přímo od některých známých. Jedno představení jiné inscenace v jiném divadle bylo odvoláno jenom proto, že jsem v něm hrála. Pak se také psalo, že mě ředitel státní televize vyhodil z připravovaného seriálu, ale to není úplně pravda, odešla jsem sama. Nicméně na castingy do státní televize teď opravdu chodit nemůžu. Takže jsem si spoustu dveří kvůli Prokletí zavřela. Ale také spoustu jiných díky němu otevřela. Každopádně to byla velmi drastická změna.
Prokletí je údajně vyšetřováno polskou prokuraturou za podněcování náboženské nesnášenlivosti vůči katolíkům, což trošku obrací celou situaci na hlavu. Jaká je míra svobody slova a umělecké svobody v současném Polsku?
Paweł Łysak: Pokud jde o zájem prokuratury, tak momentálně probíhá vyšetřování pro urážku náboženského cítění. Herci už byli u výslechu, ale zatím nevím, co bude dál, vyšetřování pokračuje.
Pokud jde o svobodu slova, tak polské ministerstvo kultury se snaží především o ekonomickou cenzuru. Například festival Dialog přišel o dotace právě proto, že uvedl naše Prokletí, festival Malta v Poznani zase proto, že jeho kurátorem byl pro tento rok Oliver Frljić. Ale kulturní společenské kruhy na to reagují: V obou případech docházelo k nemalým protestům a v obou případech taky vznikla sbírka na podporu té které akce. Oba festivaly se nakonec konaly, přestože úplně přišly o dotaci ministerstva.
Ale samozřejmě je to velmi znepokojivá tendence. Ministerstvo kultury v Polsku hovoří o tom, že rolí státu je „posilovat národní katolické společenství“ a že umění, které tohoto ducha neposiluje, si veřejné peníze nezaslouží.
Goran Injac: Já si myslím, že svobody slova a uměleckého vyjádření jsou v Polsku povážlivě ohroženy. Kvalitní, přemýšlivé instituce, divadla i konkrétní lidé jsou umlčováni. A když si uvědomíme, jak významnou společenskou roli divadlo v Polsku tradičně hraje, tak se nedivím, že právě tato vláda si právě na divadlo zasedla. Obávám se, že to směřuje – řekněme – maďarským směrem. A uvidíme, jaká situace bude tady v Česku po volbách…
Závěrečná scéna, ve které herci po setnutí kříže zhasínají žárovky zobrazující polskou orlici FOTO MAGDA HUECKEL
Situace uměleckých svobod a svobody projevu by nejspíš měla zajímat celou Evropu. Vy jste v souvislosti s Prokletím a chováním veřejných orgánů v Polsku napsali také dopis předsedovi Evropské komise Jeanu-Claudovi Junckerovi. Zaznamenali jste ještě nějaké reakce ze zahraničí? Vím, že jste Prokletí už hráli také v Německu. V Česku na Prokletí reagovala hlava katolické církve, kardinál Dominik Duka…
Paweł Łysak: Prokletí jsme hráli v Gorkého divadle v Berlíně, kde jsme byli velice dobře přijati. Po Polsku nejostřejší reakce vzbudila tato inscenace v zemích bývalé Jugoslávie, o tom by mohl víc vyprávět Goran.
Goran Injac: Že reagovala česká katolická církev, mě vůbec nepřekvapuje, protože katolická církev je velká nadnárodní korporace. Takže se dalo čekat, že jednotlivé národní pobočky budou reagovat. Každopádně Prokletí je první inscenací od dob Grotowského, ke které se vyjádřil také polský episkopa. Zazněla od něj taková velmi rafinovaná věta, že se domnívá, že v této inscenaci se objevují určité prvky rouhačství, což byla ale skrytá výzva k útokům na její představení. A také různých útoků po jeho odsudku výrazně přibylo, zvláště ze strany různých fašizujících, národně-konzervativních skupin, které fungují do značné míry pod ochranou církve. A pokud jde o reakce ve Slovinsku, v Chorvatsku a v dalších zemích bývalé Jugoslávie, tak ty sledují Olivera Frljiće dlouhodobě a cokoli, co vyprodukuje kdekoli v Evropě, je použito i proti jeho působení „doma“.
Oliver Frljić v březnovém rozhovoru pro kulturní čtrnáctideník A2 mimo jiné uvedl, že mu současná evropská situace připomíná náladu před válkou a rozpadem Jugoslávie. Máte na to stejný náhled?
Goran Injac: Ano. Zkušenost z rozpadu Jugoslávie, eskalace nacionalismu a destrukce ideje transnárodního státu se stala – ošklivě řečeno – součástí našeho (mého a Oliverova) „kulturního kapitálu“: Jsme díky ní citlivější na nejrůznější projevy nacionalismu. A idea Evropské unie, vzájemnosti a sdílené odpovědnosti nás učí, že už neovlivňujeme jen naši budoucnost, ale také budoucnost našich sousedů. Na to Evropa zapomíná.
Každý stát se v současné době vrací zpět k jakési egocentrické politice. Místo Jugoslávie máme spoustu nedůležitých, xenofobních a uzavřených států, které jsou naprosto neschopné vyprodukovat v oblasti kultury cokoli významnějšího. A velmi doufám, že to nebude i budoucnost celé Evropy.
Z polštiny do češtiny tlumočila Anna Plasová
Komentáře k článku: Kultura v zajetí klerofašismu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
