Divadelní noviny > Zahraničí

Lear s hlavou ověnčenou ptačími vejci

Zatímco v Londýně vrcholily přípravy na letní Olympijské hry, kulturní doprovod této sportovní události se rozběhl jako o závod již na jaře. A jeho vlajkonošem se stala ostrovní chlouba uměleckého pantheonu, William Shakespeare.

Světový shakespearovský festival, organizovaný Royal Shakespeare Company ve spolupráci s předními britskými a mezinárodními uměleckými organizacemi, je jádrem Kulturní Olympiády 2012. Také usiluje o globální proporce svého programu, aby představil warwickshireského rodáka jako dramatického autora globálního formátu. Za tím účelem vybrala dramaturgie festivalu téměř sedmdesát divadelních produkcí ze všech koutů světa, které se odlišují nejen jazykovými specifiky, ale i rozmanitostí přístupů a uměleckých forem v kulturně podmíněném „čtení“ Shakespearových her. Plejádu osobitých interpretací textů překlenuje pak společná vášeň pro dílo osvojeného dramatika. Výsledkem je největší shakespearovská divadelní přehlídka v historii (připravovaná od roku 2007), rozkládající se nejen na území Londýna, ale napříč celým Spojeným královstvím.

Největší a jediný rozdíl, který existuje mezi našimi představeními v Bělorusku a dalších zemích, kde vystupujeme, je vědomí, že v Londýně policie nevtrhne na scénu, aby zatkla nás i všechny naše diváky.

Globe to Globe

O hlavní část programu se postaral londýnský Globe v rámci svého Globe to Globe festivalu. Pozval třicet sedm zahraničních souborů, aby v rekonstruovaných prostorách původního stejnojmenného divadla Shakespearovy společnosti, Služebníků lorda komořího, během šesti týdnů odehrály všech jeho třicet sedm her. Podle ředitele festivalu Toma Birda bylo jedním z kritérií výběru pokrýt národnosti, které jsou v multikulturním Londýně nejvíce zastoupeny. Poláky počínaje a Brazilci konče. Snahou bylo zpřístupnit divadlo jazykovým komunitám, které sem normálně nechodí (bilance doopravdy ukázala, že osm z deseti lístků bylo prodáno prvo-návštěvníkům Globu). Zároveň ale festival usiloval o to, oslovit země jako Japonsko, Arménii nebo Gruzii, pro něž je Shakespeare bohem, nepojímán jako britský autor, ale jako součást jejich vlastní kultury. Ač si lze jen stěží představit oddanější fanoušky Shakespearova kultu, než jsou Britové, realita nahrávala opaku.

Jihosúdánská divadelní společnost, ustavená v nejmladší zemi světa (Jižní Súdán získal samostatnost teprve loni v dubnu po více než padesát let trvající občanské válce), přivezla do Globu vůbec první překlad Shakespearovy hry do džuby-arabštiny, jazyka tamější ulice. Populace je z 80 % negramotná, závislá na orální kultuře. Tomu byla přizpůsobena i inscenace Shakespearovy romance Cymbelín. Hromadné nástupy za zvuků bubnů doprovázel tradiční zpěv, tanec a rituál, na něž obecenstvo reaguje spontánní účastí. Kostýmy zdobené korály, třásněmi, pery a napodobeninami kožešin spolu s rekvizitami oštěpů také neomylně lokalizují děj. Půvab naivity produkce podtrhuje vkládání simplifikovaných anglických hlášek do toku vyprávění: This woman very crazy… Nadšení a zápal aktérů sugestivně oslavuje nově nabytou možnost svobodné umělecké seberealizace. Se svým tématem války a konsolidace totiž cítíme, že je Cymbelín vpravdě naším příběhem, tvrdí spolurežisér Derik Uya Alfred Ngbangu.

Podobně jako Cymbelínu dostalo se i Komedii omylů afghánského souboru Roy-e-Sabs úplně prvního a moderního překladu do jazyka darí (afghánské perštiny). I tento spolek poprvé opustil své působiště, válkou zmítaný Kábul, aby vystoupil v londýnském Globu. Jestliže pro hostující kanadskou režisérku Corinne Jaber bylo podle jejích slov při práci na inscenaci nejtěžší vyrovnat se s kulturními rozdíly, její adaptace na nich staví. Nejen zakomponování folklórní hudby, zpěvu a tance je zde nositelem kulturní svébytnosti. Kázání o ženské pokoře je přerušeno muezzinovým svoláváním k modlitbě, zatímco obchodník na kábulském bazaru neodbytně láká cizince na své zboží. Jejich projev asimilace, navlékání místních afghánských kalhot, pak stejně neodbytně evokuje pomyslné kulturní „převlékání Shakespeara“. Tabuizovaná témata jsou zhmotněna požíváním alkoholu, přítomností rozpustilé transsexuální kuchařky i smíšeným mužsko-ženským ensemblem vyměňujícím si polibky. Participace žen na inscenaci – navíc bez pokrývek hlav – je přitom velkým rizikem pro zúčastněné sama o sobě.

Odvážným postojem se prezentoval i další mezinárodně uznávaný divadelní soubor, tentokrát z běloruského Minsku: Běloruské svobodné divadlo. Jelikož Lukašenkův režim vyvíjí ideologický tlak na uměleckou tvorbu, je politicky „nepřizpůsobivé“ Svobodné divadlo (založené roku 2005) nuceno přežívat v ilegalitě a hrát v utajení. Ne náhodou se odvolává mimo jiné k osobě Václava Havla. Třebaže si obvykle vybírá tabuizovaná společenská témata, jeho Král Lear může provokovat cenzuru spíše estetickou formou hravého symbolismu. Při dělení království nakládá Lear z kufru na kolečkách jako z dětského kočárku svým dcerám do sukní hlínu, která evokuje ženskou plodnost. Šílený Lear si později ověnčí hlavu hnízdem s ptačími vejci coby odkaz k motivu opatrovnictví. V závěrečné scéně, jejíž aranžmá replikuje úvodní výstup, je smrt postav znázorněna vysypáním hlíny, která však již nesymbolizuje rodnou půdu, ale prach z mrtvého těla. Jestliže je Learův monolog k popravené Kordélii ztlumen k neslyšitelnosti, odkazuje tato neporušitelná intimita chvíle ke komorní uzavřenosti bytového divadla. Natalia Koliada, spoluzakladatelka a ředitelka divadla, ovšem namítá: Největší a jediný rozdíl, který existuje mezi našimi představeními v Bělorusku a dalších zemích, kde vystupujeme, je vědomí, že v Londýně policie nevtrhne na scénu, aby zatkla nás i všechny naše diváky.

Mechaniku diktátorských represí mistrně rozkrýval Richard III. z Rio de Janeira, které bude hostit příští Olympijské hry v roce 2016. Jednalo se o „uměleckou ochutnávku“ z dílny divadelního souboru Bufo Mecánica. Jeho experimentální interpretace Shakespearovy historické hry pod názvem Dvě růže pro Richarda III. se vyznačuje nejen postmoderně přeházenými scénami. Kombinuje divadlo, cirkus a vzdušnou akrobacii s tancem, hudbou a filmovými projekcemi. Výsledkem je vizuál­ně metaforická forma monumentálního rozměru. Postava Richarda se na scéně zmnožuje coby zlo, obkličující, resp. skličující své oběti. Varovný symbol jejich utrpení konkretizují dvě závěsné věže pro prince Edwarda a jeho bratra uvězněné v Toweru. Z těla matky zločinného Richarda, zavěšeného na lanech se splývajícím tunelem šatů kolem obruče, je pak „vystavena“ další obří věž. Šlechtici s vycpanými pytlovitými hlavami mohou jen stěží zastavit řádění samozvaného Richarda v masce divočáka. Brazilská mentalita je po období dvacetileté vojenské diktatury mezi 60. a 80. lety minulého století touto zkušeností stále nemile poznačena, stěžuje si spolurežisér projektu Fábio Ferreira. Není tedy divu, že právě politika Shakespearova Richarda III. v ní silně rezonuje.

Koloniální trilogie

Oproti zmíněným přístupům se anglická nastudování Shakespearových her vesměs vyznačují daleko větším konzervativismem. Podle Deborah Shaw, ředitelky Světového shakespearovského festivalu, je Británie jakožto strážkyně své ikony příliš zatížena smyslem pro odpovědnost.

O tom, jakých nabývá podob nedotknutelná klasika v rukou Royal Shakespeare Company, svědčí dvanáct nových inscenací, kterými stratfordský soubor poctil letošní olympijskou sezonu. Projekt nazvaný Ztroskotaná trilogie sestává z nastudování Komedie omylů, Večera tříkrálového a Bouře. Propojuje je společný motiv námořní kalamity, jež rozděluje rodiny, okrádá je o jejich identity a nutí je obývat cizí končiny daleko od domova. Červená nit festivalu, shakespearovské mezinárodní přesahy, se tedy letos line i veškerou produkcí RSC. Pozoruhodností bylo, že na trilogii spolupracoval vedle Davida Farra, pomocného ředitele RSC, i palestinský režisér Amir Nizar Zuabi. Inscenace scénicky sjednocuje konstrukce šikmy v pozadí jeviště, škrábající se jako příď ztroskotané lodi ke stropu. Doplňuje ji instalovaná nádrž s vodou pod úrovní scény a komická alternativa malého akvária coby mučícího nástroje určeného k topení protivníků. Při čtení textu mě zasáhlo, že všichni jsou neustále v pohybu a hlavním hrdinům hrozí nebezpečí, glosuje své první dojmy z Komedie omylů palestinský režisér.

Své zpracování od začátku podřizuje termínům migrace a okupace. Antifolus a jeho sluha Dromio jsou například do syrakuského přístavu, zapovězeného vetřelcům, propašováni v dřevěných bednách spolu s dalšími uprchlíky. Budou-li chyceni bez dokladů, čeká je poprava. Podobně rozšiřuje Shakespearovo téma o historickou zkušenost britského národa i samotná Farrova režie. Bouři zasazuje do zatuchlé recepce koloniálního hotelu. Prospero nechává „uvěznit“ své podmaněné otroky do uniformních kabátů, které ale v závěru z uniforem svléká a vlivu koloniální Británie tak symbolicky zprošťuje.

Právě úryvek z Bouře The isle is full of noises… byl leitmotivem otevírací ceremonie Olympijských her. Od dubna probíhající Světový shakespearovský festival pokračuje však i po ukončení sportovních klání. Teprve v listopadu „Shakespearova Olympiáda“ definitivně skončí.

• Autor: Šárka Švábová
• Publikováno: 18. září 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Lear s hlavou ověnčenou ptačími vejci

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ