Kulturní populismus Hradu
Pokud se na Pražském hradě vystavuje, vybírá se téma na jistotu nebo se prostor pouze někomu pronajímá. Kulturní populismus hradní výstavní politiky prezentuje naši zemi jako provinční místo, kde k úspěchu stačí strašně málo. Expozice Světlo v obraze / Český impresionismus v Jízdárně Pražského hradu to ukázkově demonstruje, stejně jako Má vlast před dvěma lety.
Kontext kýčovitých Exnerových krajin pověšených vedle lesů samotného Jaroslava Panušky je instalační vtip FOTO LENKA LINDAUROVÁ
Pamětníci by však mohli připomenout kvalitní výstavy devadesátých let, které se konaly i na více místech Hradu. Například v Jízdárně se představil Hermann Nitsch, v Belvederu (tak se v té době ještě nazýval Letohrádek královny Anny) Joseph Kossuth, Jannis Kounellis či James Turrell! V historii výstav Pražského hradu je ale nenajdeme, archiv nabízí akce až od roku 2015. Informace se dají dohledat pouze v portfoliích těchto mistrů.
Ale zpět do současnosti. Je celkem pochopitelné, že Hrad se bude prezentovat spíš konzervativně – není jeho rolí přicházet s aktuálními trendy a překvapovat. V programu sází na jistoty nebo připravené komerční projekty. Každý divák (český i zahraniční) má dnes ale možnost konfrontovat podobné umělecké aktivity ve světě ve státních institucích. Z takových konfrontací vyplývá, že naše myšlení a způsoby prezentace ještě zdaleka nevstoupily do 21. století.
Výstava Světlo v obraze / Český impresionismus až příliš zeširoka přistoupila k divácky oblíbené malbě, která podle autorů vystoupila na přelomu 19. a 20. století z ateliérů ven do přírody a do světla. Teoreticky sdílené představy o impresionismu rozšířila tak, že se do přehlídky vešlo všechno, co se dalo sehnat z tohoto období (a před i po něm) po veřejných i soukromých sbírkách. Ledacos však proto také chybělo. Kurátoři představili údajně 600 kusů včetně několika zahraničních – například čínských dřevořezů, které impresionismus rozhodně nereprezentují. Přítomen je jeden malý Claude Monet ze soukromé sbírky. Opravdu impresionistických děl je tu jen pár položek. Další neodpovídají ani formou, ani časem.
Instalace obrazů podle témat se odehrává v bizarní nabubřelé architektuře natřené pastelově oranžovou, která má připomínat zašlou slávu historických salonů, ale je ve výsledku příliš expanzivní. Hustota děl v této historizující konstelaci je přijatelná, kvalita obrazů ale velmi kolísá a někdy se zdá, že jde o instalační vtip – to však autoři popírají. Uprostřed instalace vytvořili kulatý prostor nazvaný Opus Magnum, který má připomínat kapli esenciálního českého impresionismu: Václav Radimský, Antonín Slavíček a Max Švabinský. Tady by se divák měl rozplakat dojetím, ale kulisy bohužel nefungují. Výstava má svá lepší místa v jednotlivostech a jinde, v připomenutích méně známých obrazů (Kupkův Biblioman) nebo v různých obskurnostech (Blažíčkův Vysokoškolský slet), které ovšem neumí „prodat“. To vše namícháno s řadou dobových akademických kýčů.
Korunou této směsi se stává vzpomínka na 130 let spolku Mánes, jehož novodobý sirotek výstavu připravil. Že se tu objeví historická díla původního spolku vzhledem k době a tématu, je zřejmé, není však nutné je vydělovat. Iniciátor projektu – dnešní spolek Mánes v čele s malířem Ivanem Exnerem – to udělat musel. Jak jinak by propašoval velmi slabé současné obrazy vlastních členů (a dokonce i soch, protože přece na nich se světlo odráží!) do historické výstavy? Jako instalační vtip vnímám kontext kýčovitých Exnerových krajin pověšených vedle lesů samotného Jaroslava Panušky.
Katalog, který má onu nadčasovou moc a může tak výstavu zachránit, se nepovedl. Tiskem i grafikou vypadá jako z minulého století; příležitost nového pohledu na dosti široké období nevyužil. Vím, jak jsou podobné projekty pracné a kolik času vyžadují, proto zamrzí, že se energie i finance minuly s cílem.
A stále musíme mít na paměti i kontext Hradu – návštěvník si vystojí frontu, v pouťové budce je zrentgenován, pak vstoupí do Jízdárny, kde ho do nosu uhodí pach místního bistra a novinářská průkazka se neakceptuje.
Světlo v obraze / Český impresionismus. Jízdárna Pražského hradu, 6. 10. 2017 – 7. 1. 2018
Komentáře k článku: Kulturní populismus Hradu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jana Kočová
Na výstavě jsem byla
a musím říci, že absolutně nechápu komentář paní Lindaurové. Nenávist k malbě a autorovi je evidentní již od první věty článku a bohužel tak její názory pro mě nemají žádnou váhu. Nekompetentnost autorky pro mě konkrétně spočívá ve dvou aspektech. Zaprvé, je to již zmíněná osobní rovina při hodnocení výstavy. Zadruhé, naprostá nepřipravenost a diletantství při posuzování výstavy a katalogu. Kdyby se jen trochu informovala, nemohla by například o japonských dřevořezech a jejich významu mluvit jako o čínském umění a při hodnocení katalogu (kdyby se s ním lépe seznámila) by měla zjistit, že obsahuje mnoho vzácných a nových informací, které u nás nebyly nikdy publikovány.
25.12.2017 (12.09), , Trvalý odkaz komentáře,